Pro generace fanoušků zůstává seriál Otec ví nejlépe (1954-1960) zlatým standardem televizních rodinných sitcomů. Seriál zobrazující každodenní zkoušky a strasti fiktivní rodiny Andersonových v malém městečku Springfield se ukázal být natolik populární, že se v syndikaci vysílá i více než půl století po ukončení výroby, a s úctou na něj odkazují i pozdější televizní pořady jako Simpsonovi nebo Ženatý… s dětmi. Herec Billy Gray hrál Buda, vzpurného, nevychovaného dospívajícího syna Jima a Margaret Andersonových (Robert Young, Jane Wyattová) a bratra starší sestry Betty (Elinor Donahueová) a mladšího sourozence Kathy (Lauren Chapinová). Spisovatel Steve Uhler zastihl Graye, kterému je nyní 82 let, v jeho domě v Topanze, aby si s ním popovídal o letech strávených v seriálu Father Knows Best, o jeho dětských hereckých letech a o drogovém zátahu, který předčasně ukončil jeho kariéru.
Byl jste velmi naturalistický dětský herec. Robert Wise tě režíroval ve filmu Den, kdy se zastavila Země (1951) a řekl, že jsi byl nejlepší, s kým kdy pracoval.
A za to musím určitě poděkovat své mámě. Byla herečkou, většinou v béčkových westernech. Když jsem byla malá, vozila mě na konkurzy. Později v životě se naše role obrátily a já ji vozil na konkurzy. Začala jsem asi v pěti letech a ona mi četla repliky. Vždycky jsem byl jen kluk od vedle nebo novinář….. Takových věcí jsem dělal spoustu. Několik let jsem neměl žádný text, hrál jsem jen vedlejší role. Až když mi bylo asi deset nebo jedenáct, začal jsem dostávat skutečné role, které byly skutečnými postavami. Jediné instrukce, které jsem kdy v herectví dostala, bylo, že mi máma říkala, abych nezněla, jako když čtu. A to jsem si vzal k srdci. Snažil jsem se, aby to neznělo, jako bych četl ze scénáře.
Vystupoval jste s opravdovou hollywoodskou smetánkou – Humphrey Bogart, Doris Dayová, William Holden, Bob Hope, Abbott a Costello. V letech 1943 až 1955 jsi natáčel v průměru asi pět filmů ročně – to je úctyhodná bilance.
Bylo to zvláštní. Jako dítě jsem při každém pohovoru dostal roli. Bylo to fenomenální, velmi zvláštní. Víte, když jste dostal jednu z deseti, vedl jste si skvěle. Jako dítě jsem dostával deset z deseti. Až po Father Knows Best. Pak už to byl jiný příběh.
Pamatuješ si na konkurz do Father Knows Best?
Dívali se na každého. Úplně na všechny. Moje máma se vlastně taky zúčastnila konkurzu – ale roli dali Jane Wyattové. A Jane si nikdy nemyslela, že se na tu roli hodí. Byla velmi aristokratická, chodila na Barnard College, chodila na formální čaj… Nebyla to průměrná matka a žena v domácnosti z malého města. Věděli jste, že se dostala na černou listinu předtím, než Father Knows Best? Byla v letadle do Washingtonu s Bogartem a Bacallovou a Henrym Fondou a spoustou velkých hvězd. Šla tam a mluvila hanlivě o Výboru pro neamerickou činnost a několik let nepracovala. To chtělo odvahu. Father Knows Best byla první práce, kterou potom dostala.
Prvních několik sezón seriálu bylo trochu vratkých. Zdálo se, že pár let nenašel pevnou půdu pod nohama.
Jo. Naštěstí jsme se po prvním roce nebo dvou zbavili režiséra Billa Russella, který byl pouhým brigádníkem – do seriálu vlastně nic nepřinesl. Pak to převzal Peter Tewksbury a Peter Tewksbury byl génius. Nikdy jsem nepracoval s nikým, kdo by do své práce dával víc a bral ji tak vážně jako on. První den přišel se scénářem plným poznámek, kamerových pohybů a obchodních záležitostí a měl to naprosto promyšlené ještě předtím, než jsme měli čtení. Byl dobrý v tom, co dělal; dokázal poznat, kdy věci fungují a kdy ne. Přičítám mu k dobru, že ten seriál byl tak dobrý, jak se ukázalo.
Seriál měl lesk a propracovanost, která byla na tehdejší dobu neobvyklá. Vypadá a působí jinak než ostatní sitcomy.
Robert Young a Jane Wyattová byli filmové hvězdy a seriál jsme natáčeli, jako by to byl film – na film, na jednu kameru. Když se nějaký záběr nepovedl, natočili jsme ho znovu… 10 nebo 12 záběrů nebylo nic neobvyklého. Pokud bylo něco špatně, zastavili jsme to a napravili. A měli jsme dobré scénáristy. Myslím, že všichni herci byli dost dobří na to, aby to nevypadalo jako sitcom dělaný jen pro legraci a vtipy. Měli jsme humor, ale jde mi o to, že jsme se prezentovali jako skuteční lidé – a tak si lidé mysleli, že mají právo nás použít jako vzor toho, jací skuteční lidé jsou. A tak to ve skutečnosti nebylo.
Vím, že jsem si hodně stěžoval na to, že dialogy neodpovídají tomu, jak lidé skutečně mluvili v roce 1959 nebo kdy to bylo. Snažil jsem se vyhnout „panebože“ a „panebože“ a podobným věcem, ale nikdy se mi to nepodařilo. Říkali jsme slova, která byla napsaná. V té době se vyskytoval výraz „Blázen“, který se hodně používal jako vykřičník – víte, „Jako blázen, člověče!“. – A já si vzpomínám, že jsem to nadhodil. A vtip zněl: „No, nechceme přece urazit ty blázny.“ A tak jsem se na to podíval. Takže jsem to nemohl použít.
Ale při zpětném pohledu to pro mě byla výborná disciplína, že jsem musel říkat slova, která byla na stránce. Jakkoli to bylo obtížné, přimělo mě to najít způsob, jak to udělat, aby to vypadalo relativně normálně. V tom byl ten trik – aby to vypadalo, že to vychází z vás, a ne jako něco, co je na stránce. Tenhle seriál si mě získal u spousty modrovlasých dam, to je jisté. Teď se to někde hraje!“
Přihlášením se k odběru našeho denního zpravodaje Indy Today získáte ty nejlepší zprávy do své e-mailové schránky.
Natočil jste během svého působení v seriálu Father Knows Best ještě nějakou další filmovou roli?“
Krátce mezi sezónami jsem natočil Sedm malých Fojtů s Bobem Hopem. Byl nedoceněný – a mnohem lepší herec, než se lidé domnívají. Měl jsem s ním pěknou scénu, která byla opravdu smysluplná, a fungovalo to. Jeho postava byla něco jako nepřítomný otec. Točili jsme scénu, kdy přišel popřát dobrou noc nebo tak něco, a já jsem ležel v posteli. Moje věta k němu zněla: „Jen tak procházím?“. Byla to skvělá dojemná scéna.
Ve své kariéře jsem měl pár takových scén – jen malé drobnosti, které skutečně fungovaly. Další byla s Patricií Nealovou ve filmu Den, kdy se zastavila Země – když mi řekla: „Ach, to se ti jenom zdálo.“ A já jí odpověděl: „Ne, to se mi jenom zdálo.“ A já na to: „Nikdy jsem ti neřekl, že jsi lhářka,“ nebo podobná slova. To fungovalo opravdu dobře. Párkrát se vám stane, že uděláte něco, na co si vzpomenete a co mělo skutečně smysl.“
Mám jednu historku o roli, kterou jsem prošvihl a u které si zpětně uvědomuji, že jsem měl asi štěstí – Rebel bez příčiny. Jako dítě jsem pracoval s Nickem Rayem – měl jsem scénu s Humphrey Bogartem ve filmu Na samotě. Ray mě znal, a tak jsem se zúčastnil pohovoru na Rebela, udělal jsem zkoušku a dostal roli – toho kluka, kterého nakonec hrál Sal Mineo. Film jsme měli natáčet během přestávky od filmu Father Knows Best. Měli jsme kulisy, garderobu, všechno…. Nějakým způsobem se jejich natáčecí plán o pár týdnů posunul, ale já jsem byl angažovaný v seriálu – a oni nechtěli několik týdnů natáčet kolem mě. Takže jsem o tuhle část přišla. Což bylo možná požehnání, vzhledem k tomu, co se stalo skoro všem hercům.
Oh, právě jsem si vzpomněla – tady je další role, kterou jsem nedostala: Get Smart. Dělal jsem na to pohovor – byl bych v tom dobrý – ale Don Adams si vedl docela dobře. To by byla sranda – mohl jsem s tím něco udělat.
Ty bys uměl zahrát „mdlého“ opravdu dobře. V tom jsi byl mistr.
Jo, to je snadné. Takové věci dělám rád. Jsem dobrý v „nechápání“.“
Jsi také dobrý v hraní výčitek a lítosti – zdálo se, že je v tom skutečná pravda, když jsi vyjadřoval lítost. Hrál jsi někdy v seriálu Father Knows Best scénu, kdy tě ovládlo něco většího, než jsi ty sám – dokonalý okamžik?“
Párkrát se mi stalo, že jsem měl pocit, že se stalo něco, co přesahuje to, o co jsem se snažil. Ale jsou vzácné. Scény s Robertem Youngem, kdy jsem dovolil, aby vztah otce a syna existoval, jsem měl snad jen jednou nebo dvakrát. Občas do toho vklouzne opravdová emoce, třeba slzy. Ten okamžik je transcendentní. Není to jen v běžném průběhu představení. Je to něco víc. Nemusí to být nutně o tolik lepší než úspěšný výkon, ale je v tom víc z vás jako skutečného člověka.
Je úžasné, jak tvář reaguje na myšlenky. Když si to jen myslíš, tvář to udělá tak nějak sama od sebe. Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale myslím, že to bylo moje tajemství; prostě jsem myslela. Myslím, že je to v podstatě prvek mé vlastní povahy. V podstatě jsem takový. Buda jsem nevytvořil, ale určitě v něm bylo hodně ze mě.
Měl jste také skutečný dar pro fyzickou komiku a práci s rekvizitami. Spontánně jsi popadl kus jídla, žongloval jsi s nářadím, skákal jsi přes nábytek. Bylo to podle scénáře, nebo jsi improvizoval?
Možná tak půl na půl. Měl jsem trochu volnosti. Třeba přeskakování holandských dveří v kuchyni – to bylo moje. Myslím, že jsem to přeletěl dvakrát nebo třikrát. A klouzání po zábradlí. A kousky žonglování a věcí….. Měl jsem nějaký příspěvek. Ale strašně moc toho bylo na Peterovi.
Cítil jsem se svobodný v tom, že jsem věděl, že když něco nebude fungovat, Peter to pozná a řekne: „Přestaň. Zkusme místo toho tohle.“ Takže jsem se cítil svobodný v tom, že jsem se mohl řídit svou inspirací tím, co jsem dělal, a možná jsem to trochu přehnal. Kdyby se mi to nepovedlo, vypadalo by to hrozně. A věděla jsem, že když se mi to nepovede, neřekne „Tisk!“. – Takže jsem měla tu svobodu, že jsem věděla, že mě nenechá při mém pokusu vypadat trapně. A nebyl to žádný velký problém, co se týče opakování. To byla jedna z věcí, na které Rodney trval. „Nesnažíme se tu ušetřit na filmu. Nespokoj se s tím.“ Nespokojili jsme se.
To bylo v té době vzácné.
Jo, přesně tak! Zjistil jsem to, až když jsem ze seriálu odešel a začal dělat jiné televizní věci – to málo, co jsem dělal. Udělal jsem toho dost na to, abych věděl, že jsem měl v té produkci, kterou jsem měl, jedno velké štěstí.
Vážil jsem si toho seriálu a práce, kterou jsme odvedli. Měl jsem problémy s etikou některých scénářů, kterými jsme se zabývali, ale lepší pracovní podmínky jsem si nemohl přát. Všichni v seriálu byli skvělí. Bylo to nejšťastnější natáčení, na kterém jsem kdy byl. Všichni jsme něco dělali a dělali jsme to, jak nejlépe jsme uměli. Díky tomu, že neexistovaly žádné kompromisy, se tam pracovalo báječně.“
Jak moc se na Budovi podíleli scénáristé a jak moc kousky Billyho Graye? Zapojili scénáristé do postavy Buda aspekty Billyho Graye?
To opravdu udělali. Jeden konkrétní příklad, o kterém vím, že si ho scénáristé vzali z mé reality, je, když jsem si na plac přinesl pár bongo. Začal jsem být docela dobrý, uměl jsem udělat pěkný riff. Někdo mě zřejmě viděl, jak si s nimi zahrávám, tak napsali scénář o mně a bongo.
Máš nějakou oblíbenou epizodu?
Jo, mám. Je tam jedna, kde Jim Franciscus hrál majitele benzinové pumpy a dvořil se Elinor a já jsem měl práci jako jeho asistent. To mi dalo příležitost zahrát si fyzickou komedii a to mě bavilo. Tu si pamatuji jako oblíbenou. Takové věci mi šly… Vrazit do dveří je větší zábava než cokoli jiného! To byla skvělá zábava.
Opravdu jsi vnesl vrstvy a nuance do jinak dvojrozměrné fiktivní televizní postavy. Jak seriál pokračoval a tvá postava se vyvíjela, mohl Bud trochu přejít na temnou stranu – prolhaný, arogantní, pomstychtivý, sadistický ke svým sestrám, sebestředný. Ale vy jste ho udělal roztomilým.
Nechali ho udělat pár pěkně podlých věcí, to ano. Dokázal se chovat jako opravdový hajzl. Ale já jsem k tomu přistupoval jako: „No, lidé jsou opovrženíhodní. Jsme schopni všech těch ošklivých vlastností. To je součást lidského bytí.“ Snažil jsem se, aby ten kluk byl stejně lidský, jako to každý den předvádí všichni ostatní na světě. Jsme prolhaní a sobečtí. Nesnažil jsem se z něj udělat něco, čím není. Šel jsem po naivitě lidského bytí. To, co v herectví děláte, je, že do své postavy vnášíte lidskost.
Jaké byly vaše vztahy s ostatními herci?
S Bobem jsme si nikdy nebyli tak blízcí. Byl to uzavřený člověk a já to respektoval. Vlastně jsem si toho vážil. Nikdy se mi nesnažil dělat otce. Náš vztah byl profesionální. On byl herec, já byl herec; oba jsme se navzájem respektovali. Ale Jane a já… to bylo něco jiného. Byla členkou Akademie. Po skončení seriálu ji zvali na spoustu promítání a podobně a ona mě zvala „na ruku“ na představení a koncerty. Jsem velký fanoušek klasické hudby a její syn, který byl autista, hrál na klavír. A v oblasti umění nás pojilo opravdové pouto.
Byla jsem s ní ráda, protože se s ničím nemazlila; měla velmi ostrý vtip a netrpěla hlouposti. Vždycky jsem se nebála podpořit své názory a s Jane jsme se brzy obešly….. Ona je římská katolička a já jsem byl vychován jako katolík. Ale považuji ji za ohavnost – pravděpodobně má na svědomí více krveprolití než kterákoli jiná organizace na světě. Každopádně jsme šli tam a zpátky a nakonec jsme se dohodli, že se neshodneme. Jane se mě snažila přesvědčit: „Ty nejsi ateista, Billy… ty jsi agnostik.“ Ale já jsem se snažil. To byl její jemný způsob, jak to uhladit. Stali se z nás nejlepší přátelé. Byli jsme si blízcí, opravdu blízcí. Byl jsem nosičem na jejím pohřbu. Byla to skvělá dáma. Měl jsem ji rád.
Je zvláštní vejít do místnosti a vidět se v televizi před 50 lety?“
Málokdy se mi to stává. Vlastně asi jediná moje věc, kterou jsem pravidelně viděl, je Den, kdy se zastavila Země. Ten dávají v televizi pořád a viděl jsem ho už hodně přes desetkrát. Ale málokdy vidím Father Knows Best….. Mám je na DVD, ale nefunguje mi DVD přehrávač. Rád bych se na ně podíval. Ale jsem citlivý. Poznám, když něco nebylo úplně v pořádku. To je trapné, když se vidíte hrát. Není to dobré pro tvé sebevědomí. Uvědomíte si, že jste to v podstatě prošvihli.
Po šesti letech vysílání byl seriál v roce 1960 zrušen.
Stále se držel v Top 10, ale Young chtěl jít dál. To bylo v té době pěkně dlouhé období. Byla stávka scénáristů a bylo rozhodnuto toho využít. Když se seriál vyráběl, nevydělali na něm žádné peníze. Takže si myslím, že na konci stávky scénáristů se rozhodli: „Dobře, dáme to do syndikace, budeme hrát co nejvíc repríz a vyděláme na tom nějaké peníze.“ A tak se to stalo. Ještě dva roky po ukončení výroby to běželo v hlavním vysílacím čase!
Pohlédnu-li zpět, odvedl jsem dobrou práci. Jsem na to hrdý. Vlastně si myslím, že mi to ublížilo. Samozřejmě, že krach ukončil mou kariéru, ale myslím, že i před ním si lidé mysleli, že jsem takový, jaký jsem – že nehraju, že jsem jen sám sebou. Jako Ricky Nelson byl Ricky Nelson. Lidé si mysleli, že nejsem herec, že jsem to prostě já. A tak to nebylo. Než jsem se dostal do seriálu, kouřil jsem trávu. Celou dobu jsem byl zhulený. Bud se nehulil – ale já ano.
Jaké byly vaše plány po zrušení Father Knows Best? Byl jsi celebrita, byl jsi nominovaný na Emmy…
Vlastně už mě nebavilo hrát tu postavu. A tady si myslím, že jsem byl jako herec podceňován. Nebylo mi nabízeno nic jiného než role typu Buda Andersona. Nedostal jsem šanci na něco jako Chladnokrevně, v čem bych byl dobrý. Nikdy jsem tu příležitost nedostal.
Mluvme o poprsí. Bylo to v roce 1962 a Father Knows Best se přestal vyrábět…
Měl jsem pod sedadlem auta malý sáček se semínky a stonky. Bydlel tu jeden můj kamarád a já si tenhle malý sáček se semínky schovával; napadlo mě, že mu ho dám, aby si je mohl zasadit. Pak jsem na něj zapomněl….
Byl jsem v autě a snažil se zaparkovat. Myslím, že jsem neměl žádné potíže…. Zaparkoval jsem a přišli policajti. Stáhl jsem okénko; ucítili trochu zápachu. Někdo se podíval pod sedadlo a tam byl sáček. Tím to skončilo. Nevěděl jsem, jak s tím naložit. Vlastně to dopadlo tak, že jsem se přiznal a dostal jsem podmíněný trest od 1 do 10 let. Dostal jsem 45 dní. Když mě pustili, můj agent řekl: „Ne. Už na tebe nemám.“
Za semínka a stonky?
Tenkrát se to nerozlišovalo. Byly to drogy. V Enquireru jsem měl stránku s nápisem: „Je bez drog – ale pořád si musí srovnat život.“
Po zatčení jsi dostal pár rolí. Námořnictvo vs. Noční příšery v roce 1966.
Moje teorie byla, že práce plodí práci. A to byl jediný důvod, proč jsem to udělal.
V roce 1971 jste se objevil v menší kultovní klasice Dusty a Sweets McGee, což se vám vymstilo. Jak k tomu došlo?“
Znovu opakuji, že moje teorie práce plodí práci. Ozval se mi režisér, předtím jsem ho neznal. Vysvětlil mi složení herců – že v podstatě jde o skutečné lidi, kteří brali heroin. Producent a já jsme byli jediní herci; on hrál dovozce a já dealera. Zbytek herců byli skuteční závislí na heroinu. Tak nějak jsem se na sebe díval jako na komickou odlehčovací roli v téhle hrozné situaci, takže jsem si vymyslel postavu mimo mísu, která je prostě směšná. V rukávu trička jsem měl srolovanou krabičku cigaret a vlasy jsem měl v té době opravdu dlouhé, takže jsem si je udělal celé umaštěné dozadu – prostě úplně přehnané.
Už vidím, jak se na to vystoupení tehdy lidé dívali a říkali si: „Jé, on je vážně feťák.“
Aha, to jsem tušil, že to přijde, a trval jsem na odmítnutí odpovědnosti. Na začátku filmu je černá obrazovka, která výslovně říká, že dovozce a dealer jsou herci ztvárňující fiktivní postavy. Tím jsem dal jasně najevo, že nejsem uživatel. Byl to další příklad mé teorie „práce plodí práci“. Ale rozhodně jsem z toho neměl žádnou další práci!“
Filmový kritik Leonard Maltin udělal velkou chybu, když v jedné ze svých knih naznačil, že jsi skutečný uživatel heroinu.
Abych byl k Leonardovi spravedlivý, myslím, že ten film nikdy doopravdy neviděl. Myslím, že to udělal jeden z jeho zaměstnanců, a z nějakého důvodu nemohl couvnout. Zavolal jsem mu po telefonu a řekl: „Víš, já nejsem feťák, a ty mě tady máš ve své knize jako feťáka.“ A on mi odpověděl: „Ne, já nejsem feťák. Nechtěl to odvolat. V podstatě mě jenom podrazil. Nabídl jsem, že se spokojím jen s odstraněním a možná s vysvětlením nebo omluvou. Ale on si na mě posvítil, tak jsem ho zažaloval. Jeho kniha je vlastně docela dobrá – taková pěkná referenční práce. Ale choval se ke mně jako kretén. Dal jsem mu příležitost, šanci to napravit. Asi si opravdu myslel, že jsem feťák. Dohodli jsme se. Trval jsem i na veřejné omluvě. Taky jsem ji dostal. Řekl: „Pokud vznikla nějaká škoda, nebyl to můj záměr, abych yadda yadda…“. Jestli vznikla nějaká škoda? To je v prdeli. Byl jsem označen za feťáka!“
Můžeš něco říct o filmu Dennise Hoppera Poslední film (1971)? Jak jste se v něm ocitl?
Tak trochu jsem zoufale hledal práci – a zoufale jsem hledal zastoupení. Šel jsem za Dennisem, který byl mým okrajovým přítelem. Přátelil se s Deanem Stockwellem a Bobbym Driscollem – kamarády, které jsme měli společné. A zeptal jsem se Dennise: „Nenapadá tě někdo, kdo by mě mohl zastupovat?“ „Ano,“ odpověděl jsem. On mě na někoho upozornil a pak řekl: „Hele, já dělám takovou věc v Peru. Nechceš tam jet?“ A v tu chvíli se každý blázen v Hollywoodu chystal do Peru, aby pracoval na Dennisově filmu. Na natáčení byla spousta lidí. A Dennis… no, byl intenzivní.
Jaké to obsazení. Dennis v hlavní roli a v režii – a Peter Fonda, Michelle Phillips, Sam Fuller, Dean Stockwell, Sylvia Miles, Kris Kristofferson, Russ Tamblyn….
A sotva někoho z nich uvidíte! Dennis nás použil jako kompars! Myslím, že jsem v tom filmu neměl jedinou repliku. Mám na to vzpomínku, že jsme hráli kovboje a oni mi dali koně, který se vzpínal. Jako kluk jsem hrál ve spoustě kovbojských filmů. Vycvičili toho koně tak, že když jsi zatáhl za otěže, tak se vzpamatoval. Nějak jsem toho koně dostal a byla to velká zábava. Byl to dobrý film. Dennisův střih byl skvělý. Posrali to, když mu to vzali.
Měl jsem v Peru velmi významný zážitek, který nesouvisel s natáčením. Když jsem skončil dole v Cuscu, slyšel jsem, že Machu Picchu je jen dvě hodiny jízdy vlakem. Když jsem vyrůstal, vždycky jsem viděl fotky Machu Picchu v National Geographic a vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tak jsem si vzal den volna a jel tam vlakem. Na místo jsem dorazil s malým zpožděním, abych mohl začít s výstupem. Ale řekl jsem si: „Kašlu na to. Stejně to udělám.“
Tak jsem vylezl na vrchol hory. A abyste se tam dostali, musíte absolvovat spoustu odboček; je to složité. Byl to zatraceně těžký výstup. Jste tak vysoko, že uděláte dva kroky, vyvětráte se a pak si sednete. Cestou nahoru jsem viděl malou pěšinu, která směřovala na druhou stranu. Půjčil jsem si spacák a měl jsem ho s sebou. A už se stmívalo, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodl, že tam nahoře nocovat nebudu. Řekl jsem si, že sejdu na druhou stranu a napojím se na tuhle stezku. Měl jsem na sobě kožené kalhoty, které jsem si ušil, a kovbojské boty a sestupovalo se tak strmě, že jsem klouzal po svahu. Dostal jsem se na rovinu a rákosí bylo dvakrát vyšší než já. Slyšel jsem vodu z řeky Urubamby a pomyslel jsem si, že se dostanu k řece a půjdu po ní zpátky na nádraží.
Nalezl jsem řeku a začal se vracet směrem k vlakovému nádraží. A došel jsem k tomu kolmému srázu v řece a cesta se zastavila. Tak jsem si řekl, že prostě vylezu nahoru a překonám ji….. Dostal jsem se nahoru asi 100 metrů; byly to samé orchideje a liány. Tak jsem to přelezl a začalo mi bušit srdce. Začal jsem si říkat: „Tohle by pro mě mohlo skončit špatně.“ A pak jsem si řekl: „Tohle by pro mě mohlo skončit špatně.“ Stmívalo se, začal jsem panikařit… tak jsem se vrátil dolů a hledal bezpečné místo k přechodu a našel jsem místo v řece, které se zdálo klidné. Napadlo mě, že si prostě sundám boty a přeplavu. Už jsem se chystal vlézt dovnitř a na druhé straně stála nějaká paní. Křičela na mě, aby upoutala mou pozornost – signalizovala „ne, ne, nedělej to“. Odešla a já strávil noc u řeky. Pršelo, a tak jsem spal pod kamenem.
Tak jsem čekal. Druhý den se vrátila a měla s sebou dítě a snažili se přehodit lano – ale nemohli mi ho přehodit. Tak odešli a vrátili se s nylonovým vláknem a přivázali na něj závaží, a to mi nakonec přehodili. Uvázal jsem to lano kolem sebe, a když jsem se odvážil doprostřed řeky – ouha! Byl jsem po hlavě v proudu. Kdybych šel přes řeku sám, nikdy bych to nezvládl. I s lanem to šlo jako po másle. Jo… a viděl jsem tam tři různé hady – všechny smrtící. V Peru jsem se vyhnul spoustě střel.
Tak jsem se vrátil na plac a všichni říkali: „Ty zmrde! Zmeškal jsi natáčecí den!“
Celá ta zkušenost mě naučila, že nejsem tak chytrý a odvážný, jak jsem si myslel, že bych měl být. Přestal jsem lézt; nešel jsem do vody … bylo to pokořující. Srazilo mě to v mém vlastním hodnocení o jednu nebo dvě příčky dolů.
V 70. letech jste se objevil v několika televizních filmech ze srazu Father Knows Best.
Byly hrozné. Natočené na videokazetu, ne na film. Byla to hloupost, strašná chyba – a všichni to taky věděli. Alespoň herci to věděli. Všichni jsme si mysleli, že to byl špatný nápad. Ani nevím, proč s tím Young souhlasil. Ale udělali z Buda motocyklového závodníka. A dali mu syna.
Máte stále chuť hrát?
Občas vidím v televizi a ve filmech práci, u které si řeknu: „Jo, to stojí za tu námahu“. Viděl jsem několik skvělých výkonů. Frances McDormandová v tom filmu Olive Kitteridge – ta mě odrovnala! Je úžasná. Kdyby tam byla taková práce, ráda bych ji dělala. Ale když vím, jaké jsou podmínky… vrhnout se do světa, absolvovat hromadu pohovorů a konkurzů a doufat, že se něco takového naskytne, to by byl docela oříšek se o něco takového v tuto chvíli pokusit.
Když se vrátíme do minulosti, občas jste se objevoval v talk show a na setkáních s herci ze seriálu Father Knows Best a často jste dával najevo svou rozpolcenost nad účinkováním v tomto seriálu.
Rozpolcenost zahrnuje můj pohled na seriál – i když jsem se v průběhu let vyvíjel. Dostával jsem strašně moc sdělení ze světa o tom, jak lidem Otec ví nejlépe pomohl. Vždycky jsem měl pocit, že budou nevyhnutelně srovnávat své skutečné životy a rodiny s našimi fiktivními – a srovnávání je zavilé. Byli jsme tak dobří v tom, co jsme dělali, že jsme působili jako skuteční lidé. V každém případě jsme byli dost dobří na to, abychom to dokázali. Takže rodiny měly pocit, že nás mohou použít jako vzor – a to je vůči rodičům a dětem naprosto nefér. Být srovnáván s nějakým idealizovaným obrazem, který je dobře prezentován, je prostě špatně. Rodiče těch dětí, od kterých jsem to slyšela – a kteří jsou dnes už samozřejmě dospělí -, se dočkali křivdy, když byli srovnáváni se situacemi a dialogy, které všechny vytvořili profesionálové, lidé, kteří byli dobří ve své práci. Nebyli jsme to my. A rozhodně to nebyl skutečný život.
Pracovníci deníku Santa Barbara Independent se každý den snaží třídit pravdu od fám a informovat vás o dění v celé komunitě Santa Barbary. Nyní existuje způsob, jak toto úsilí přímo umožnit. Podpořte Independent přímým příspěvkem nebo předplatným Indy+.
Přidat k oblíbeným