Když mi bylo dvanáct, přepadl mě a mé vrstevníky v šesté třídě nový fenomén: vztahy.
Týden předtím by se myšlenka na to, že se vám líbí nějaký kluk, setkala s „fuj“, ale najednou to bylo přivítáno vážnou konverzací a mnoha dobře míněnými zásahy (neboli zkoumáním, jak bezpečné je říct mu, že se vám líbí).
Přes to všechno jsem sledovala, jak mé kamarádky oslovují kluci, kteří o ně mají zájem; sledovala jsem, jak začínají své malé „vztahy“, zatímco já jsem stála stranou… a čekala. Nikdo o mě nikdy neprojevil zájem.
Rozhodla jsem se, že se mnou musí být něco v nepořádku. Podrobně si vzpomínám na plačtivý rozhovor, který jsem o této situaci vedla s matkou.
„Catherine, ty se s někým seznámíš. Někdo skvělý tam venku je, ale tobě je dvanáct. Ti lidé nemají vztah, jen se chovají hloupě.“
„Ale, co když mě nikdo nikdy nebude mít rád? Co když budu navždycky sama?“ Nějak se mi podařilo zeptat se mezi slzami.
„Catherine, tvůj člověk tam někde je a bude úžasný. Je víc než pravděpodobné, že jsi ho ještě ani nepotkala. Ještě tě čeká základka, střední škola a vysoká. Ještě ho potkáš.“
„Přemýšlej o tom:
Možná o tom všem také přemýšlí, a i když jste teď od sebe, možná se oba díváte na stejný měsíc, přemýšlíte, jste propojeni, aniž byste o tom věděli.
Máma umí mluvit s moudrostí, která mě pokaždé dostane.“
„Dobře,“ odfrknu si a jdu se podívat ven na měsíc.“
Střední škola a gymnázium uplynou bez jakéhokoli náznaku vztahu, nebo dokonce bez možnosti nějakého vztahu.
Studia by se v této oblasti ukázala stejně nedostatečná, bez jediného nápadníka (kromě jednoho muže, který se za něj technicky vzato počítá, ale mluvil o mně jako o svém „záložním plánu“, kdyby mu současný vztah nevyšel).
Na večer maturitního plesu si vzpomínám ne proto, že jsem tam šla, ale proto, že si mě pár dní předtím zavolali do kanceláře zaměstnanci, kteří si chtěli dvakrát ověřit, jestli tam nechci jít, protože jsem si jako jediná nekoupila lístek.
Potvrdila jsem, že tam nejdu, a všem jsem řekla, že mi celý ten nápad připadá hloupý a že je mi to jedno. Pravda byla taková, že se mě nikdo neptal a já nechtěla jet sama. Večer mi kamarádka napsala, že jsem jediná, kdo tam není. Plakala jsem, až jsem usnula.
Na postgraduálním studiu bych také zůstala sama; i když vstup do oboru, kde převažují ženy, mi značně zúžil možnosti.
Spoustu času jsem strávila přemýšlením o tom, proč o mě nikdy nikdo nejevil zájem (a uznávám, že je technicky možné, že někdo ano a jen mi nic neřekl).
Zaměřila jsem se na způsoby, jak bych se mohla změnit, abych byla přitažlivější. Mohla bych být chytřejší, hezčí, zábavnější, víc pohromadě. Lidé mi málokdy řeknou, že jsem hezká (kromě mé matky), aniž by mi řekli, co bych mohla udělat, abych byla hezčí: „Byla bys hezčí, kdybys nosila rozpuštěné vlasy, ale neříkám, že nejsi hezká.“
Napříč mému úsilí jsem však stále svým neohrabaným, příliš upřímným já, s vlasy příliš kudrnatými na to, abych je někdy dokázala úplně zkrotit, a s pletí, která vždy musí mít nějakou vadu.
Pravdu řečeno, tvrdě jsem pracovala na tom, abych se s tím smířila, a dostala jsem se do bodu, kdy některé své „nedokonalosti“ dokonce tak trochu miluji. Změna se mi zdá nepravděpodobná.
Čím déle jsem ale svobodná, tím víc se obávám, že to tak zůstane. V posledních několika týdnech byla moje cesta na internetovou seznamku obzvlášť umrtvující. Bylo mi řečeno, že jsem „typ holky, které se nedostává moc pozornosti, a tak, líbila jsem se, protože nic neberu.“
Byla mi poslána „fotka“ (víte, ta fotka, o které bohužel mluvím). Zůstala jsem na rande, které navrhl a domluvil ten kluk.
To jsou jen nedávné přešlapy; předtím jsem byla požádána, abych ukázala nohy, byly mi posílány oplzlé zprávy o mých prsou a na druhé straně jsem se setkala většinou s naprostým mlčením.
To, co jsem slyšela v barech, je ještě horší.
Ráda bych řekla, že jsem z toho všeho vyšla s nějakým pozoruhodným vhledem do randění, ale bohužel v něm teď nejsem o nic lepší, než jsem byla ve dvanácti; i když mi ta příležitost poskytla poznání sebe sama, které mi umožnilo stát se člověkem, jakým chci být.
Nemám strach ze samoty a nikdy nezůstanu ve vztahu jen proto, že je to lepší než nic. Mám své hranice a naučila jsem se (a stále se učím), jak si prosadit svou. Udělala jsem vážné změny, abych si vytvořila život, jaký chci, a měla jsem možnost to udělat sobecky.
Přiznávám to: Přiznávám, že být svobodný z velké části nebyla moje volba. Nesnažil jsem se aktivně učinit nějaké velkolepé prohlášení tím, že bych byl stranou jednoho. Prolila jsem kvůli tomu spoustu slz a vzdala jsem to víckrát, než dokážu spočítat.
Každé odmítnutí pálí o něco víc, protože mám občas pocit, že mi dochází lidé, kteří by mě mohli odmítnout (nebo to alespoň prohlašuje pesimistický hlas v mém nitru). Pokaždé, když si dovolím být zranitelná, nesetkám se s ničím na oplátku. Vzdala jsem se seznamování na internetu a obecně jsem začala ztrácet naději, že někoho potkám, až budu procházet životem.
Nechci být sama. Nelíbí se mi, když po dlouhém pracovním dni vejdu do prázdného bytu, a nelíbí se mi, když se mě někdo ptá, jestli se s někým scházím, a já na to musím odpovídat stejně jako celý život.
Jsem unavená z toho, jak mi lidé říkají, jak jsou na mě pyšní, že jsem se odstěhovala a uspěla sama, jako by „sama“ bylo součástí plánu.
Mám pocit, že existuje část mého já, která nikdy nebyla potvrzena nebo skutečně viděna. Navzdory mým snahám o potvrzení sebe sama je tu jedna část, o které si myslím, že ji může vidět jen jiný člověk. Nedokážu ji popsat, jen vím, že je v ní prázdnota, kterou sama nedokážu napravit.
Myslím, že je to ta část, která nás obecně motivuje ke spojení s druhým člověkem; je to ta část, která touží po spojení s druhým člověkem. Podle ní poznáme, že jsme našli toho pravého.
Chci být viděn. Do té doby se budu dívat na měsíc a doufat, že on je taky…
Foto se svolením: Tumblr