Rabín Moše Waldoks pro JewishBoston
V podstatě jsou dnes tyto názvy téměř synonyma.
„Vyrůstal jsem a chodil do ‚chrámu‘. Jaký je rozdíl mezi chrámem, synagogou a šalem?“
V podstatě jsou dnes tyto názvy téměř synonyma. Je však užitečné podívat se na jejich historický vývoj.
Tradičně se židovským shromážděním říkalo kehillot kodeš neboli svatá shromáždění (v jednotné podobě kahal kodeš). Byly také označovány jako batei kneset neboli domy shromáždění. Řecký překlad συναγωγή (synagoguē) znamená „shromáždění“. Dnes je Kneset (parlament) izraelským zákonodárným shromážděním.
Když existoval beth hamikdaš (starověký jeruzalémský chrám), úloha synagog mohla být zcela jiná než dnes. Víme, že existovaly v Palestině, Babylonii i jinde; víme, že se v nich pravidelně četla Tóra a v rámci bohoslužby se recitovaly tefilot, modlitby nebo žalmy.
Když Římané v roce 70 n. l. zničili Chrám, synagoga se stala ještě životně důležitější pro vznik židovských komunit po celém světě.
Synagogy se také nazývaly batei tefila neboli domy modlitby a batei midraš neboli domy studia. Ve východní a střední Evropě se tak synagoga nazývala šul, což je v jidiš výraz pro školu.
Když v prvním desetiletí 19. století vzniklo reformní hnutí jako laické hnutí, první „chrám“ byl založen v německém Hamburku. Použití názvu „chrám“ bylo záměrné. Šlo o vyjádření tradiční víry v obnovení starověkého Chrámu v mesiášské době.
Tito židovští reformátoři věřili, že židovská kontinuita v moderním občanském státě má být zachována tím, že se vyhneme jakémukoli závanu „dvojí loajality“. Mohli by Židé být dobrými německými občany a přitom stále doufat a modlit se za obnovení Jeruzaléma a Svatého chrámu? Nebylo by to v rozporu s podstatou jejich nově nabytého postavení emancipovaných Židů s občanskými právy?
Založení hamburského chrámu bylo tedy prohlášením, že Hamburk je jejich Jeruzalémem a že jejich chrám je náhradou za starověký chrám, který zde stál předtím.
Tento trend pokračoval ještě dlouhých sto let. Od konce dvacátých let 20. století se reformní ideologie od těchto hamburských časů značně vzdálila. Název „chrám“ však zůstal a v padesátých a šedesátých letech se rozšířil i do konzervativního hnutí.
U konzervativců přívlastek „chrám“ odkazoval na pojetí synagogy jako mikdaš me’at, „zmenšeného chrámu“, naplňujícího rabínský předpis nahradit starobylé chrámové obřady tefilotem a čtením a učením Tóry. Konzervativní judaismus také revidoval svou věrnost tradičním modlitbám za obnovu starobylého Chrámu a jeho obětí. Považovali je za jevy, které je třeba si připomínat, ale ne je oživovat v mesiášském věku.
Dnes tedy vlastně není žádný podstatný rozdíl mezi tím, zda židovské shromáždění nazýváme chrámem, kehilou nebo šulou. Ať už naše kongregace nazýváme jakkoli, všechny se snaží proměnit v centra židovské identity, židovské solidarity a židovské vzdělanosti; všechny se snaží vytvářet a udržovat pečující a soucitné komunity.
Související
.