Odvážete se od břehů. Emily jsem adoptovala brzy poté, co jsem se stala spisovatelkou na volné noze, a napsala jsem s ní po boku tři knihy. Byla metronomem mého života. Když odešla, proplouvala jsem prostorem, který už neobývala, ale strašil mě každý bílý chlup, který jsem našla na přikrývkách, na podlaze, v botách. Jednou, v prvním týdnu po její smrti, jsem vyšel ze sklepa a podíval se na místo, kde obvykle čekala. Volala jsem na ni s bláhovou představou, že se objeví nahoře na schodech. Ale samozřejmě ne: jen další sbíječka připomínající, že je opravdu pryč.
Zármutek je vyčerpávající. Loni na podzim jsem uběhl dva maratony a ultramaraton. Po Emilyině smrti jsem se nedokázala protáhnout přes tři kilometry, nemluvě o tom, že jsem nenašla sílu vstát z postele, obléct si oblečení, které nebylo pyžamo, a v pravidelných intervalech se sprchovat. Odsouval jsem úkoly, protože představa, že bych měl přiložit prsty ke klávesnici, byla nemyslitelná, když Emily nespala na své posteli v rohu mé kanceláře. Byly to ubohé, smutkem poznamenané dny, obklopené ohlušujícím tichem.
Po její smrti jsem se vrátil na terapii a bylo mi řečeno, že mám deprese, což mě nepřekvapilo, protože jsem začal vklouzávat do postele v půl deváté večer a vstávat až o půl dne později. Ztráta společníka a rutiny najednou, zvlášť pokud jste svobodní jako já, může každého uvrhnout do deprese.
Zlepší se to. Nebudete to chtít slyšet ani tomu věřit, protože ta bolest je tak dusivá. Ale zmírní se, skoro aniž by sis toho všiml.
Ale stejně ti to vrátí. Může se to stát v předvídatelných okamžicích, například když se rozhodneš prodat její bednu, a někdy také ne. Krátce po Emilyině smrti jsem sedla na letadlo a odjela na Floridu, abych tu bolest upekla celodenním sezením u bazénu přerušovaným poledními drinky. Trochu to fungovalo, ale poslední večer v obchodě World of Disney mi praskla tvář, když jsem uviděla hrnek s postavičkou Stitche, na jehož jedné straně stálo „statečný“ a na druhé „věrný“. Jen pokladní si všimla, že jsem platila se slzami a smrkáním, které mi tekly po tváři. Pak jsem vyběhla z obchodu a zírala na jezero.