První zaznamenané morální kodexy, které máme k dispozici, jako například Chammurapiho zákoník (1760 př. n. l.) nebo Desatero Mojžíšova zákona (1400 př. n. l.), se opírají o autoritu božských příkazů. Někteří dodnes diskutují o tom, zda může existovat morálka bez Boha. Dostojevskij v Bratrech Karamazových slavně tvrdí, že „neexistuje-li Bůh, je dovoleno všechno“.
Sokrates však ukázal, že autorita, ať už božská nebo světská, sama o sobě nikdy nestačí. V dialogu zaznamenaném (nebo vymyšleném) Platónem se Sókratés ptá Euthyfra: „Je nějaký čin správný proto, že ho přikázali bohové, nebo ho bohové přikázali proto, že je správný?“. Takže například bezdůvodná krutost by byla špatná jen proto, že ji bůh zakazuje, nebo ji bůh zakazuje proto, že je špatná? Můžeme dobro a zlo poznat pouze na základě božského zjevení, nebo je můžeme poznat zkoumáním lidského světa? Pokud se velmi tvrdě nezastáváte první možnosti, pak se při definování dobra a zla nemůžeme odvolávat pouze na náboženské tradice. Pokud věříme, že existuje nějaký důvod, proč je určitý čin správný nebo špatný, pak musíme hledat obecný význam dobra a zla pomocí těchto důvodů.
Žijeme ve světě teistů, ateistů a spousty věcí mezi nimi. Na trhu mnoha náboženských a sekulárních světonázorů. Na první pohled se může zdát, že Euthyfrovo dilema zpochybňuje hodnotu náboženských tradic. Ve skutečnosti je to otázka, která spojuje náboženské i sekulární lidi v potřebě hledat dobro a zlo v lidském světě, ať už se rozhodneme hledat je také v Bohu, nebo ne. Místo toho, aby náboženští lidé znevažovali morálku bez Boha a sekulární lidé znevažovali pojem náboženských tradic, měli bychom uznat, že každá správná morálka existuje pro všechny stejně. Stejně jako je vesmír (podle Hicka) nejednoznačný a může být platně interpretován buď jako místo vdechnuté Bohem, nebo jako místo výhradně hmotné, tak i základy morálky mohou být pojímány v rámci obou druhů světonázorů. Není třeba, aby mezi sebou věřící a sekulární lidé při diskusi o etice stavěli cihlové zdi.
John Hick poukazuje na to, že Ježíšovo „zlaté pravidlo“ „Čiň druhým tak, jak chceš, aby oni činili tobě“ se ve skutečnosti vyskytuje v hinduistických, konfuciánských, taoistických, zoroastriánských, džinistických, buddhistických, hebrejských, křesťanských a muslimských spisech. Je však také základem Kantova kategorického imperativu:
„Jednej pouze v souladu s tou maximou, jejímž prostřednictvím můžeš zároveň chtít, aby se stala univerzálním zákonem.“
Takže dobrá zpráva: ateista a věřící mohou interpretovat nejhlubší skutečnosti vesmíru velmi odlišně, ale mohou se spojit v kampani za lepší svět, protože mohou uznat, že všichni sdílíme stejný svět. Sokrates ukázal cestu.
Mám dva závěry. Zaprvé etika, ba veškerá morálka, závisí na vzájemnosti a vzájemném respektu. My všichni, věřící i světští, bychom udělali dobře, kdybychom na to pamatovali. Za druhé, Ježíš měl pohotovější slovní obraty než Kant.