Miluji své dítě.
Nenávidím svůj život.
Tak zněl titulek nedávné obálky časopisu New York, který vyvolal mediální šílenství. Nikdo z mých známých v Kalifornii New York nechápe, ale já jsem právě otestoval kamaráda otázkou: „Dobře, doplň tuto větu. Miluji své dítě, ale…“
„Nenávidím svůj život,“ řekla bez zaváhání. Svatá prostoto. Tohle je součást naší kulturní mantry?
Z mnoha výzkumů vyplývá, že američtí rodiče jsou v průměru méně šťastní než jejich bezdětní kolegové. Ale tohle „nenávidím svůj život“ je trochu problematičtější než mírný pokles spokojenosti rodičů se životem, k němuž podle výzkumu může dojít, když jsou děti malé.
Je zřejmé, že naše generace si úspěšně nerozvíjí dovednosti potřebné ke šťastnému rodičovství. To nevěstí nic dobrého pro štěstí našich dětí. Lze se divit, že u dětí a dospívajících pozorujeme rostoucí míru depresí a úzkostí? Pokud své děti milujeme, ale nenávidíme svůj život, naučí se naše děti nenávidět svůj život?“
Děti nás zpravidla nedělají šťastnými. To není jejich úkolem. Je hloupé předpokládat, že když si do života přidáme něco tak složitého a náročného (a časově náročného!), jako je výchova dětí, budeme šťastnější. Samozřejmě že ne.
Kromě toho, že vůbec není hloupé předpokládat, že pořízení dětí naplní naše životy štěstím, protože děti do našich životů přidávají tolik lásky. A láska je asi tou nejčistší formou štěstí, jaká existuje.
Takže kde je chyba v našem myšlení a konání? Přikláním se k názoru Lisy Belkinové z deníku The New York Times, která tvrdí, že si toho jako rodiče bereme na sebe příliš mnoho a začínáme se svým dětem příliš věnovat způsobem, který v nás vyvolává pocit bezmoci a v našich dětech pocit nelibosti a nespolupráce. Nemůžeme přece žít jejich životy za ně. Vlídné zanedbávání, které si představuji, že rodiče praktikovali v 50. letech – běž si hrát ven, zavolám ti, až bude večeře – bylo pro rodiče neskonale příjemnější. A děti určitě také.
Naše kolektivní rodičovská mizérie je politický i individuální problém. Americké děti se v emoční pohodě řadí na konec žebříčku vyspělých zemí; nemělo by nás překvapit, že ani jejich rodiče na tom nejsou tak dobře ve srovnání s rodiči, kteří vychovávají děti v zemích se silnějším systémem sociálního zabezpečení. Placená mateřská dovolená (na rok!), dostupná péče o děti, kvalitní veřejné školství a zdravotnictví – bezpečná čtvrť, proboha – když tyto věci zajišťuje stát, rodiče se mohou přestat tolik starat o to, jak je svým dětem zajistit. Rodiče se už nebudou cítit nuceni nějakým způsobem produkovat dokonalé, vysoce výkonné a úspěšné lidi – aby nezůstali pozadu – a to vše při nedostatečných zdrojích a podpoře.
Jennifer Seniorová ve svém článku pro New York dochází k závěru, že děti poskytují smysl a cíl našeho života, ale ne momentální štěstí. „Pokud jde o náladu,“ píše, „zdá se, že není pochyb o tom, že děti zvyšují stres v našich životech.“ Je to pravda? Abychom papouškovali Byron Katie, můžeme absolutně vědět, že je to pravda?“
Protože se mi zdá, že moje vlastní děti vnesly do mého života strašně moc nestresujících prostojů a socializace, které by tam bez nich nebyly. A to je velký zdroj momentálního štěstí. Předtím, než jsem měla děti, jsem byla úzkostlivý přehnaný dříč, který se lopotil v chicagské výškové budově. Teď trávím spoustu času tím, že si užívám rodinná jídla, která bych jinak jedl před počítačem, a bavím se o věcech, jako je třeba to, jak přesně vyrobit luk a šíp z provázku a klacíku.
Děti samozřejmě mohou přinášet ke stolu zábavu svými ťuk-ťuk vtipy a prďáckým chichotáním, ale zároveň nám do života přinášejí více stresu. Ale to není předem dané. Když přestaneme řešit více úkolů a budeme s dětmi skutečně přítomni, když necháme děti dělat vlastní chyby, místo abychom se snažili kontrolovat každý jejich výsledek, když si prostě dopřejeme potřebný čas pro sebe – který jsme měli před dětmi -, může být rodičovství zdrojem smysluplnosti A zároveň momentálního štěstí.
A toto momentální štěstí se nepřeceňuje; není to něco, čeho bychom se měli vzdát, abychom se mohli ohlédnout za svým životem a myslet si, že byl smysluplný, protože jsme vychovali krásné a úspěšné děti. Protože tyto děti se možná nenaučí vést život, který budou milovat, pokud jim nebudeme vzorem života, který milujeme.
Chci, aby Výchova ke štěstí sloužila jako manifest pro radostnější rodičovství. Život je krátký a nová věda o štěstí nám naštěstí ukazuje způsoby, jak milovat své děti A zároveň milovat svůj život.
Co jste se naučili vy, díky čemu je vaše rodičovství radostnější? Jaké situace jsou největším zdrojem stresu a neštěstí ve vašem rodinném životě? V příštích týdnech se budu blíže zabývat výzkumem rodičovského neštěstí.
Hledáte zdroje pro šťastnější rodičovství? Možná se budete chtít přihlásit k odběru zpravodaje Výchova ke štěstí (tento text je z tohoto zpravodaje) nebo se přihlásit k účasti na mém podzimním online kurzu Výchova ke štěstí. Kliknutím sem získáte další informace o kurzu Výchova ke štěstí.