Křesťanské milenialistické myšlení vychází především z knihy Zjevení, konkrétně ze Zjevení 20,1-6, kde je popsáno vidění anděla, který sestoupil z nebe s velkým řetězem a klíčem od bezedné jámy, zajal satana a uvěznil ho na tisíc let:
Uchopil draka, toho prastarého hada, který je ďábel a satan, a spoutal ho na tisíc let a hodil ho do jámy a zamkl a zapečetil ji nad ním, aby už nesváděl národy, dokud se neskončí těch tisíc let. Potom musí být na malou chvíli vypuštěn ven.
– Zjevení 20,2-3
Kniha Zjevení pak popisuje řadu soudců, kteří sedí na trůnech, a také Janovo vidění duší těch, kteří byli sťati za své svědectví ve prospěch Ježíše a odmítnutí znamení šelmy. Tyto duše:
oživly a vládly s Kristem tisíc let. (Ostatní mrtví ožili až po uplynutí tisíce let.) To je první vzkříšení. Blahoslavení a svatí jsou ti, kdo mají účast na prvním vzkříšení. Nad těmi nemá druhá smrt moc, ale budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovat tisíc let
– Zjevení 20,4-6
Raná církevEdit
V prvních staletích po Kristu se v církvi na Východě i na Západě vyskytovaly různé formy chiliasmu (milenialismu). V té době to byl rozhodně většinový názor, jak přiznává Eusebius, sám odpůrce tohoto učení:
Tentýž autor (tj. Papias z Hierapolisu) uvádí i další zprávy, které se k němu podle jeho slov dostaly prostřednictvím nepsané tradice, jistá podivná podobenství a učení Spasitele a některé další mýtičtější věci. K nim patří jeho tvrzení, že po vzkříšení mrtvých bude následovat období asi tisíce let a že Kristovo království bude zřízeno v hmotné podobě právě na této zemi. Předpokládám, že tyto myšlenky získal nepochopením apoštolských zpráv, když nepostřehl, že věci jimi řečené byly řečeny mysticky v obrazech. Zdá se totiž, že měl velmi omezené chápání, jak je vidět z jeho řečí. Bylo však jeho zásluhou, že tolik církevních otců po něm přijalo podobný názor a naléhalo na podporu jeho starobylosti; jako například Irenej a kdokoli jiný, kdo mohl hlásat podobné názory.
– Eusebius, Církevní dějiny, kniha 3,39,11-13
Přesto se později z některých stran vyvinul silný odpor, především od Augustina z Hippo. Církev k této otázce nikdy nezaujala formální stanovisko na žádném z ekumenických koncilů, a tak jak postoje pro, tak postoje proti zůstaly v souladu s ortodoxií. Dodatek k Nicejskému vyznání víry měl vyvrátit domnělý sabellianismus Marcella z Ancyry a dalších, učení, které zahrnuje konec Kristovy vlády a které koncil výslovně vyčlenil k odsouzení . Katolická encyklopedie uvádí, že zastánci různých gnostických názorů (sami považovaných za hereze) ve 2. století rovněž odmítali milenialismus.
Milenialismus učili různí dřívější spisovatelé, například Justin Mučedník, Irenej, Tertulián, Komodianus, Lactantius, Metoděj a Apollinaris z Laodiceje, a to v podobě, která se dnes nazývá premilenialismus. Podle religionisty Rev. Dr. Francise Nigela Leeho „na Justinův ‚příležitostný chiliasmus‘ sui generis, který byl silně antipretribucionalistický, navázal pravděpodobně Pothinus v roce 175 n. l. a pravděpodobněji (kolem roku 185) Irenej“. Justin Mučedník, když ve svém Dialogu s Židem Tryfem, kapitola 110, hovořil o vlastním premileniálním přesvědčení, poznamenal, že pro křesťany není nezbytné:
Předtím jsem ti přiznal, že já i mnozí jiní jsme tohoto názoru a že se tak stane, jak jistě víš; na druhé straně jsem ti však naznačil, že mnozí, kteří patří k čisté a zbožné víře a jsou pravými křesťany, smýšlejí jinak.
Melito ze Sard je často uváděn jako zastánce premilenialismu z druhého století. Jako opora pro tuto domněnku se obvykle uvádí, že „Jeroným i Gennadius tvrdí, že byl rozhodným mileniánem“.
Na počátku třetího století Hippolyt Římský napsal:
A musí uplynout 6000 let, aby mohla přijít sobota, odpočinek, svatý den, „v němž Bůh odpočinul od všech svých skutků“. Sobota je totiž předobrazem a symbolem budoucího království svatých, až budou „kralovat s Kristem“, až přijde z nebe, jak říká Jan ve své Apokalypse: „Den u Pána je totiž jako tisíc let“. Protože tedy Bůh v šesti dnech stvořil všechno, vyplývá z toho, že se musí naplnit 6 000 let. (Hippolyt. O hexaËmeronu neboli šestidenním díle. Ze zlomků komentářů k různým knihám Písma).
Okol roku 220 působily na Tertuliána podobné vlivy, i když jen s velmi důležitými a mimořádně optimistickými (ne-li snad dokonce postmileniálními) úpravami a důsledky. Na druhé straně „křesťanské chiliastické“ myšlenky skutečně obhajoval v roce 240 Commodianus, v roce 250 egyptský biskup Nepos ve svém Vyvrácení alegoristů, v roce 260 téměř neznámý Coracion a v roce 310 Lactantius. Na konci čtvrtého století měl milánský biskup Ambrož tisícileté sklony (Ambrož Milánský. Kniha II. O víře ve vzkříšení, verš 108). Lactantius je posledním velkým literárním obhájcem chiliasmu v raně křesťanské církvi. Jeroným a Augustin důrazně vystupovali proti chiliasmu tím, že učili symbolickému výkladu Zjevení svatého Jana, zejména 20. kapitoly.
Adso z Montier-en-Der v dopise francouzské královně Gerberze kolem roku 950 zavedl myšlenku „posledního světového císaře“, který si podmaní nekřesťany ještě před příchodem Antikrista.
Reformace a dáleUpravit
Najděte zdroje: „(Naučte se, jak a kdy odstranit tuto šablonu zprávy)
Křesťanské názory na budoucí uspořádání událostí se po protestantské reformaci (cca 1517) rozrůznily. Nový důraz byl kladen zejména na pasáže v knize Zjevení, které jako by říkaly, že až se Kristus vrátí, aby soudil živé i mrtvé, bude satan na 1000 let zavřen, ale pak bude vypuštěn na svět, aby vyvolal závěrečnou bitvu proti Bohu a jeho svatým (Zj 20,1-6). Předchozí katoličtí a pravoslavní teologové neměli jasný nebo jednotný názor na to, co to vlastně znamená (téměř všeobecně se zastával pouze koncept konce světa, který přijde nečekaně, „jako zloděj v noci“, a koncept „antikrista“). Milenialistické teorie se snaží vysvětlit, jak by mělo vypadat těchto „1000 let satana spoutaného v řetězech“.
V souvislosti s křesťanskou eschatologií existují různé typy milenialismu, zejména v rámci protestantismu, jako je premilenialismus, postmilenialismus a amilenialismus. První dva se týkají různých pohledů na vztah mezi „tisíciletým královstvím“ a Kristovým druhým příchodem.
Premilenialismus vidí Kristův druhý příchod jako předcházející miléniu, čímž odděluje druhý příchod od posledního soudu. Podle tohoto názoru bude „Kristova vláda“ fyzicky na zemi.
Postmilenialismus vidí Kristův druhý příchod jako následující po miléniu a souběžný s posledním soudem. Podle tohoto názoru bude „Kristova vláda“ (během tisíciletí) duchovní v církvi a jejím prostřednictvím.
Amilenialismus v podstatě popírá budoucí doslovné tisícileté království a církevní věk vidí metaforicky popsaný ve Zj 20,1-6, v němž je „Kristova vláda“ aktuální v církvi a jejím prostřednictvím.
Katolická církev milenialismus důrazně odsuzuje, jak vyplývá z následujícího:
Antikristův podvod se ve světě začíná projevovat již pokaždé, když je vznesen nárok na uskutečnění v rámci dějin oné mesiášské naděje, která se může uskutečnit pouze mimo dějiny prostřednictvím eschatologického soudu. Církev odmítla i modifikované formy tohoto falšování budoucího království pod názvem milenarismus, zejména „vnitřně zvrácenou“ politickou formu sekulárního mesianismu.
– Joseph kardinál Ratzinger, Katechismus katolické církve, 1995
.