Po svém odvolání do Anglie se pilně věnoval útokům na jednání nového ministerstva toryů. Townshend si rychle získal přízeň Jiřího I. a v září 1714 ho nový král vybral jako státního tajemníka pro severní ministerstvo. Poté, co Townshend a jeho spolupracovníci potlačili jakobitské povstání v roce 1715 doma i v zahraničí, byla jejich politika mírová. Tajemníkovi se nelíbilo vměšování Británie do války mezi Švédskem a Dánskem a prosazoval uzavírání obranných aliancí mezi Británií a císařem a Británií a Francií.
I přes tyto úspěchy byl vliv whigů postupně podkopáván intrikami Charlese Spencera, 3. hraběte ze Sunderlandu, a nespokojeností hannoverských favoritů. V říjnu 1716 doprovázel Townshendův kolega James Stanhope, později 1. hrabě Stanhope, krále na jeho návštěvě v Hannoveru a během této návštěvy byl Sunderlandem sveden z věrnosti svým kolegům ministrům, přičemž George byl přesvědčen, že Townshend a jeho švagr sir Robert Walpole se spolčili s princem z Walesu a jejich záměrem bylo, aby princ nahradil na trůnu svého otce. V prosinci 1716 byl proto tajemník odvolán a jmenován lordem poručíkem Irska, ale tuto funkci si udržel jen do dubna následujícího roku. Když byl odvolán za hlasování proti vládě, připojil se k němu jeho švagr Robert Walpole a další spojenci z řad whigů. Tím začal rozkol whigů, který dominantní stranu rozdělil až do roku 1720, kdy se opoziční whigové spojili s toryi a porazili Stanhopeovu vládu v několika otázkách včetně zákona o peerage z roku 1719.
Na počátku roku 1720 došlo k částečnému usmíření mezi stranami Stanhopea a Townshenda a v červnu tohoto roku se druhý jmenovaný stal lordem předsedou Rady a tuto funkci zastával až do února 1721, kdy byl po Stanhopeově smrti a Sunderlandově nuceném odchodu do důchodu v důsledku jihomořské bubliny opět jmenován státním tajemníkem pro severní resort, přičemž Walpole byl prvním lordem ministerstva financí a kancléřem pokladu. Oba zůstali u moci po zbytek vlády Jiřího I. Mezi hlavní domácí události té doby patřilo obžalování biskupa Atterburyho, omilostnění a částečná restaurace lorda Bolingbrokea a potíže v Irsku způsobené patentem povolujícím Woodovi razit půlpence.
Townshend zajistil odvolání svého rivala lorda Cartereta, pozdějšího hraběte Granvilla, ale brzy se mezi ním a Walpolem objevily neshody a měl určité potíže s řízením kurzu na rozbouřeném moři evropské politiky. Ačkoli ho Jiří II. neměl rád, ponechal ho ve funkci, ale převaha v ministerstvu od něj postupně, ale jistě přešla k Walpolovi. Townshend se s tím nemohl smířit. Tak dlouho, abychom použili Walpolovu vtipnou poznámku, dokud byla firma Townshend a Walpole, šlo s ní všechno dobře, ale když se pozice vyměnily, vznikla mezi partnery řevnivost. Vážné rozdíly v názorech na politiku vůči Rakousku a na zahraniční politiku obecně vedly v roce 1730 ke konečnému rozkolu. Townshend kvůli Walpolově zásahu neuspěl ve snaze dosáhnout propuštění svého kolegy a jeho nahrazení osobním přítelem, a proto 15. května 1730 odešel do důchodu. Jeho odchod odstranil poslední překážku uzavření anglo-rakouské aliance, která se měla stát ústředním bodem britské zahraniční politiky až do roku 1756.
Podle historiček Lindy Freyové a Marshy Freyové:
Townshend byl nepochybně schopný, odhodlaný a pracovitý, ale při dosahování svých cílů se někdy jevil jako neomalený, hrubý, tvrdohlavý, netrpělivý a panovačný. Na rozdíl od mnoha svých současníků, jejichž prodejnost byla legendární, byl svědomitě čestný. Byl velkorysý k přátelům i nepřátelům. Byl také vášnivým mužem, který rychle miloval i nenáviděl a jen zřídka měnil názor, jakmile si vytvořil názor….Historici Townshendovy úspěchy často podceňují, částečně proto, že ho jeho rival Walpole předstihl a převálcoval.