Najděte zdroje: „(Naučte se, jak a kdy odstranit tuto zprávu ze šablony)
Od 8. do 15. století byla velká část Španělska pod kontrolou muslimů, podle jejichž zákonů měli Židé a křesťané status dhimmi. To znamenalo, že museli platit zvláštní daň, džizju, za „ochranu“, která jim měla, jak uváděly islámské právní texty, připomínat jejich poddanství. Daň byla ukládána „lidu Knihy“, jak byli Židé a křesťané nazýváni, aby je pokořila.
Židé se někdy mohli dostat do významných pozic v politické struktuře; mohlo také propuknout protižidovské násilí. Při masakru v Granadě v roce 1066 byla muslimským davem vyvražděna velká část židovského obyvatelstva Granady.
Zacházení s náboženskými menšinami se lišilo v závislosti na době. Například Almohadé v době svého vzestupu přijali titul chalífy, zavedli řadu přísných náboženských opatření a snažili se posílit své státy náboženským sjednocením, což znamenalo přinutit židy a křesťany, aby buď konvertovali k islámu, nebo byli vyhnáni. Kolem 11. století rostoucí podezíravost vůči Židům přiměla křesťany ke sjednocení proti muslimům a Židům. Od tohoto okamžiku se Španělsko stalo politickou polévkou různých mocností a území, z nichž každá měla vlastní politiku týkající se postavení Židů a muslimů. Ve 13. století bylo téměř celé moderní Španělsko pod křesťanskou nadvládou. Ferdinand III. Kastilský se chlubil tím, že je králem tří náboženství. Tato tolerance však netrvala dlouho.
Ve 14. století vyzývali dominikánští a františkánští kněží křesťany k vyhnání Židů ze Španělska, obviňovali Židy ze sociálních problémů a podněcovali křesťanskou většinu k ničení synagog, upalování Židů zaživa a vynucování nucené konverze. Židé měli být nuceni navštěvovat kázání a nechat si od křesťanských kazatelů nastínit, co křesťané považují za chyby jejich způsobu života.
Nové zákony segregovaly židovské obyvatelstvo a omezovaly povolání, která pro ně byla ještě přístupná, s konečným cílem konverze. Více než 100 000 Židů konvertovalo. Po konverzi se tito novokřtěnci zařadili do třídy „conversos“, která získala právní a společenská privilegia plnoprávného křesťana ve společnosti. Mnozí novokřesťané využili svého povýšení v postavení a přijali křesťanská privilegia. Po několika generacích se obrácení Židé neidentifikovali jako nic víc nebo méně než „řádní“ křesťané a Španělsko bylo téměř jednotně křesťanské.
Tato jednotnost s sebou přinesla nové zdroje znepokojení. „Nedůvěra k Židům jako k cizincům ustoupila ještě znepokojivějšímu strachu z konvertitů jako ze zasvěcenců.“ Rozdíly mezi náboženskými třídami byly dříve velmi zřetelné. Zákony a zvyky kodifikovaly nadvládu křesťanů ve Španělsku. Po konverzi Židů se však mnozí křesťanští Španělé domnívali, že již nevědí, komu mohou věřit a kdo by mohl být v jádru proradný kacíř.
Ve snaze zmírnit tyto obavy byly zavedeny zákony Limpieza de sangre (Čistota krve), které sledovaly pokrevní linii nových i starých křesťanů, zda nemají židovské předky. Španělsko tak rozdělilo křesťanskou třídu podle etnického a náboženského klíče a stejně jako před konverzí „odlišilo“ ty, kteří měli židovskou krev. Vlivní křesťané věřili, že v podstatě a duši člověka je něco jiného, co nelze vyléčit náboženskou konverzí. S těmito zákony došlo k obnovení krevní msty.
1. listopadu 1478 dostali Ferdinand II. aragonský a Isabela I. kastilská od papeže Sixta IV. povolení jmenovat na celém svém území inkvizitory, aby chránili katolicismus jako jedinou pravou křesťanskou víru. Dekret se původně vztahoval na Kastilskou korunu – Isabelino panství, ale v roce 1483 jej Ferdinand rozšířil i na své panství Aragonské koruny. Autos-da-fé se stalo poměrně populárním v celém španělském království, soupeřilo o pozornost veřejnosti s býčími zápasy a účastnila se ho i královská rodina:245 Ačkoli se Ferdinandova akce setkala s občasným odporem a vyústila v zavraždění inkvizitora Pedra de Arbués konvertovanými Židy v roce 1485, v letech 1487-1505 barcelonská kapitula zaznamenala zpracování a souzení více než 1000 kacířů, z nichž bylo nakonec zproštěno viny pouze 25 osob.
Po udělení povolení k provádění inkvizice od papeže začali panovníci zřizovat stálé procesy a rozvíjet byrokracii, která prováděla vyšetřování ve většině měst a komunit v jejich říši. První iberská auto-da-fé se konala v Seville v roce 1481: šest obviněných bylo shledáno vinnými a popraveno. Později přinesli františkánští misionáři inkvizici do Nového světa.
Přesný počet osob popravených inkvizicí není znám. Juan Antonio Llorente, bývalý sekretář Svatého oficia, uvedl následující čísla pro inkvizici bez amerických kolonií, Sicílie a Sardinie: 31 912 upálených, 17 696 zpodobněných a 291 450 usmířených de vehementi (tj. po skutku pokání):123 Později v devatenáctém století José Amador de los Ríos uvedl ještě vyšší čísla, když uvedl, že jen mezi lety 1484 a 1525 bylo osobně upáleno 28 540 osob, 16 520 zpodobněných a 303 847 usmířených. Moderní badatelé však po rozsáhlém zkoumání archivních záznamů uvádějí nižší odhady, podle nichž bylo za celou historii španělské inkvizice skutečně popraveno méně než 10 000 osob, možná kolem 3 000.
Portugalská inkvizice vznikla v roce 1536 a oficiálně trvala až do roku 1821. Její vliv byl koncem 18. století za vlády markýze de Pombal značně oslaben.
Autos-da-fé se konala také v Goa, Novém Španělsku, státě Brazílie a místokrálovství Peru. Zaznamenali je soudobí historici conquistadorů, například Bernal Díaz del Castillo. Ačkoli jsou záznamy neúplné, jeden historik odhaduje, že mexická inkvizice popravila asi 50 osob.
.