Některé věci se zlepšují až s věkem: duby, tvrdé sýry, George Clooney… Některé romány jsou také stále lepší a lepší; když je zbavíte prvotního humbuku, přidáte historický kontext a čas na opětovné čtení (a opětovné čtení a opětovné čtení), zůstanou vám ty nejpodnětnější a nejvděčnější texty. Zde je hrstka knih ze šedesátých let, které podle nás stárnou obzvlášť dobře…
1. Zabít drozda, Harper Lee (1960)
Jediný román Harper Lee o dětství, předsudcích, soudním systému, strachu na maloměstě, rasismu, domácím násilí a rodinné lásce – nic z toho nezestárlo ani neztratilo význam. Vyprávění Scout Finchové ostré jako břitva je dnes stejně vtipné a dojemné jako v roce 1960 a Leeho postavy stále patří k nejživotnějším v americkém kánonu. A Boo Radley? Nejzajímavější soused VŠECH dob. Fakt.
2. A Wrinkle In Time, Madeleine L’Engle (1962)
Fantasy-dobrodružný příběh, údajně pro děti, je první ze série L’Engleové o dětech rodiny Murryových, známé jako Časový kvintet; vypráví příběh čtrnáctileté Meg Murryové, která se vydává hledat svého otce, pohřešovaného vědce, který pracoval na vládním projektu o něčem, čemu se říká „teserakt“, jakýsi záhyb v časoprostoru, který umožňuje Meg a jejím sourozencům svištět vesmírem na jejich záchranné misi… Nejsme jediní, kdo tuto geniální a komplikovanou knihu stále miluje: Ztraceni, která se stala předlohou slavného televizního seriálu Ztraceni. Pokud je dost dobrá pro J. J. Abramse…
3. Catch-22, Joseph Heller (1961)
Jedna z nejlepších válečných satir, jaká kdy byla napsána, se zvláštní značkou hyperbolického šílenství Catch-22 zestárla velkolepě; myslíme si, že kdyby Milo Minderbinder fungoval dnes, měl by z přijímání vládních cateringových zakázek po celém světě radost. Na to, že jde o velmi dlouhou a obsáhlou knihu s obrovským množstvím herců, je poutavá a zábavná, a i když je vtipná, stále zachycuje zvláštní hrůzu nekonečných konfliktů a beaurokratických úkolů.
4. Chladnokrevně, Truman Capote (1966)
Capoteho studie případu vraždy v Kansasu z roku 1959, která je raným příkladem dnes již všudypřítomného žánru true crime, stále dokáže šokovat. Jeho téměř beletristický přístup k charakteristice postav a rozvíjení zápletky v příběhu o vyvraždění Herberta Cluttera a jeho rodiny a o soudním procesu a odsouzení Richarda Hickocka a Perryho Smithe byl kritizován některými jeho aktéry, kteří zpochybňovali pravdivost knihy, ale Capoteho novátorský přístup k formě zůstává fascinující i dnes. Jistě, technicky vzato se nejedná o román, ale velmi věrně napodobuje způsob, jakým by mohl fungovat, a tak jsme ho sem přesto propašovali…
5. Mistr a Markétka, Michail Bulgakov (1967)
Bulgakovův nejznámější román, satirická fantazie, v níž vystupuje ďábel a jeho družina gangsterů a jejich jediná opozice, šílenec známý jako Mistr a jeho milenka Margarita. Ačkoli se nejedná vyloženě o knihu 60. let, protože byla napsána v několika náčrtech v letech 1928 až 1940 (s podtextem, zcela zjevně, stalinského Ruska), vyšla až v roce 1967. To bylo bohužel téměř třicet let po autorově smrti. Satira je i dnes stejně kousavá jako kdysi a Bulgakovova ambicióznost v míchání fantazie a politiky zůstává vrcholem pro ty, kdo mají rádi prózu brilantní i kulervoucí…
6. díl. Velmi hladová housenka, Eric Carle (1969)
Dobře, „román“ je možná přehnané, ale tato dětská klasika je zaslouženě oblíbená: jednoduché poetice doprovodného textu se dnes většina beletrie pro dospělé jen stěží vyrovná. „V měsíčním světle leželo vajíčko na listu“ – no tak! Jaký lepší způsob, jak se naučit číst, si dokážete představit? Kresby jsou nádherné, je tu opravdové vypravěčské napětí (Bude se housenka přejídat? Co se děje uvnitř toho podivného kokonu?) a u batolat je dnes stejně oblíbená jako v 60. letech. Proklínám odpůrce! My tuhle knihu zbožňujeme.
7. Násilník to odnese, Flannery O’Connorová (1960)
Od nádhery ke grotesce – O’Connorová je dnes asi nejznámější jako autorka povídek a její sbírky jsou vynikající, ale tento její druhý román je ukázkovým příkladem jižanské gotické spisovatelské školy, kterou dnes možná nejlépe reprezentuje Cormac McCarthy. Román Násilník to odnese vypráví o Francisi Tarwaterovi, chlapci, který bojuje s osudem, který mu vytyčil jeho starý fanatický prastrýc coby křesťanský prorok. O’Connorová píše spíše starozákonně než novozákonně, co se týče energie a událostí, touží po vlastní křesťanské víře a tato kniha je stejně drsná a ponurá a vtipná a pravdivá jako cokoli, co jsme četli v tomto století. Podívejte se na ni.
8. Prima slečny Jean Brodieové, Muriel Sparková (1961)
Skupinu skotských školaček si pod svá křídla vezme učitelka Jean Brodieová, antikonvenční žena „v nejlepších letech“, kterou establishment (ostatní učitelé) nemá rád a podezírá ji z podvratného vlivu. Sparkova proleptická (flash-forward) struktura a její komplexní charakteristika a zacházení s postavami či morálkou (Je Jean Brodieová revolucionářka, nebo manipulátorka?) Krátké a hluboké a nesmírně ostré, chceme si to číst každý měsíc znovu.
9. The Crying of Lot 49, Thomas Pynchon (1966)
Zmatené a složité, jako celé Pynchonovo dílo, je to další krátké a intenzivní číslo a vynikající příklad postmoderní americké beletrie. Naše hrdinka, Oedipa Maasová, je kalifornská žena v domácnosti, která je pověřena správou pozůstalosti svého bývalého milence a ocitne se na svérázné misi při zjišťování faktů, když se neustále vrací podivný symbol….. Podzemní organizace, konspirace, paranoia a vzácné známky: navzdory své délce to není rychlé čtení, ale je to zajímavý hlavolam, který inspiroval takové osobnosti, jako jsou Radiohead nebo William Gibson. Pokud jste Pynchona ještě nezkusili, tady můžete začít.
10. Revolutionary Road, Richard Yates (1961)
Na závěr tu máme malý mizerný příběh o předměstském a manželském neštěstí, neporozumění a odcizení. Dočkal se filmové adaptace s Leonardem diCapriem a Kate Winslet v hlavních rolích, ale jako obvykle je kniha lepší. Yatesova nepřikrášlená carverovská próza zde v jeho debutu udává tón zbytku jeho tvorby – je to samý smutek, zmařené ambice a špatné vztahy. Možná to není kniha, kterou byste dali svému novomanželovi jako svatební dar, ale přesto je třeba si ji vychutnat. Předměstská úzkost je přece stále živá!“
Pro další nadzvukové příběhy nás sledujte na Twitteru a Facebooku