Sedm let po potratu jela Pat Laytonová po dálnici na Floridě, když se rozplakala. V křesťanské talk show, která hrála v jejím autorádiu, vystupovaly ženy, které hovořily o svých potratech. Zmiňovaly se o svých bojích s drogami, alkoholem, hněvem, depresemi a studem. Laytonová všechny tyto problémy zažila a konečně si uvědomovala, že pramení z jejího potratu, který podstoupila jako studentka na vysoké škole v roce 1977.
„Celý důvod, proč jsem chtěla jít na potrat, byl, abych byla nezávislá a měla dobrou práci,“ řekla Laytonová. „Vlastně jsem dosáhla toho, co jsem chtěla.“
Byla však nešťastná. Trvalo sedm let, než si Laytonová uvědomila, že jí potrat způsobuje bolest.
Nyní se vědci snaží odmítnout bolest, kterou ženy jako Laytonová prožívaly. Minulý týden akademický časopis Social Science & Medicine zveřejnil studii, která tvrdí, že ženy po potratu pociťují v letech po potratu spíše úlevu než lítost. Výzkumníci pod vedením Corrine H. Rocca z Kalifornské univerzity v San Francisku sledovali 667 žen, které podstoupily interrupci, a sledovali jejich emoce od jednoho týdne do pěti let po zákroku.
„Nezjistili jsme žádné důkazy o vznikajících negativních emocích nebo lítosti nad rozhodnutím o interrupci,“ tvrdí studie. V závěru práce se uvádí, že její výsledky zpochybňují pro-life zákony, které regulují přístup k potratům na základě ochrany emocí žen. Příběhy, jako je ten Laytonův, však tyto závěry zpochybňují. Od té doby napsala knihu Surrendering the Secret, biblickou studii o zotavení po potratu, která se používá po celé zemi. Laytonová uvedla, že její zotavení z potratu začalo toho dne, kdy jela po dálnici.
Pamela Whiteheadová, výkonná ředitelka organizace ProLove Ministries, uvedla, že jí trvalo deset let, než rozpoznala následky ukončení těhotenství. Jen několik dní po jejím potratu v roce 2001 došlo k teroristickému útoku z 11. září a ona svůj zármutek pohřbila. V následujících letech se pokusila o sebevraždu, stala se závislou na drogách a žila v homosexuálním vztahu, přestože nebyla lesbička. Až v roce 2011 si Whiteheadová uvědomila, že potrat byl „urychlujícím faktorem“ jejích sebedestruktivních rozhodnutí. „Mohla jsem to vystopovat až k této události,“ řekla.
Přestože ji lidé v životě Whiteheadové povzbuzovali, aby své dítě potratila, dlouhá léta bojovala se smutkem a studem. „Zeptejte se dalších pěti a uvidíte, jak na tom budou,“ řekla s odkazem na ženy ze studie UCSF.
Na rozdíl od výsledků studie Whiteheadová uvedla, že její emoce vyplývaly přímo z potratu.
„Bylo to něco, co vycházelo zevnitř,“ řekla. „Jakmile jsem si uvědomila pravdu vědy … musela jsem se smířit s tím, že jsem se podílela na zabití tohoto dítěte. To já s tím musím žít.“
Whiteheadová i Layton poznamenali, že studie zkoumala omezený počet žen. Ve zprávě se uvádí, že pouze 37,5 % žen požádaných o účast ve studii souhlasilo a ještě méně jich ji dokončilo. Konečný počet žen podle Whiteheadové představoval méně než 0,01 procenta celkového počtu žen, které každoročně podstupují potrat. Laytonová poukázala na to, že ženy, které v souvislosti s potratem zažily nějaké trauma nebo stud, měly nejmenší pravděpodobnost, že se takové studie zúčastní.
Další výzkumy ověřují negativní postabortivní zkušenosti žen, jako jsou Whiteheadová a Laytonová. Přehled literatury z roku 2018 zkoumal dřívější studie, které se zabývaly dopady interrupce na duševní zdraví žen. „Souvislost mezi potratem a vyšší mírou úzkosti, depresí, užíváním návykových látek, traumatickými příznaky, poruchami spánku a dalšími negativními důsledky je ve většině analýz statisticky významná,“ zjistil přehled.
Další studie publikovaná v roce 2017 zkoumala ženy po potratu, z nichž většina vyhledala služby pro zotavení po potratu v centrech péče o těhotné. Z 987 zúčastněných žen jich 67,5 % uvedlo, že po svém prvním potratu navštívily psychiatra, psychologa nebo poradce – což je významný nárůst oproti 13 % žen, které využívaly služeb duševního zdraví již před potratem. Výzkumníci také zjistili nárůst procenta žen, které po interrupci užívaly léky na předpis kvůli duševnímu zdraví.
Závěry studie UCSF však tyto negativní dopady interrupce na duševní zdraví bagatelizují. Výsledné údaje vystavují zranitelné ženy – a nenarozené děti – vážnému riziku a zároveň podporují argument, že potraty jsou ospravedlnitelné.
„Není to nic jiného než něčí promarněný čas, který se snaží ospravedlnit potraty a snaží se, aby to vypadalo, že to ženám neubližuje,“ řekl Layton.
.