Znalosti o elamských dějinách zůstávají značně kusé, rekonstrukce se opírá především o mezopotámské (sumerské, akkadské, asyrské a babylonské) prameny. Dějiny Elamu jsou konvenčně rozděleny do tří období, která zahrnují více než dvě tisíciletí. Období před prvním elamským obdobím se označuje jako protoelamské období:
- Protoelamské období: cca 3200 – cca 2700 př. n. l. (protoelamské písmo v Súse)
- Staré elamské období: cca 2700 – cca 2700 př. n. l. (protoelamské písmo v Súse). 1500 př. n. l. (nejstarší doklady do dynastie Sukkalmah)
- Střední elamské období: cca 1500 – cca 1100 př. n. l. (dynastie Anzanitů do babylonské invaze do Sús)
- Neoelamské období: cca 1100 – 540 př. n. l. (charakteristický asyrský a médský vliv. V roce 539 př. n. l. začíná achaimenovské období.“
Protoelamitské období (cca 3200 – cca 2700 př. n. l.)Upravit
Protoelamitská civilizace vyrostla východně od aluviálních rovin Tigridu a Eufratu; byla kombinací nížin a bezprostředních náhorních oblastí na severu a východě. Nejméně tři protoelamitské státy se spojily a vytvořily Elam: Anshan (moderní provincie Fars), Awan (moderní provincie Lorestan) a Shimashki (moderní Kerman). Zmínky o Avánu jsou obecně starší než zmínky o Anshanu a někteří učenci se domnívají, že oba státy zahrnovaly stejné území v různých obdobích (viz Hanson, Encyclopædia Iranica). K tomuto jádru byla pravidelně připojována a odtrhávána Šúšiana (dnešní Chúzestán). Kromě toho se některá protoelamitská naleziště nacházejí daleko mimo tuto oblast, rozprostírají se na íránské náhorní plošině; například Warakše, Sialk (dnes předměstí moderního města Kašan) a Jiroft v provincii Kermán. Stát Elam vznikl z těchto menších států jako odpověď na invazi ze Sumeru v období starých Elamitů. Elamská síla byla založena na schopnosti udržet tyto různé oblasti pohromadě pod koordinovanou vládou, která umožňovala maximální využití přírodních zdrojů, jež byly pro každou oblast jedinečné. Tradičně se tak dělo prostřednictvím federativní vládní struktury.
Protoelamitské město Susa bylo založeno kolem roku 4000 př. n. l. v povodí řeky Karun. Je považováno za místo protoelamitské kulturní formace. Během své rané historie kolísalo mezi podřízeností mezopotámské a elamské moci. Nejstarší úrovně (22-17 ve vykopávkách vedených Le Brunem, 1978) vykazují keramiku, která nemá v Mezopotámii obdoby, ale pro následující období umožňuje vykopávaný materiál identifikaci se sumerskou kulturou období Uruk. Protoelamitský vliv z Mezopotámie se v Súse projevuje zhruba od roku 3200 př. n. l. a texty v dosud nerozluštěném protoelamitském písmu se objevují ještě zhruba do roku 2700 př. n. l.. Protoelamitské období končí založením dynastie Awanů. Nejstarší známou historickou postavou spojenou s Elamem je král Enmebaragesi z Kiše (asi 2650 př. n. l.?), který si jej podle sumerského seznamu králů podmanil. Elamské dějiny lze vysledovat pouze ze záznamů datovaných do počátku Akkadské říše (2335-2154 př. n. l.) a dále.
Protoelamitské státy v Džiróftu a Zabol (nejsou všeobecně přijímány), představují zvláštní případ vzhledem ke své velké starobylosti.
V starověkém Luristánu sahá tradice výroby bronzu až do poloviny 3. tisíciletí př. n. l. a má mnoho elamských souvislostí. Bronzové předměty z několika pohřebišť v regionu pocházejí z raně dynastického období (Mezopotámie) I a z období Ur-III cca 2900-2000 př. n. l.. K těmto vykopávkám patří Kalleh Nisar, Bani Surmah, Chigha Sabz, Kamtarlan, Sardant a Gulal-i Galbi.
Staré elamitské období (cca 2700 – cca 2700 př. n. l.). 1500 př. n. l.)Edit
Staré elamitské období začalo kolem roku 2700 př. n. l. V roce 1850 byl nalezen v Íránu. Historické záznamy zmiňují dobytí Elamu sumerským králem Enmebaragesim z Kiše v Mezopotámii. V tomto období vládly tři dynastie. Ze seznamu ze Súsy pocházejícího ze starobabylónského období je známo dvanáct králů z každé z prvních dvou dynastií, z dynastií Awan (nebo Avan; cca 2400 – cca 2100 př. n. l.) a Simashki (cca 2100 – cca 1970 př. n. l.). Mezi dvě elamské dynastie, které údajně ve velmi rané době krátkodobě ovládaly části Sumeru, patří Awan a Hamazi; podobně je zaznamenáno několik silnějších sumerských vládců, jako například Eannatum z Lagaše a Lugal-anne-mundu z Adabu, kteří dočasně ovládli Elam.
Dynastie AwanEdit
Dynastie Awanů (2350-2150 př. n. l.) byla částečně současná s dynastií mezopotamského císaře Sargona Akkadského, který nejenže porazil awanského krále Luh-išana a podrobil si Súsy, ale pokusil se tam z východosemitské akkadštiny učinit úřední jazyk. Od této doby se mezopotámské prameny týkající se Elamu objevují častěji, protože Mezopotámci se začali zajímat o zdroje (např. dřevo, kámen a kovy) z íránské náhorní plošiny a vojenské výpravy do této oblasti se staly častějšími. Po pádu Akkadu za vlády Sargonova pravnuka Šar-kali-šarrího vyhlásil Elam za vlády posledního awanského krále Kutika-Inšúšinaka (asi 2240 – asi 2220 př. n. l.) nezávislost, zavrhl akkadštinu a místo ní prosadil stručné lineární elamské písmo. Kutik-Inshushinnak dobyl Susu a Anšan a zdá se, že dosáhl jakési politické jednoty. Po jeho vládě se awanská dynastie zhroutila, protože Elam dočasně ovládli Gutiové, další předíránský národ z dnešního severozápadního Íránu, který rovněž mluvil izolovaným jazykem.
Dynastie ŠimaškůEdit
Sukkalmahská dynastieEdit
Následující dynastie, často nazývaná dynastií Sukkalmah (cca 1970 – cca 1970), byla založena v roce 1848. 1770 př. n. l.) podle „velkých regentů“, titulu, který její členové nosili, nazývaná také dynastie Epartidů podle jména svého zakladatele Ebarata/ Epartiho, byla zhruba současná se staroasyrskou říší a starobabylonským obdobím v Mezopotámii, přičemž byla přibližně o šedesát let mladší než akkadsky mluvící staroasyrská říše v Horní Mezopotámii a téměř o sedmdesát pět let starší než starobabylonská říše. Toto období je nepřehledné a obtížně rekonstruovatelné. Založil ji zřejmě Eparti I. V této době byla Súsa pod kontrolou Elamitů, ale akkadsky mluvící mezopotámské státy jako Larsa a Isin se neustále pokoušely město získat zpět. Kolem roku 1850 př. n. l. se Kudur-mabukovi, zřejmě králi dalšího akkadského státu severně od Larsy, podařilo dosadit na trůn Larsy svého syna Warad-Sina, po němž nastoupil Warad-Sinův bratr Rim-Sin, který pro Larsu dobyl velkou část jižní Mezopotámie.
Mezi významné vládce dynastie Eparti v Elamu v této době patří Sirukduch (asi 1. stol. př. n. l.). 1850 př. n. l.), který vstupoval do různých vojenských koalic, aby omezil moc států jižní Mezopotámie; Siwe-Palar-Chuppak, který byl po určitou dobu nejmocnější osobou v oblasti a mezopotámskými králi, jako byli Zimrilim z Mari, Šamši-Adad I. z Asýrie a dokonce i Chammurabi z Babylonu, byl uctivě oslovován „otče“; a Kudur-Nahhunte, který plenil chrámy v jižní Mezopotámii, neboť sever byl pod kontrolou staré asyrské říše. Elamitský vliv v jižní Mezopotámii však netrval dlouho. Kolem roku 1760 př. n. l. Chammurapi vyhnal Elamity, svrhl Rim-Sina z Larsy a založil v Mezopotámii krátce existující Babylónskou říši. O druhé části této dynastie je toho známo jen málo, protože s vládou Kassitů v Babylóně (od cca 1595 př. n. l.) prameny opět řídnou.
Obchod s civilizací údolí InduEdit
Mnoho archeologických nálezů naznačuje, že námořní obchod podél břehů Afriky a Asie začal již před několika tisíciletími. Na obchod mezi civilizací údolí Indu a městy Mezopotámie a Elamu lze usuzovat z četných nálezů indických artefaktů, zejména ve vykopávkách jako Susa. Na archeologických nalezištích v Mezopotámii a v Súse z období přibližně 2500-2000 př. n. l. byly nalezeny různé předměty vyrobené z druhů mušlí, které jsou charakteristické pro pobřeží Indu, zejména Trubinella Pyrum a Fasciolaria Trapezium. Karneolové korálky z Indu byly nalezeny v Súse při vykopávkách tellu citadely. Zejména karneolové korálky s leptaným vzorem v bílé barvě byly pravděpodobně dovezeny z údolí Indu a vyrobeny podle techniky leptání kyselinou, kterou vyvinuli Harappané.
Výměna zřejmě ochabla po roce 1900 př. n. l. spolu se zánikem civilizace údolí Indu.
-
Indská kulatá pečeť s otiskem. Podlouhlý buvol s harappským písmem dovezeným do Sús v letech 2600-1700 př. n. l. Nalezeno v tellu akropole v Súse. Muzeum Louvre, odkaz Sb 5614
-
Indické karneolové korálky s bílým vzorem, leptané bílou kyselinou, dovezené do Sús v letech 2600-1700 př. n. l. Nalezeny v tellu akropole v Súse. Muzeum Louvre, referenční číslo Sb 17751. Tyto korálky jsou totožné s korálky nalezenými v lokalitě indické civilizace Dholavira.
-
Indický náramek z Fasciolaria Trapezium nebo Turbinella pyrum dovezený do Súsy v letech 2600-1700 př. n. l.. Nalezen v tellu na akropoli v Súse. Muzeum Louvre, referenční číslo Sb 14473. Tento typ náramku se vyráběl v Mohendžo-daro, Lothalu a Balakotu. Je na něm vyrytý chevronový vzor, který je charakteristický pro všechny mušlové náramky z údolí Indu, zde viditelný.
-
Závaží z žilkovaného jaspisu z civilizace údolí Indu, vykopané v Súse v knížecí hrobce z 12. století př. n. l. Louvre Museum Sb 17774.
Střední elamitské období (cca 1500 – cca 1500). Anšan (Persie)
Střední elamitské období začíná nástupem anšanských dynastií kolem roku 1500 př. n. l. V době, kdy se v Persii objevují dynastie Anšanů, se v Elamu objevuje i období středního Elamu. Jejich vláda se vyznačovala „elamizací“ Sús a králové přijímali titul „král Anšan a Sús“. Zatímco první z těchto dynastií, Kidinuidové, nadále ve svých nápisech často používali akkadštinu, následující Igihalkidové a Šutrukidové používali elamštinu se stále větší pravidelností. Podobně rostl význam elamitského jazyka a kultury v Susiáně. Kidinuidé (asi 1500 – 1400 př. n. l.) jsou skupinou pěti vládců nejasné příslušnosti. Identifikují se podle toho, že používali starší titul „král Susy a Ansanu“ a označovali se za „služebníky Kirvašíra“, elamského božstva, čímž do Susiany uvedli panteon vysočiny. Samotné město Súsa patří k nejstarším na světě a jeho vznik se datuje přibližně do roku 4200 př. n. l. Od svého založení byla Susa známá jako ústřední mocenské místo Elamitů a pozdějších perských dynastií. Moc Súsy dosáhne vrcholu v období středních Elamitů, kdy se stane hlavním městem regionu.
Kassitské invazeEdit
Z Igehalkidů (asi 1400 – 1210 př. n. l.) je známo deset panovníků, i když jejich počet byl možná větší. Někteří z nich se oženili s kassitskými princeznami. Kassité byli rovněž jazykově izolovaným jazykem mluvícím národem z pohoří Zagros, který se zmocnil Babylonie krátce po jejím vyplenění Chetitskou říší v roce 1595 př. n. l.. Kassitský král Babylonu Kurigalzu II, kterého na trůn dosadil Aššur-uballit I. ze Středoasyrské říše (1366-1020 př. n. l.), kolem roku 1320 př. n. l. dočasně obsadil Elam a později (asi 1230 př. n. l.) s Elamem neúspěšně bojoval další kasitský král Kaštilaš IV. Kassitsko-babylonská moc slábla, protože ji ovládla severní mezopotámská Středoasyrská říše. Kiddin-Chutran z Elamu odrazil Kassity tím, že v roce 1224 př. n. l. porazil Enlila-nadin-šumiho a kolem roku 1222-1217 př. n. l. Adad-šuma-iddina. Za vlády Igehalkidů byly akkadské nápisy vzácné a v Súse se pevně usadili elamští náhorní bohové.
Elamská říšeEdit
Za vlády Šutrukidů (cca 1210 – 1100 př. n. l.) dosáhla elamitská říše vrcholu své moci. Šutruk-Nachchunte a jeho tři synové, Kutir-Nachchunte II, Šilhak-In-Šušinak a Chutelutuš-In-Šušinak, byli schopni častých vojenských tažení do kassitské Babylonie (která byla v tomto období rovněž pustošena Asyrskou říší) a zároveň projevovali čilou stavební činnost – stavěli a obnovovali honosné chrámy v Súse a po celé své říši. Šutruk-Nachunte podnikal nájezdy do Babylonie a domů do Sús si odnášel trofeje, jako byly sochy Marduka a Maništuše, Maništušův obelisk, Chammurapiho stéla a Naram-Sinova stéla. V roce 1158 př. n. l., poté, co byla velká část Babylonie anektována Asyřanem Aššur-Danem I. a Šutrukem-Nachuntem, Elamité definitivně porazili Kassity, zabili babylónského krále Kassitu Zababu-šuma-iddína a nahradili ho jeho nejstarším synem Kutirem-Nachuntem, který se v Babylónii udržel ne déle než tři roky, než byl vyhnán domorodými akkadsky mluvícími Babyloňany. Elamité se poté krátce dostali do konfliktu s Asýrií a podařilo se jim dobýt asyrské město Arrafa (dnešní Kirkúk), než byli nakonec poraženi a Aššur-Dan I. jim vnutil smlouvu.
Kutir-Nachchunteho syn Chutelutuš-In-Šušinak byl pravděpodobně z incestního vztahu Kutir-Nachchunteho s jeho vlastní dcerou Nachchunte-utu. Byl poražen babylonským králem Nabukadnezarem I., který vyplenil Súsy a vrátil sochu Marduka, ale který byl poté sám poražen asyrským králem Aššur-res-išim I. Uprchl do Anšanu, ale později se vrátil do Sús a jeho bratr Šilhana-Hamru-Lagamar ho možná vystřídal jako poslední král dynastie Šutrukidů. Po Chutelutuš-In-Šušinakovi začala moc elamské říše povážlivě slábnout, neboť po smrti tohoto panovníka mizí Elam na více než tři století v neznámu.
Neo-elamské období (cca 1100 – 540 př. n. l.)Edit
Neo-elamské období I (cca 1100 – cca 770 př. n. l.)Edit
O tomto období je známo jen velmi málo. Anšan byl stále alespoň částečně elamitský. Zdá se, že existovala neúspěšná spojenectví Elamitů, Babyloňanů, Chaldejců a dalších národů proti mocné novoasyrské říši (911-605 př. n. l.); babylonský král Mar-biti-apla-ušur (984-979 př. n. l.) byl elamitského původu a je zaznamenáno, že Elamité neúspěšně bojovali s babylonským králem Mardukem-balassu-iqbi proti asyrským silám pod vedením Šamši-Adada V. (823-811 př. n. l.).
Neo-Elamit II (cca 770 – 646 př. n. l.)Edit
Pozdější novoelamské období je charakterizováno výraznou migrací indoevropsky mluvících Íránců na íránskou náhorní plošinu. Asyrské prameny počínaje rokem 800 př. n. l. rozlišují „mocné Médy“, tj. skutečné Médy, Peršany, Parthy, Sagarťany, Margy, Baktrijce, Sogdijce atd. Mezi tyto nátlakové kmeny patřili Parsové, o nichž se poprvé píše v roce 844 př. n. l., že žili na jihovýchodním břehu jezera Urmíja, ale kteří koncem tohoto období způsobí, že původní domov Elamitů, íránská náhorní plošina, bude přejmenována na vlastní Persii. Tyto nově příchozí íránské národy byly rovněž dobyty Asýrií a do konce 7. století byly do značné míry považovány za vazaly novoasyrské říše.
Další podrobnosti jsou známy z konce 8. století př. n. l., kdy se Elamité spojili s chaldejským náčelníkem Merodach-baladanem, aby bránili věc babylónské nezávislosti na Asýrii. Chumbanigaš (743-717 př. n. l.) podporoval Merodach-baladana proti Sargonovi II. zřejmě bez úspěchu, zatímco jeho nástupce Šutruk-Nachchunte II. (716-699 př. n. l.) byl během výpravy v roce 710 Sargonovými vojsky poražen a další porážka Elamitů Sargonovými vojsky je zaznamenána k roku 708. Asyrskou nadvládu nad Babylónem podtrhl Sargonův syn Sennacherib, který porazil Elamity, Chaldejce a Babyloňany, podruhé sesadil Merodach-baladana a v roce 700 dosadil na babylónský trůn svého vlastního syna Aššur-nadin-šumiho.
Shutruk-Nakhkhunte II, poslední Elamita, který si nárokoval starý titul „král Ansanu a Súsy“, byl zavražděn svým bratrem Khallushuem, kterému se podařilo nakrátko zajmout asyrského vládce Babylonie Aššur-nadin-šumiho a město Babylon v roce 694 př. n. l. V roce 694 př. n. l. byl zavražděn svým bratrem Khallushuem. Senacherib brzy odpověděl vpádem do Elamu a jeho zpustošením. Challušu byl následně zavražděn Kutir-Nachchuntem, který nastoupil na jeho místo, ale brzy abdikoval ve prospěch Chumma-Menanu III (692-689 př. n. l.). Chumma-Menanu naverboval nové vojsko, které pomohlo Babylóňanům a Chaldejcům proti Asyřanům v bitvě u Halule v roce 691. Obě strany si ve svých análech připsaly vítězství, ale Babylon byl zničen Sennacheribem jen o dva roky později a jeho elamští spojenci přitom byli poraženi.
Vláda Chumma-Chaldaše I. (688-681 př. n. l.) a Chumma-Chaldaše II. (680-675 př. n. l.) znamenala zhoršení elamsko-babylonských vztahů a oba zaútočili na Sippar. Na počátku Esarhaddonovy vlády v Asýrii (681-669 př. n. l.) se vzbouřil Nabu-zer-kitti-lišir, etnicky elamský místodržící na jihu Babylonie, a oblehl Ur, byl však Asyřany poražen a uprchl do Elamu, kde ho elamský král z obavy před asyrskými následky zajal a podrobil meči.
Urtaku (674-664 př. n. l.) nějakou dobu moudře udržoval dobré vztahy s asyrským králem Aššurbanipalem (668-627 př. n. l.), který v době hladomoru posílal do Susiany pšenici. Tyto přátelské vztahy však byly jen dočasné a Urtaku byl zabit v bitvě během neúspěšného útoku Elamitů na Asýrii.
Jeho nástupce Tempti-Chumma-In-Šušinak (664-653 př. n. l.) zaútočil na Asýrii, ale byl poražen a zabit Aššurbanipalem po bitvě u Ulaje v roce 653 př. n. l.; a samotná Súsa byla vypleněna a obsazena Asyřany. V témže roce padl asyrský vazalský stát Médů na severu, který pod vedením Madia podlehl invazi Skythů a Kimmerijců, a vytlačil další asyrský vazalský národ, Parsuy (Peršany) do Anšanu, který jejich král Teispes dobyl téhož roku a poprvé jej proměnil v indoíránské království pod asyrskou nadvládou, které se o sto let později stalo jádrem dynastie Achaimenovců. Asyřané si úspěšně podrobili a vyhnali Skythy a Kimmerijce z jejich íránských kolonií a Peršané, Médové a Parthové zůstali vazaly Asýrie.
Během krátkého oddechu, který poskytla občanská válka mezi Aššurbanipalem a jeho vlastním bratrem Šamaš-šum-ukinem, kterého jejich otec Esarhaddon dosadil za vazalského krále Babylonu, Elamité jednak poskytli podporu Šamaš-šum-ukinovi, jednak se oddávali bojům mezi sebou a oslabili tak elamitské království, že Aššurbanipal v roce 646 př. n. l. snadno zpustošil Susianu a vyplenil Súsu. V letech 651 až 640 pokračovala v Elamu série krátkých vlád, z nichž každá skončila buď kvůli uzurpaci, nebo kvůli zajetí jejich krále Asyřany. Tak byl poslední elamský král Chumma-Chaldaš III. v roce 640 př. n. l. zajat Aššurbanipalem, který zemi anektoval a zničil.
V tabulce, kterou v roce 1854 objevil Henry Austin Layard, se Aššurbanipal chlubí zkázou, kterou způsobil:
Susu, velké svaté město, sídlo jejich bohů, sídlo jejich tajemství, jsem dobyl. Vstoupil jsem do jeho paláců, otevřel jsem jejich pokladnice, kde bylo nahromaděno stříbro a zlato, zboží a bohatství … Zničil jsem zikkurat v Súse. Rozbil jsem jeho lesklé měděné rohy. Chrámy Elamu jsem proměnil v nic, jejich bohy a bohyně jsem rozprášil do větru. Hrobky jejich dávných i nedávných králů jsem zpustošil, vystavil jsem je slunci a jejich kosti jsem odnesl k zemi Aššur. Zpustošil jsem elamské provincie a na jejich půdě jsem zasel sůl.“
Neolamit III (646-539 př. n. l.)Edit
Pustošení bylo o něco méně úplné, než se chlubil Aššurbanipal, a slabá a roztříštěná elamská vláda byla brzy poté vzkříšena Šuttirem-Nachchuntem, synem Humban-umena III (nezaměňovat se Šuttirem-Nachchuntem, synem Indady, drobným králem v první polovině 6. století). Elamitská královská moc v posledním století před nástupem Achaimenovců byla roztříštěna mezi různá malá království, protože jednotný elamitský národ byl zničen a kolonizován Asyřany. Tři králové na konci 7. století (Šuttir-Nachchunte, Challutuš-In-Šušinak a Atta-Chumma-In-Šušinak) se ještě nazývali „králem Anzanu a Suse“ nebo „rozšiřovatelem království Anzanu a Suse“, a to v době, kdy už v Anšanu vládli achaimenovští Peršané pod asyrskou nadvládou.
Různé asyrské říše, které byly po většinu období od první poloviny 14. století př. n. l. dominantní silou na Blízkém východě, v Malé Asii, na Kavkaze, v severní Africe, na Arabském poloostrově a ve východním Středomoří, se po Aššurbanipalově smrti v roce 627 př. n. l. začaly rozpadat a upadaly do série krutých vnitřních občanských válek, které se rozšířily i do Babylonie. Íránští Médové, Parthové, Peršané a Sagarťané, kteří byli od svého příchodu do oblasti kolem roku 1000 př. n. l. z velké části podřízeni Asýrii, v tichosti plně využili anarchie v Asýrii a v roce 616 př. n. l. se vymanili z asyrské nadvlády.
Médové v tomto období ovládli Elam. Král Médů, Peršanů, Parthů a Sagarťanů Kiaxares uzavřel spojenectví s koalicí svých bývalých asyrských vazalů, včetně babylonského a chaldejského krále Nabopolassara a také Skythů a Kimmerijců, proti asyrskému králi Sin-šar-iškunovi, který čelil neutuchající občanské válce v samotné Asýrii. Toto spojenectví pak zaútočilo na nejednotnou a válkou oslabenou Asýrii a nejpozději mezi lety 616 př. n. l. a 599 př. n. l. dobylo její rozsáhlou říši, která se rozkládala od Kavkazských hor po Egypt, Libyi a Arabský poloostrov a od Kypru a Efesu po Persii a Kaspické moře.
Velká města v samotné Asýrii byla postupně dobyta: Arrafa (dnešní Kirkúk) a Kalhu (dnešní Nimrud) v roce 616 př. n. l., Aššur, Dur-Šarrukin a Arbela (dnešní Erbil) v roce 613, Ninive padlo v roce 612, Harran v roce 608 př. n. l., Karchemiš v roce 605 př. n. l. a konečně Dur-Katlimmu v roce 599 př. n. l. V roce 599 př. n. l. se Asýrie stala součástí Asýrie. Elam, již z velké části zničený a podmaněný Asýrií, se tak stal snadnou kořistí íránských národů ovládaných Médy a byl začleněn do Médské říše (612-546 př. n. l.) a poté do následné Achaimenovské říše (546-332 př. n. l.), přičemž stejný osud postihl i Asýrii. (viz Achaimenovská Asýrie, Athura).
Prorok Ezechiel popisuje stav jejich moci ve 12. roce hebrejského babylónského zajetí v roce 587 př. n. l. V roce 587 př. n. l. prorok Ezechiel popisuje stav jejich moci:
Tam je Elam a celé jeho množství, všude kolem jeho hrobu, všichni pobití, padlí mečem, kteří sestoupili bez obřízky do spodních částí země, kteří způsobili svou hrůzu v zemi živých; teď nesou svou hanbu s těmi, kdo sestupují do jámy. (Ezechiel 32,24)
Jejich nástupci Chumma-Menanu a Šilhak-In-Šušinak II. nosili prostý titul „král“ a poslední král Tempti-Chumma-In-Šušinak nepoužíval vůbec žádné čestné označení. V roce 540 př. n. l. začala v Súse vláda Achaimenovců.
Elymais (187 př. n. l. – 224 n. l.)Edit
Elymais byl místem smrti Antiocha III. velkého, který byl v roce 187 př. n. l. zabit při plenění Belova chrámu. Po vzestupu a pádu Achaimenovské a Seleukovské říše založila Elymais nová dynastie elamských vládců v letech 147 př. n. l. až 224 n. l., obvykle pod svrchovaností Parthské říše, až do nástupu sjednocené Sasánovské říše v roce 224 n. l.
.