Píseň Bruce Springsteena „Thunder Road“ není jen píseň, kterou posloucháte – je to píseň, kterou sledujete – zvukové filmové dílo, které začínající písničkář vytvořil, napsal a zrežíroval, aby se promítalo v divadle vaší představivosti. Sakra, dokonce se jmenuje podle kriminálního dramatu Arthura Ripleyho z roku 1958 Thunder Road – vozítka pro Roberta Mitchuma.
Přirovnává Springsteena k filmovému průkopníkovi Johnu Fordovi, zpěvák Drive-By Truckers, autor písní a známý Springsteenův fanoušek a následovník – tedy „Tramp“ – Patterson Hood – popisuje píseň jako Springsteenův Stagecoach v tom smyslu, že „oznámila jeho umělecký příchod, že je ‚skutečný‘.“
„‚Thunder Road‘ byla jako úvodní akční scéna,“ říká Hood časopisu American Songwriter, „udávala tempo tomu, co mělo být úžasným dobrodružstvím.“
Jako autor a rock’n’rollový vizionář se Springsteen definoval během své rozsáhlé čtyřicetileté kariéry plné hymen dělnické třídy, ponožkových rave-upů, emocionálně zničujících balad, rockerů s krví na rukávu a oduševnělých milostných písní, což vyústilo v kánon bohatý na vhledy do lidské situace a americké zkušenosti – od osobních až po politické. Born To Run, jeho přelomová třetí deska z roku 1975, je však stále jeho charakteristickou nahrávkou. Zbavila mladého písničkáře tvrzení o „příštím Dylanovi“, které kritici zavěsili na jeho první a druhou desku jako na albatros, a vytvořila z něj jedinečnou osobnost – naprostého mistra bohaté lyrické obraznosti s vlastním hlasem. Deska však není předlohou pro budoucí úspěchy jako Darkness On The Edge Of Town, The River nebo trhák Born In The U.S.A. Místo toho byla začátkem toho, co Springsteen často nazýval „dlouhým rozhovorem“ se svým publikem.
Je to rozhovor, který mohl začít svou hymnou par excellence „Born To Run“ – zahájit desku beranidlem, podobně jako to udělal s „Badlands“ na Darkness nebo s titulní skladbou Born In The U.S.A.. Springsteen volí induktivnější přístup, když se rozhodne pro „Thunder Road“ – píseň vytvořenou jako předehra, nebo jak ji sám nazval, „pozvánka“ k dlouhohrajícímu vyprávění o maloměstských dětech snících o tom, co leží za obzorem, když slunce zapadá za upocené letní noci.
Jakmile jehla dopadne na stranu A LP, současné napětí a uvolnění se pomalu soustředí do popředí. Z groovu se vyvalí zasněné lechtání slonovin pianisty Roye Bittana v kontrastu s teskným vytím harmoniky, které zní jako vrzání zpomalených dveří od paravánu.
Když se tempo zrychlí do svižného liltu, harmonika opustí scénu a my se setkáváme s naším bezejmenným vypravěčem a Mary, která mu prozatím postačí jako Julie. Není to žádná krasavice, ale co, je v pohodě. Springsteen nám tak dává najevo, že jeho postavám nejde o lásku, ale o romantiku – romantiku a společnost, která musí přebít samotu. Romantika, která dělá zemi zaslíbenou z čehokoli, kam je mohou zavést dva pruhy, což musí být lepší než tady, což není místo, kde by se dalo zestárnout.
Nemůžeme si pomoct, ale připadáme si jako voyeři, když nám Springsteen za víčky promítá na filmové plátno svou vizi Mary tančící po verandě, nebo když sledujeme, jak automobilový vůz dvojice – jejich vyhořelý Chevrolet, chcete-li – mizí jako John Wayne v západu slunce, nebo když posloucháme, jak The Boss mluví na kytaru. A – s vědomím, že ať už zvítězí jakkoli, naši antihrdinové už zvítězili. Sledovat je, jak berou svůj osud do vlastních rukou, je vzrušující, protože jejich město je plné ztroskotanců a oni táhnou za vítězstvím. A ve chvíli, kdy se jim to podaří, už se nedíváme, ale jedeme spolu s nimi a dáváme pokyn Springsteenovi a jeho slavnému E Street Bandu, aby spadli do hlubokomyslného poločasu a odehráli nám závěrečný titulkový zvukový epilog na věky věků.
A to je jen první píseň Born To Run.
Pod hrozbou ztráty smlouvy s Columbií závisela Springsteenova budoucnost na úspěchu či neúspěchu Born To Run a on pečlivě psal a přepisoval a přepisoval její sloky a posedle nahrával a přehrával a přehrával každý detail s cílem dosáhnout dokonalosti – pracoval na svých vojácích z E Street jako generál zakopaný v boji o život. Ale navzdory pověstem o vysokých sázkách, které historicky rámují vznik alba, baskytarista E Street Garry Tallent vykresluje méně dramatický obraz. „Bylo to velmi organické,“ říká Tallent v rozhovoru pro American Songwriter, „všichni jsme byli tak nějak pohlceni tím, že jsme to dělali, a moc jsme o tom nepřemýšleli… Prostě jsme se snažili, aby to znělo správně, a snažili jsme se, aby to bylo správně cítit.“
„Thunder Road byla jedna z těch písní, která díky obrazům, které vám dávají slova – byla prostě opravdu bezprostřední, a my jsme si řekli: ‚Jo, dobře! Tohle je skvělá písnička, pojďme na tom zapracovat. Pojďme na tom pracovat,“ říká Tallent.
A skutečně se tak stalo. A byl to hit, který pomohl mladého zpěváka katapultovat na obálky časopisů Time a Newsweek současně a zaujal místo jedné z nejzásadnějších, definitivních a nejoblíbenějších položek Springsteenova zpěvníku, stejně jako stálé součásti zpěvákových legendárních koncertů.
Měl dokonce pokračování – „The Promise“. K tomu nedošlo, protože píseň – původně zamýšlená pro Darkness, byla vyřazena a nakonec si našla cestu do statusu ne-bootlegu, když byla znovu nahrána a vydána jako součást vydání 18 Tracks odds and ends v roce 1999, kromě toho, že poskytla jméno pro loňský masivní reediční balíček Darkness.
S odchodem Clarence Clemonse není jasné, kdo bude hrát klasické saxofonové outro této písně na budoucích koncertech (určitě by ho nikdo nezahrál lépe). Ale ve městě plném ztroskotanců bude „Thunder Road“ navždy táhnout odsud na vítězství.