Soudkyni Judith Sheindlinové bylo v době premiéry stejnojmenného televizního pořadu 16. září 1996 54 let. O dva roky později tato drobná (180 cm) soudkyně ve sledovanosti podle agentury Nielsen trumfla The Oprah Winfrey Show. Dnes je Sheindlinová jednou z nejlépe placených televizních celebrit, ročně si vydělá 47 milionů dolarů, ale zdá se, že je připravena na novou výzvu.
Po desetiletích vysílání Sheindlinová oznámila, že 25. série pořadu Judge Judy bude její poslední. To však neznamená, že Judy opustí rozhlasové vlny: Sheindlinová chystá nový seriál Justice Judy, i když je ještě příliš brzy na to, aby se podělila o nějaké pikantní detaily. Mezitím se fanoušci Judge Judy mohou těšit na další rok zbrusu nových epizod.
Zarytí fanoušci znají Judge Judyiny skandálnější případy, jako je Tupperware™ Lady nebo Podvodník s mobilním telefonem z eBay, ale možná neznají některá z těchto zábavných faktů o pořadu i o ženě, která za ním stojí.
Soudkyně Judith Sheindlinová svůj drsný, nesmlouvavý styl soudnictví nehraje.
Soudkyně Judy strávila něco přes 20 let u newyorského rodinného soudu, kde si na začátku své kariéry získala pověst neomalené, netrpělivé a tvrdě mluvící soudkyně. „Nesnáším hloupé a nesnáším pomalé,“ byl v té době jeden z jejích často opakovaných „judyismů“. Často také varovala advokáty, kteří před ní vystupovali: „Chci, aby pachatelé, kteří se poprvé ocitli v mé soudní síni, považovali své vystoupení za druhou nejhorší zkušenost v životě… tou první je obřízka.“ V roce 1993 ji natočil pořad 60 Minutes v rámci svého profilu, a zatímco barva jejích vlasů a obočí od té doby změkly, její netrpělivé výpady a slovní údery se ani trochu nezměnily.
Judith Sheindlinová začala nosit svůj charakteristický krajkový límec, jakmile byla jmenována soudkyní.
Starosta New Yorku Ed Koch jmenoval Judith Sheindlinovou soudkyní v roce 1982 a na oslavu si s manželem Jerrym – v té době oba státní zaměstnanci – dopřáli dvoutýdenní zájezd do Řecka za 399 dolarů. Když procházela kolem řady pouličních stánků s prodejem různých místních řemeslných výrobků, impulzivně si od jednoho z prodejců koupila bílý krajkový límec. Vysvětlila manželovi, že soudci muži nosí bílé košile s tuhým límečkem a barevné kravaty, které jim vykukují z horní části taláru, takže mají mezi strohým černým talárem a obličejem pěkný barevný „nárazník“. Ženským soudkyním však z taláru koukalo jen hrdlo a nelítostná černá barva odhalila každou minutu spánkové deprivace i případné nerovnosti odstínu pleti. Rozhodla se, že bílý krajkový límeček nejen oživí její tvář, ale také trochu odzbrojí účastníky soudních sporů – dokázala si je představit, jak si říkají: „Ta milá dáma s krajkovým límečkem, která sedí za soudní stolicí, by neublížila ani mouše!“
Přes to, co by se mohlo zdát z těch newyorských scén na reklamních upoutávkách, se soudkyně Judy natáčí v Kalifornii.
Sheindlinová tráví natáčením svého pořadu 52 dní v roce. Do Kalifornie létá soukromým letadlem každé druhé pondělí a případy projednává v úterý a ve středu (příležitostně ve čtvrtek, pokud dojde ke zpoždění produkce). Každý den se natáčí jeden celý týden pořadů. Mnoho diváků si však díky malebným záběrům z Manhattanu v přestávkách mezi stanicemi a vlajce státu New York za jejím křeslem myslí, že Judy soudí ve svém rodném New Yorku. Tedy až do chvíle, kdy se před kamerou objeví něco tak jedinečného pro západní pobřeží, jako je zemětřesení. (Všimněte si, že v klipu níže se soudkyně Judy rychle skrčí pod svou lavici, jakmile se místnost začne třást.)
Soudkyně Sheindlinová je před příchodem na plac informována o případech.
Soudkyně Sheindlinová nechodí do studia nepřipravená; producenti jí domů (v zimě do Naples na Floridě, na jaře a v létě do Greenwiche v Connecticutu) posílají přísežná prohlášení a příslušné informace ke každému nadcházejícímu případu a ona se seznamuje s dostatečnými podrobnostmi, aby měla určité podklady, ale ne natolik, aby případ nepůsobil „čerstvě“, když se během natáčení ptá účastníků sporu.
Případy soudkyně Judy jsou skutečně skutečné.
Produkční společnost má po celé zemi více než 60 výzkumných pracovníků, kteří tráví dny prohledáváním žalob podaných u místních soudů pro drobné pohledávky. Díky zákonu o svobodném přístupu k informacím si mohou okopírovat případy, o kterých si myslí, že by mohly být zajímavé pro televizi, a tyto kopie jsou předávány producentům pořadu. Všechny případy, které se dostanou do další fáze (asi tři procenta), zahrnují kontaktování zúčastněných stran sporu a jejich dotazování, zda se nechtějí vzdát civilního soudního jednání výměnou za bezplatnou cestu do Los Angeles, poplatek za vystoupení ve výši 850 dolarů a diety ve výši 40 dolarů (od roku 2012). Další pobídkou je, že veškeré přiznané rozsudky platí pořad, nikoliv žalobce nebo žalovaný. Podle výkonného producenta jsou nejlepší případy, které se týkají stran sporu s předchozím vztahem – matka/dcera, otec/syn, přítel/přítelkyně atd. Takové případy diváky zaujmou, protože jde o citové pouto, které bylo přerušeno (opakující se zápletka v mnoha telenovelách).
Diváci Soudkyně Judy však nejsou tak skuteční.
Pravidelní diváci si všimnou, že se v publiku zřejmě pravidelně objevují stejné tváře. Tito lidé na diváckých místech jsou placení komparsisté (často začínající herci), kteří za to, že sedí a tváří se pozorně, dostávají 8 dolarů na hodinu. Potenciální diváci se o omezený počet míst ucházejí tak, že zašlou své kontaktní údaje spolu s čistou fotografií hlavy jednomu z produkčních koordinátorů Judge Judy. Pokud je divák vybrán, musí se vhodně obléci (business casual nebo lépe) a dostavit se včas na výzvu v 8:30 hodin. Diváci musí při vstupu projít detektorem kovů a nesmějí si s sebou brát mobilní telefony ani žádná elektronická zařízení, zakázáno je také jídlo, pití a žvýkačky. Diváci jsou po každém případu přeskupeni, aby nebylo tak nápadné, že jde o stejnou skupinu lidí, a nejatraktivnější lidé sedí vždy v první řadě (je to přece Hollywood). Diváci jsou instruováni, aby mezi jednotlivými případy mezi sebou živě hovořili, aby napomenutí policisty Byrda „Pořádek v soudní síni!“ mělo větší účinek. Špatné chování je důvodem k okamžitému vykázání (před 10 miliony diváků, jak soudkyně Judy ráda připomíná).
Soudkyně Sheindlinová se pro tuto práci obléká neformálně.
Sheindlinová je známá tím, že veřejně kárá účastníky řízení, kteří přijdou do její soudní síně ve skrovném oblečení nebo v „plážovém úboru“, ale za lavicí a pod županem má obvykle džíny a tílko nebo tričko.
Úředník Byrd je skutečný soudní vykonavatel.
Brooklynský rodák Petri Hawkins Byrd získal v roce 1989 bakalářský titul na John Jay College of Criminal Justice a začal pracovat v systému brooklynského rodinného soudu. Poprvé pracoval se soudcem Sheindlinem, když přešel k manhattanskému rodinnému soudu. „Říkali jsme jí Joan Riversová soudního systému,“ vzpomínal v rozhovoru z roku 2004. „Byla prostě k popukání.“ V roce 1990 se Byrd přestěhoval do kalifornského San Matea, kde pracoval jako zvláštní zástupce amerického maršála, a o několik let později si v drbárně Liz Smithové přečetl článek o připravovaném televizním pořadu Sheindlinové. Svému bývalému kolegovi poslal blahopřejný dopis a dodal: „Kdybys potřeboval soudního vykonavatele, pořád mi to v uniformě sluší.“
Přes své někdy impozantní vystupování v soudní síni je strážník Byrd také velmi zábavný člověk.
Je talentovaný impresionista, ale jeho smysl pro humor ho málem stál místo – alespoň si to tehdy myslel. Jednou, ještě když pracoval s ráznou soudkyní Sheindlinovou v New Yorku, si oblékl její župan a brýle na čtení, aby své spolupracovníky pobavil přívalem Judyismů. Samozřejmě, jak už to tak bývá, když se někdo na pracovišti vysmívá šéfovi, byl přistižen při činu.
Občas se nějaká celebrita spolehne na značku spravedlnosti soudkyně Judy.
Záleží samozřejmě na vaší vlastní definici „celebrity“. Herečka Roz Kellyová (Pinky Tuscadero v seriálu Šťastné dny) se v pořadu objevila v roce 1996 jako žalobkyně, která žalovala svého plastického chirurga kvůli netěsnícímu prsnímu implantátu, jenž bránil její herecké kariéře. O rok později se jako žalovaný objevil bývalý Sex Pistol John Lydon (alias Johnny Rotten), když bubeník Robert Williams, který byl najat jako podpora Lydona na sólovém turné, žaloval zpěváka za ušlou mzdu a napadení. Navzdory Lydonovu občasnému špatnému chování v soudní síni bylo rozhodnuto v jeho prospěch.
Soudkyně Sheindlinová původně nechtěla, aby se pořad jmenoval po ní.
Sheindlinová nejprve zamýšlela nazvat svůj pořad Hot Bench, což je termín často používaný u odvolacího soudu, ale producenti jí moudře poradili, že tento termín nemá pro televizní diváky, kteří nepracují v právním systému, žádný význam. Její další myšlenka byla Judy Justice, protože zaslechla, jak její soudní úředníci varují neplatící rodiče, kteří se opozdili s placením výživného, že je čeká pořádná dávka „Judy Justice“, pokud nejsou připraveni vyklopit nějaké peníze. Zpětně si Sheindlinová uvědomila, že název pořadu Judge Judy je moudrý: Nebylo možné ji snadno nahradit, jako to dělali různí soudci v Lidovém soudu. Nicméně ani po 25 letech vysílání o sobě neříká tímto přídomkem; ať už se někomu představuje, nebo propaguje svůj pořad v propagačním klipu, vždy je buď „soudkyně Sheindlinová“, nebo „soudkyně Judy Sheindlinová“.
Smysl pro humor zdědila soudkyně Sheindlinová po svém otci.
Murray Blum, Judyin milovaný otec, byl zubař, jehož ordinace byla v rodinném domě. V té době – předtím, než byla k dispozici zubařská sedativa – byl nejlepším nástrojem zubaře k rozptýlení nervózních pacientů dar řeči a Murray se z nutnosti stal mistrem vypravěčem. Léta poslouchání svého otce u stolu a na rodinných setkáních naučila Judy, jak přednést pointu. Jednoho večera před hotelem v Hollywoodu Sheindlinovou oslovila žena, která se představila jako Lorna Berleová. Řekla soudkyni, že její manžel Milton je jejím velkým fanouškem, a požádala ji, zda by si s ním mohla na chvíli promluvit. Starší komik pomalu vystoupil z limuzíny a Judy ho přivítala zpěvem ústřední písně k Texaco Star Theater, jejímu oblíbenému televiznímu pořadu z dětství. Milton Berle jí na oplátku složil poklonu: „Chlapče, máš skvělý komický timing.“
.