Od září 1986 do října 1988 nebyl Robert Mazur ’72 – rodák ze Staten Islandu, finančník z Wagner College, zaměstnanec federální vlády, manžel a otec – sám sebou. (Přečtěte si o skutečném muži, který se skrývá za záhadou.) Jako tajný zvláštní agent Celní správy USA hrál Mazur roli Roberta Musella: bohatého podnikatele napojeného na mafii. V této roli se Mazur stal prostředníkem v mnohamilionovém systému praní špinavých peněz pro medellínský drogový kartel. Jeho nevědomým, avšak horlivým spojencem byla významná mezinárodní banka Bank of Credit and Commerce International (BCCI).
Mazur se stal součástí tohoto stínového světa, aby poodhrnul oponu. Zatímco si hrál na Boba Musella, Mazur vždy nechával natáčet magnetofony a rozhovory směřoval k získání jasných a usvědčujících důkazů proti členům kartelu i špinavým bankéřům. Operace C-Chase, jak se jí říkalo, vyústila podle ředitele FBI Roberta Muellera v „jedno z největších stíhání praní špinavých peněz v historii USA“. Důkazy, které Mazur shromáždil, vedly k obvinění více než 80 bankéřů a členů drogových kartelů a k odsouzení panamského generála Manuela Noriegy za obchodování s drogami.
Mazur tento pozoruhodný příběh plný dramat a nebezpečí vypráví v poutavých pamětech Infiltrátor:
Následující úryvek se odehrává na podzim roku 1987, kdy Mazur (jako Musella) a jeho kolegyně, tajná agentka Kathy Ertzová, která se vydává za jeho snoubenku, jedou do New Yorku s Robertem Alcaínem, převozníkem kokainu pro medellínský kartel. Musella s Alcainem nedávno navázal spolupráci a usiluje o další Alcainovy obchody. Mazur doufá, že prostřednictvím Alcaína získá informace a přístup k vyšším patrům zločinecké elity.
Je to chůze po laně, plná nejrůznějších nebezpečí, jak ukazuje tento příběh.
Úryvek z knihy Infiltrátor od Roberta Mazura
Další den Alcaíno koupil pro sebe, Kathy a pro mě letenky první třídou do New Yorku. Před odletem jsem zavolal svému tamnímu kontaktu, vedoucímu celní kontroly Tommymu Loretovi, abych ho informoval, že poletíme na Kennedyho letiště. Loretovi se nelíbila představa, že budeme s Kathy a Alcainem sami, ale trval jsem na tom, že nás po příletu bude krýt sledovací tým. Alcaíno si naše partnerství stále ještě oťukával. Kdyby si všiml sledování, mohli bychom přijít o všechno. Měl jsem u sebe telefon a pager; zavolat na bezpečné číslo a nahlásit náš stav mi připadalo adekvátní. Zabezpečit svůj kontakt s Alcaínem v USA a zároveň odmítnout jeho pozvání strávit s ním čas v Kolumbii nevypadalo dobře. Loreto souhlasil.
Joaquin Casals, Alcaínova pravá ruka, se s námi setkal u Kennedyho. I na dálku vypadal mladý, podsaditý kubánský bývalý mariňák jako silná ruka drogové organizace. Ještě než jsme sjeli z Van Wyckovy dálnice, znali jsme jeho celé jméno, věděli jsme, jaké školy navštěvoval, kde vlastnil majetek a kam v posledních týdnech cestoval.
Když jsme se cestou na Manhattan vyhýbali nechvalně známým newyorským výmolům, Casals sjel z rychlostní silnice do zapadlých uliček Queensu. Vypadalo to, jako by kontroloval, jestli nemá ocas. Když jsme projížděli Coronou – drsnou čtvrtí -, Kathy vypadala napjatě. Vyškolená jako policistka už myslela na nejhorší možný scénář. V tuhle chvíli by nám sledovací tým život nezachránil. Dokázali by jen rychle najít naše těla.
Stejně jako psi, i kvalitní zločinci vycítí váš strach, a stejně jako psi, pokud vycítí strach, kousnou. Když jsme se blížili k Manhattanu, žertoval jsem o tom, jak mi Queens připomíná drsnou čtvrť mého mládí. Hrál jsem to na to, že Kathy žila privilegovaný život, rozmazlená princeznička diplomata. Rozjela tuhle historku a naplnila Alcaínovi hlavu vyprávěním o svém privilegovaném mládí stráveném na cestách po Evropě. Když jsme dorazili do paláce Helmsley, všichni už byli v klidu. Než Casals odjel, Alcaíno nás instruoval, abychom se s ním setkali v 8:30 ve vstupní hale hotelu, kde nás vyzvedne na večeři.
V našem hotelovém apartmá byla jen jedna koupelna, takže jsme se v přípravě střídali. Po nahlášení Loretovi jsem zamířil do haly. Dveře výtahu se otevřely a objevil se Alcaíno, který na mě zářil ve svém na míru šitém dvouřadovém obleku.
Když jsme čekali, až dorazí Kathy, naše debata se stočila na palác Helmsley a Alcaíno se mě zeptal, jestli si myslím, že je to výhodné. Což mi okamžitě připomnělo historku, kterou mi kdysi vyprávěl Charlie Broun, účetní Bruce Perlowina a manažer Red Carpet Inns. Podle Charlieho jeho lidé často připravovali záznamy tak, aby byl každý pokoj obsazený, i když byl hotel prakticky prázdný. To jim umožňovalo protlačit peníze za drogy jako příjmy hotelu. Díky všem hotelovým odpisům se nemusely platit žádné daně a peníze z drog byly legalizované.
Když jsem byl v polovině vyprávění, někdo na druhé straně haly vykřikl: „Bobe!“ „Bobe,“ odpověděl jsem. Hlava mi trhla směrem k hlasu a přede mnou stál Charlie Broun v obchodním obleku, s vlnitými vlasy jako plukovník Sanders a obrovským úsměvem.
Oh, sakra. Charlie si odseděl svůj trest a teď byl zřejmě zpátky v akci. Začal nabíhat mým směrem a oči mu překvapeně zářily.
Čas se zastavil.
Ve zlomku vteřiny, který mi připadal jako století, jsem se otočil k Alcainovi a řekl: „Starý přítel. Hned jsem u tebe.“
Rychle jsem vykročil k Charliemu, jak nejrychleji jsem mohl. Když jsem ho sevřel v medvědím objetí, zašeptal jsem mu do ucha: „Jsem zase pod vodou, Charlie. Hraj dál.“
Když jsem ho pustil, uviděl jsem, že mě Alcaíno následuje. Stál mi u ramene.
Slyšel mě?“
Ne, byl příliš daleko, ale teď už jsem Charlieho nemohl trénovat. Po zádech mi stékaly krůpěje studeného potu. Casals byl venku a bezpochyby si přitápěl.
K mému vděčnému překvapení se Charlie ujal mého vedení, jako bychom spolu pracovali už léta. Svým mississippským tónem pronesl: „No, Bobe, klukům ve Vegas se po tobě opravdu stýská. Proč sakra tak tvrdě pracuješ? Musíš tam přijet a odpočívat s námi tak, jak jsi to dělal vždycky v minulosti. Začínáš se moc rozčilovat. Vím, že všem prokazuješ velkou službu, ale musíš si udělat čas i na sebe.“
Znovu jsme zavtipkovali a objali se, než Charlie odešel s mým slibem, že se k němu druhý den ráno připojím na snídani v hotelu.
Když Kathy sjela dolů, Casals nás odvezl na opulentní jídlo do Il Cortile, luxusního mafiánského podniku na Mulberry Street v Malé Itálii. Alcaíno nám představil své oblíbené jídlo, palafittu: tenkou placku ve tvaru koláče plněnou humřím ocasem, plněnými mušlemi, velkými krevetami, plněnými škeblemi, plněnými kalamáry a chobotnicí – to vše zalité bohatou omáčkou marinara. Casals čekal venku, auto celou dobu běželo.
Odtud jsme se vydali do Blue Note, starého jazzového klubu ve Village, kde jsme nad šňupátky koňaku Louis XIV nasávali ten nejžhavější jazz ve městě a hodiny si povídali o všem možném, jen ne o práci. Ve dvě hodiny ráno, po cannoli a cappuccinu s amarettem, nás Alcaíno vysadil zpátky v paláci Helmsley s pozváním na oběd příštího dne, než odletí do Paříže.
Druhý den ráno jsem mu při snídani s Charliem podal mlhavý přehled operací. Okamžitě mi nabídl plnou podporu.
„Poslouchej, Bobe. Neupálil jsem tě proto, že jsem jiný člověk než Charlie Broun, kterého jsi znal. Vážím si toho, jak ses ke mně choval. Když jsem byl ve vězení, přečetl jsem si knihu lupiče z Watergate Charlese Colsona a stal jsem se znovuzrozeným křesťanem. Víra v Boha je pro mě důležitější než cokoli jiného. Jste dobrý člověk a děláte důležitou práci. Pořád mám ve Vegas silné konexe, hlavně v Caesar’s Palace, takže kdybys chtěl, abych ti domluvil schůzku, abys mohl dát dohromady partu těch Kolumbijců a ukázat jim, jak se mají, stačí, když mi dáš vědět.“
„Charlie, jsi dobrý člověk,“ řekl jsem upřímně. „Nemůžu ti dostatečně poděkovat. Někdy brzy tvou nabídku přijmu.“
Alcaíno vzal Kathy a mě na oběd do Aperitiva na západní Padesáté šesté ulici, dalšího exkluzivního italského podniku, kde byl dobře známý.
Poté, když jsme se s Alcaínem procházeli po Padesáté šesté ulici, jsem mu řekl: „Roberto, hledám čestné a mocné jihoamerické spojení. Uvědomuji si, že se musíme navzájem poznat, ale také uznávám, že jsi v posledních třech měsících udělal spoustu obchodů beze mě. Proč jsi mi nic z toho nepřinesl?“
Alcaíno se usmál. „Všechno dobré přichází pomalu. Máme schopnost a příležitost udělat spolu velký obchod.“
Čas začít mluvit vážně.
„My dva máme spoustu společných rysů. Oba máme moc, věrnost a soucit. Oba si velmi vážíme svých rodin. Oba si vážíme žen ve svém životě a odměňujeme je. Roberto, nemám ti už co ukázat, dokud neobnovíme podnikání, které jsme dělali, a nedoplníme ho investicemi. Na znamení důvěry jsem ti dovolil přiblížit se k mému osobnímu životu, včetně mé budoucí ženy. Jsi jedna z mála osobností, které si Kolumbijci dostatečně váží a která je může reálně přesvědčit o nutnosti jejich investic prostřednictvím našich společností. Moras v Kolumbii se řídí ziskem a nerealisticky si myslí, že jim nehrozí žádná rizika, protože nejsou tady v USA. Buď se s vámi spojím, nebo na vaše trhy zapomenu a vrátím se k práci pro svou rodinu.“
Alcaíno se na mě podíval jako otec. „Bobe, tento proces je nezbytný a naši dohodu završíme, až se vrátím z Evropy. Budu mít asi dva miliony dolarů, které ti přivezu, část převedu a část investuji. Můj podíl z toho, co tady dělám s těmi velkými, je 200 kilo měsíčně, takže jenom tady budu vydělávat pět milionů dolarů měsíčně. Velkou část z toho ti dám na investice a navíc přemluvím ty velké, aby udělali totéž. Také vám dám k dispozici své lidi. Joe umí víc než jen řídit. Umí i jiné věci.“
Zformoval ruku do tvaru pistole a stiskl palec. Casals byl také nájemný vrah.
Když jsem přehrál nabídku Charlieho Brouna na pobyt ve Vegas, Alcaíno na oplátku pozval Kathy a mě, abychom zůstali s ním a jeho rodinou v jejich sídle v Pasadeně.
„Bobe, věř mi,“ řekl. „Uděláme spolu velký obchod. Věř mi. Tvoje trpělivost bude odměněna způsobem, který si ani nedokážeš představit.“
A tak se také stalo.
Bylo to tak.