Finsko-ugrské národy
Oblast obývaná ugrofinskými národy je rozsáhlá: od Norska po oblast řeky Ob na Sibiři a na jih do Karpatské kotliny ve střední Evropě a na Ukrajině. Historie jejich geografického rozptýlení je založena téměř výhradně na lingvistických kritériích, protože historické poznatky jsou nedávné a archeologické nálezy jsou skoupé a různě interpretované.
Finsko-ugrské jazyky a jazyky Samojedů společně tvoří uralskou jazykovou rodinu, která se začala štěpit kolem roku 5000-4000 př. n. l. V současnosti se v Uralu vyskytuje více jazyků, než je obvyklé. Předpokládá se, že původní Uralci žili v oblasti mezi pohořím Ural a středním tokem řeky Volhy. Jejich potomky na severu jsou Něnci, kteří žijí na pobřeží Severního ledového oceánu mezi poloostrovy Tajmyr a Kanin. Na jihu se původní mluvčí mateřského ugrofinského jazyka začali rozptylovat pravděpodobně kolem roku 3000 př. n. l., kdy se zformovala vlastní skupina Uhrů. Jedna větev se přesunula na severovýchod, za Ural: Chantové, žijící východně od řeky Ob, a Mansijové, žijící západně od řeky Ob. Druhá větev se rozšířila na jih a navázala kontakty s bulharskými Turky a Chazary. V roce 895 tato větev (Maďaři) spolu s některými turkickými kmeny dobyla území dnešního Maďarska. Tak vznikl největší, ale zároveň jazykově nejizolovanější ugrofinský národ. Další Magyrové žijí v Rumunsku a na Slovensku.
Permská větev ugrofinského obyvatelstva žijící ve středním Rusku se oddělila od ostatních skupin mezi lety 2500 a 2000 př. n. l.. Jazyková diferenciace mezi dnešními Permany, kteří se dělí na Udmurty (žijící mezi řekami Kamou a Vjatkou) a Komi (nazývané též Zyrjané, žijící v oblasti mezi horním tokem Západní Dviny, Kamou a Pečorou), není příliš velká; k diferenciaci došlo jen o něco málo dříve než před 1000 lety. Přechodnou skupinou mezi oběma větvemi jsou Permjakové, jejichž jazyk je někdy považován za dialekt komijštiny.
Dále na jihu začala pravděpodobně kolem roku 1200 př. n. l. diferenciace volžských Finů na samostatné skupiny. Volžští Finové se dnes skládají z Mordvinů (včetně Mokoše na jihovýchodě a Erži na severozápadě), žijících v poměrně rozsáhlé oblasti při středním toku Volhy, a Čeremů (Mariů), žijících v okolí soutoku Volhy a Kamy.
Kdy přišli baltští Finové do oblastí při Baltském moři, není jisté. Nejzazší možné datum by bylo kolem roku 1500 př. n. l. (důkazem jsou baltské výpůjčky v protofinštině), kdy „protofinové“ ještě udržovali kontakty s Mordvíny a Sámy. Je však možné i mnohem dřívější datum, protože muselo dojít k četným a opakovaným migracím ugrofinských populací na západ od Uralu směrem k baltským oblastem. Zpočátku bylo osídlení řídké, jak je tomu vždy u loveckých kultur, ale jazyková diferenciace se urychlila s přechodem k usedlému zemědělství. Sámové se jako nejpomalejší z ugrofinských národů vzdávali lovecké a kočovné kultury – ta se pomalu stahovala směrem na sever – a sami se stěhovali ze směru od Ladožského a Oněžského jezera (severovýchodně od St. Petěrburgu) do severních částí Fenoskandie a na poloostrov Kola (daleký sever Ruska).
Po oddělení od rané protofinštiny asi před 3 000 lety se jazyk Sámů rozdělil na řadu velmi odlišných dialektů. Nejstarší sídla obyvatelstva baltských Finů se nacházela jižně od Finského zálivu a jižně od Ladožského jezera. Nejzápadnější skupina, Livonci (na severu Kurska, které je dnes součástí Lotyšska), zaniká. Estonci jsou jedním ze tří nejvyspělejších ugrofinských národů, dalšími jsou Finové a Maďaři. Malé, ale zajímavé kultury jsou zastoupeny řeckými pravoslavnými Voty a Ižorskými Ingyry, oběma téměř vymřelými skupinami žijícími při ústí Finského zálivu v oblasti kdysi nazývané Ingrie, Vepsy (žijícími u Oněžského jezera) a Karely (žijícími ve středním Rusku, Karélii a Finsku) a také Ludešany v Olonci, kteří mluví přechodným dialektem. Obyvatelstvo se do Finska stěhovalo z jihu a jihovýchodu.
.