„Na muže se nepohlíží jako na oběti,“ řekl šestatřicetiletý muž, když kolébal svého dvouletého syna Jordana vedle jejich lůžka v útulku Family Place v Dallasu. „Lidé říkají: ‚Žena ti nemůže ublížit. Zvedni hlavu z ramen. Člověče, to nic není.‘ Ale není to nic – zvlášť když to vidí děti.“
Po desetiletích feministických kampaní o osudu týraných žen vyhledává pomoc malý, ale rostoucí počet mužů a zpochybňuje představu, že obětí domácího násilí jsou pouze ženy.
Studie již dlouho ukazují, že muži a ženy jsou obětí násilí ve víceméně stejné míře, ačkoli ženy mnohem častěji utrpí zranění a oznámí je.
V loňském roce přijala Národní linka pro boj proti domácímu násilí 12 046 hovorů a zpráv od mužů, kteří uvedli, že jsou oběťmi v násilných vztazích, což je zlomek z 119 470 interakcí se ženami, ale oproti roku 2014 se jedná o 73% nárůst.
„Největší problém, kterému tito muži čelí, je, že jim lidé nevěří,“ řekla Paige Flinková, výkonná ředitelka organizace Family Place, která v květnu otevřela mužský útulek. „Prošli jsme spoustou práce, abychom se dostali k tomu, že ženám věří, ale nyní se kyvadlo vychýlilo do té míry, že se předpokládá, že muži jsou agresoři.“
Od roku 2013 federální vláda požaduje, aby útulky, které financuje, nabízely služby mužským i ženským obětem domácího násilí. Některé útulky umožňují mužům bydlet vedle klientek, zatímco mnohé je ubytovávají v hotelech a motelech.
V celé zemi mají pouze dallaský útulek a útulek v Batesville ve státě Ark. dočasné ubytování výhradně pro muže.
Feministické hnutí se dlouho bránilo myšlence, že domácí násilí na mužích je významný společenský problém. Když v roce 1975 sociologové z univerzity v New Hampshire zveřejnili studii, podle níž ženy stejně často jako muži napadají své partnery, čelili výzkumníci rozsáhlé kritice – včetně výhrůžek smrtí a bombových útoků.
Kritici tvrdí, že muži jsou nejen větší a silnější než ženy, ale že domácí násilí se odehrává v širším rámci společnosti ovládané muži.
„Týrání žen muži není formou diskriminace,“ říká Evan Stark, forenzní sociální pracovník a emeritní profesor Rutgersovy univerzity, který v roce 1977 založil jeden z prvních amerických útulků pro oběti domácího násilí, New Haven Project for Battered Women. „Jednoduše neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že investování značných prostředků do prevence násilí žen na mužích by zlepšilo život mužů nebo našich komunit.“
Podle Starka sice ženy zneužívají muže na individuální úrovni, ale četnost a povaha tohoto zneužívání je méně závažná než zneužívání žen muži, které často zahrnuje vzorec sexuálního napadání a nátlakové kontroly, jež odráží širší systém sociální nerovnosti.
Zakladatelé mužských útulků oponují, že se snaží pomáhat všem obětem domácího násilí.
„Co začíná jako facka, může přejít v ránu pěstí, může přejít ve strčení ze schodů,“ řekl Flink. „Nakonec pro to prostě není místo, bez ohledu na pohlaví.“
Před padesáti lety existovalo jen málo nouzových útulků pro oběti domácího násilí – pro muže i ženy. Násilí v domácnosti bylo považováno za „soukromou záležitost“, dokud se této problematiky v 70. letech 20. století neujaly řadové feministky, které po celé zemi zakládaly uvědomělé ženské skupiny, horké linky, útulky a krizová centra.
V 70. a 80. letech 20. století vzniklo po celé zemi asi 1 000 útulků pro týrané ženy. Několik z nich nabízelo služby také mužům.
„Až do posledních deseti let se na nás dívali jen s nelibostí,“ říká Carol Crabsonová, výkonná ředitelka útulku Valley Oasis v kalifornském městě Lancaster, který od roku 1981 nabízí útočiště mužským i ženským obětem domácího násilí. „Služba mužům, ‚zlým chlapům‘, prostě nebyla vnímána jako něco, co je v pořádku.“
V době založení Family Place v Dallasu v roce 1978 byly žádosti od mužů vzácné.
V posledních několika letech se počet klientů-mužů zvýšil – z 10 ubytovaných v roce 2014 na 32 v loňském roce. Letos se chystá poskytnout přístřeší 50 mužům.
Když bylo ubytování mužů v hotelech stále dražší, nezisková organizace se rozhodla, že ušetří peníze a nabídne širší škálu služeb tím, že otevře přístřeší určené výhradně pro ně – skromný dvoupatrový dům se sedmi ložnicemi, otevřenou kuchyní a obývacím pokojem a basketbalovým košem na zadním parkovišti.
Pár týdnů po otevření byl plný – osm mužů a šest dětí.
Jeden muž opustil svou dvaadvacetiletou manželku, když po jejich postižené dceři házela předměty z domácnosti. Další si sbalil kufry, když ho jeho přítel škrtil. Třetí utekl, když ho jeho bratr, kterého podezříval z obtěžování desetileté dcery, bodl do zad.
Mužské oběti domácího násilí říkají, že čelí zvláštnímu stigmatu: společnost je učí nevyjadřovat své pocity a vysmívá se jim, pokud někomu řeknou, že je žena týrá.
„Pro muže je těžké říci ‚potřebuji pomoc‘,“ říká Flinková. „Pro spoustu mužů to prostě není přirozený instinkt.“
Margie Heilbronnerová, vedoucí primární péče v Family Place, pracuje s muži už 12 let a říká, že na ně útočí hrnci s horkým tukem, šroubováky, noži, kladivy, kulmami, hřebíky, lahvemi od piva a dřevěnými lžícemi.
Uvádějí podle ní stejné důvody jako ženy, proč zůstávají s násilným partnerem: láska, manželský slib, stud, nejistota, kam jít, strach, že neuvidí své děti.
Někteří odborníci poznamenávají, že v současné době vyhledává pomoc více mužů, protože ženy se přibližují k rovnoprávnosti s muži a dosahují větší ekonomické a sociální nezávislosti. Zároveň také více homosexuálů, bisexuálů a transsexuálů hlásí násilí, protože rodiny se stávají méně tradičními a genderové role jsou považovány za proměnlivější.
„Opravdu se otevřelo chápání toho, jak vypadají rodiny a vztahy,“ říká Emily Douglasová, docentka sociální práce na Bridgewaterské státní univerzitě v Massachusetts. „Pokud se ženy dopouštějí násilí na jiných ženách a muži se dopouštějí násilí na jiných mužích, pak to otevírá dveře k rozhovoru o tom, jaké mohou být další možné příčiny partnerského násilí.“
Mění se i instituce. Policejní oddělení v Dallasu zavedlo nové pokyny týkající se domácího násilí a vyškolilo hlídkující policisty, kteří reagují na telefonáty, aby kladli řadu otázek zaměřených na identifikaci ohrožených mužů a žen a povzbudili je k vyhledání služeb.
„Nyní vedeme více rozhovorů o tom, jak mohou muži cítit a projevovat emoce,“ řekl Flink. „Nemusí se chovat jako drsní patriarchové. Myslím, že to je začátek zbavování se této tvrdé škatulky, do které jsme muže zařadili.“
Uprostřed těchto změn odborníci tvrdí, že existuje příliš málo výzkumů o mužských obětech napadení, aby se vědělo, jak jim nejlépe sloužit. Dokonce i ti, kteří muže ve svých útulcích vítají, se rozcházejí v názoru na to, zda by takové bydlení mělo být odděleno podle pohlaví.
Oponenti ubytování mužů a žen pod jednou střechou argumentují tím, že přivedení muže do ženského útulku by mohlo „spustit“ ženy a přerušit zotavování nebo povzbudit oběti, aby se vrhly do nových vztahů.
Ti, kdo provozují integrované útulky, však tvrdí, že je výhodné, když si ženy a muži procvičují interakci s opačným pohlavím v bezpečném prostředí.
„Skutečný svět vás neizoluje,“ řekl Crabson. „Je to krásná příležitost, jak oběti domácího násilí seznámit s příslušníky opačného pohlaví. Mluví spolu a respektují se, učí se rozvíjet důvěru. Zjistí, že ne všichni muži nebo všechny ženy jsou násilníci.“
.