Bags‘ Groove (1957)
Miles Davis nakonec okouzlil jazzové, rockové i klasické fanoušky. Ve čtyřicátých letech však byl jako náctiletá trumpetistická naděje partnerem Charlieho Parkera a v roce 1954, kdy byla nahrána tato session, už měl za sebou nenápadně osobitou verzi revolučního bebopového zvuku. Po boku Sonnyho Rollinse a Theloniouse Monka ji zde odhaluje.
Miles In the Sky (1968)
Nepříliš zajímavý set z další dekády, který označuje stále se měnící Milesovu migraci od free-swingového jazzu k rocku. Saxofonista Wayne Shorter brouzdá, zárodečná soulová hvězda George Benson hraje na tesknou kytaru, Herbie Hancock debutuje na dříve nejazzovém Fender Rhodes a Tony Williams bubnuje do dokonalé bouře.
The Man with the Horn (1981)
Miles v roce 1975 komplexně vyhořel, ale zatímco jeho comeback o šest let později byl nejistý, jeho sedmdesátková ostrost byla nyní zjemněna znovuobjevením jeho rané lyriky. Do repertoáru se dostaly dobré originály, jako například Back Seat Betty s tesknou trubkou a tvrdě palcovými basovými háčky Marcuse Millera.
Marcus Miller, Milesův svengali z osmdesátých let, napsal a nablýskal tento set z konce kariéry věnovaný osvobození Jihoafrické republiky od apartheidu. Na své téma je trochu odlehčený, ale pocta Jaco Pastoriusovi je swingující i oduševnělá a titulní balada je hořkosladká akustická Milesova nejdojemnější skladba.
Panthalassa: The Music of Miles Davis 1969-1974 (1998)
Vtipné, ale sympatické remixy hudby z Milesova silně experimentálního období 70. let, včetně In a Silent Way, od nápaditého producenta a hráče Billa Laswella. Laswellovy ozvučené, basy pumpující a beaty hýřící úpravy sice někdy překrucují originály, ale duch jejich tvůrce prochází vším.
L’Ascenseur Pour L’Echafaud (1958)
Režisér Louis Malle najal jednatřicetiletého Milese milujícího Paříž a francouzsko-americkou kapelu včetně bebopového bubeníka Kennyho Clarka, aby improvizovali soundtrack k noirovému thrilleru L’Ascenseur Pour L’Echafaud (Výtah na lešení) z roku 1958. Pokud půjdeme pouze po vizuální stránce, trumpetista dokonale reflektoval pustý romantismus filmu.
On the Corner (1972)
Bill Laswell, Milesův posmrtný remixér, nazval On the Corner z roku 1972 „zmutovaným hip-hopem“ – jiní v jeho oceánské, hutně otextované, harmoniemi prošpikované vřavě mnoha kláves, overdubů, saxofonů a bicích slyšeli dub, pre-punk, drum’n’bass a další. Dlouho ignorovaná relace je na cestě k rehabilitaci.
Miles Davis: Vol 2 (1956)
Miles dával přednost trpělivosti, napětí, uvolnění a expresivitě tónu před přívaly not, které často charakterizovaly bebop. Na této nóbl kompilaci z 50. let, na níž se podíleli saxofonista Jackie McLean, pianista Horace Silver a bubeník Art Blakey, najdete jak jeho baladickou eleganci, tak některé z jeho nejjistějších improvizací nad bopovým groovem.
Relaxin‘ with the Miles Davis Quintet (1958)
Milesovi příznivci označují jeho „první a druhý velký kvintet“. Tím druhým byla v šedesátých letech skupina zahrnující Waynea Shortera, Herbieho Hancocka, Rona Cartera a Tonyho Williamse. Tento, se saxofonistou Johnem Coltranem, je tím oslnivým prvním. Kontrast mezi zdrženlivým, průrazným trumpetistou a neuhasitelným Coltranem je fascinující.
Aura (1989)
V roce 1985 udělila dánská vláda Milesi Davisovi obvykle klasickou Sonningovu cenu a dánský trumpetista Palle Mikkelborg pro hvězdu napsal orchestrální suitu a – nějakým způsobem – ho přesvědčil, aby na ní hrál. Vynikající sóla angažovaného a pozorného Milese, který se pohybuje v Mikkelborgových odkazech na všechny druhy hudby 20. století.
You’re Under Arrest (1985)
Milesova poslední session pro Columbia Records, obsahující zejména krásné interpretace dvou popových písní – Time After Time od Cyndi Lauper a Human Nature od Michaela Jacksona. Pozoruhodná je také rychlá a spletitá titulní bluesová skladba kytarového nováčka Johna Scofielda, jedna z nejlepších originálních skladeb pro Milesovu sestavu z pozdního období.
Bitches Brew (1969)
Hutný, temný latino-fusion epos Bitches Brew byl mezníkem produkce i muzikantského umění vynikající kapely, v níž hráli Wayne Shorter, John McLaughlin, Chick Corea a Jack DeJohnette. Hráči improvizovali celé hodiny; producent Teo Macero a Miles později výsledek sestříhali a vložili do samostatných skladeb.
Milestones (1958)
Společně s Kind of Blue je Milestones mistrovským dílem kvinteta z 50. let, jehož členem byl John Coltrane – zde rozšířeného na sextet o gospelového altsaxofonistu Juliana „Cannonballa“ Adderleyho. Pružná, vzdušná titulní skladba vyniká stejně jako lídrova pronikavá improvizace na Straight, No Chaser Thelonia Monka.
Sketches of Spain (1959-60)
Miles Davis se nejlépe cítil v malých skupinách, ale byl také poetickým sólistou v koncertních rolích s big bandem. Jeho dlouhý a plodný vztah s kanadským skladatelem/aranžérem Gilem Evansem dostává velkolepý prostor ve španělských tématech včetně doutnajícího Concierto de Aranjuez a tiše konverzační Solea.
The Complete Live at the Plugged Nickel (1995)
Možná vůbec nejlepší představení „druhého velkého kvinteta“ při práci. Skvěle nahraný živý záznam z chicagského klubu Plugged Nickel zachycuje Milese, Waynea Shortera, Herbieho Hancocka, Rona Cartera a Tonyho Williamse, jak znovuobjevují jazz malých kapel s až psychickou pružností načasování a harmonizací za pochodu.
Birth of the Cool (1957)
Mladý Miles chtěl hrát revoluční koncepty bebopu éteričtěji a méně netrpělivě než jeho první průkopníci. Se spřízněnými dušemi, mezi nimiž byli saxofonisté Gerry Mulligan a Lee Konitz, a skladatelem a aranžérem Gilem Evansem vytvořil tento jemně průkopnický komorní soubor, který má na jazzový zvuk vliv dodnes.
Porgy and Bess (1959)
Krásné zpracování Gershwinovy opery – plus minus trochu roztřesená hra sekce v nedocvičené kapele – s Milesovou trubkou vznášející se nad orchestrem v aranžmá Gila Evanse. Jeho nabádání přes výkřiky kapely ve skladbě Prayer a jeho pružné, klouzavé sólo ve skladbě Summertime vynikají.
Jack Johnson (1970)
Na základě zadání filmové hudby o boxerské legendě Jacku Johnsonovi založil Miles novou kapelu (najal mimo jiné basistu Stevieho Wondera Michaela Hendersona) a z dlouhých studiových jamů a radikálních úprav vybudoval strhující hardrockový zvuk. V této nekompromisní hudbě se skrývají zárodky jeho dalších pěti let.
In a Silent Way (1969)
V této Davisově klasice z roku 1969 se zastavil čas. Elektrické zvuky a textury (zejména od nového kytaristy Johna McLaughlina a klávesisty Joea Zawinula) se zřetelně oddělují od trumpetistových akustických kapel – ale Milesův lesní roh a kvílivý soprán saxofon Waynea Shortera načrtávají pasáže znamenitého, neodolatelného klidu.
Kind of Blue (1959)
.