Nedávno jsem viděl seriál National Geographic „Brain Games“. Pokud budete mít příležitost, podívejte se na něj – otevírá vám oči. Pořad přesvědčivě ukázal, že my lidé jsme hrozní pozorovatelé, protože se snadno necháme rozptýlit a většinou nejsme ochotni kriticky hodnotit svět kolem sebe.
Nebylo tomu tak vždycky. Po desítky tisíc let žili naši předchůdci ve velmi malých skupinách a bylo pro ně rozhodující pečlivě pozorovat ostatní a svět kolem sebe. Pozorování bylo klíčové pro přežití a naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by řekl: „Zírat se nesluší“. Kdyby se tímto napomenutím řídili, pravděpodobně bychom jako druh vymřeli.
Po většinu historie jsme my lidé byli velmi dobrými pozorovateli, protože jsme museli. Využívali jsme všechny své smysly: hmat, čich, chuť, sluch a zrak, abychom zjistili a rozeznali. Náhlé vokální projevy zvířat nebo skřehotání ptáků upozorňovaly na to, že se někdo blíží. Dokonce i pot pocestného dával našim předkům vědět, kdo je v okolí a co jedl. Na dálku mohli naši předkové zkoumáním postoje, chůze, švihu rukou, oděvu a vybavení (zbraně, nádoby na vodu atd.) rozeznat přítele od nepřítele.
Jak se generace vyvíjely a nakonec se přesunuly do měst, blízkost změnila způsob, jakým jsme se navzájem vnímali a posuzovali. Protože byli všichni tak blízko, měli jsme méně času na pozorování. Blízkost a okolnosti vyžadovaly, abychom spolu komunikovali raději jako první než později. To byl pravý opak toho, co jsme dělali po tisíce let, tedy že jsme nejprve hodnotili na dálku a teprve potom jsme spolu komunikovali. Tato blízkost nás také učinila citlivějšími na to, že jsme pozorováni, a proto je nám nepříjemné, když se na nás ostatní dívají.
Takže otázka, kterou si často kladu, zní: „Stali jsme se pozorovacími lenochy?“. Dovolili jsme si stát se nedbalými, pokud jde o bezpečnost naši i našich blízkých? To není zbytečná otázka. Ptám se na ni proto, že stejně jako vy vidím lidi, kteří se při řízení rozptylují (nanášení make-upu, telefonování, psaní SMS) a stávají se účastníky dopravních nehod. Nebo někdo zaklepe na domovní dveře a my mu otevřeme, aniž bychom se nejprve podívali, kdo to je, a zeptali se, co chce. Možná jsme se ve snaze být milí a zdvořilí zřekli odpovědnosti vůči sobě samým i vůči sobě navzájem, abychom byli dobrými pozorovateli.
Je dost špatné, když se ve třídě zeptám, kde je nejbližší požární východ, a zvedne se jen jedna ruka. Nebo ještě hůř, jak jsem viděl minulý týden, když mladá studentka odchází ze supermarketu, tlačí vozík, mluví do mobilu a ani se nerozhlédne. Když došla k autu a otevřela dveře, zjistila, že ji někdo uvěznil a žebrá o peníze z takové blízkosti, že její tvář ovládl strach a překvapení. Muž chtěl naštěstí pouze almužnu; mohl to však být sexuální predátor nebo lupič. Kdyby pozorovala své okolí, mohla tuto událost lépe předvídat.
Před téměř dvaceti lety napsal Gavin de Becker knihu Dar strachu, aby nás varoval a poučil o tom, že máme být pozornější a uvědomělejší. Nabádal nás, abychom se rozhlíželi kolem sebe a naslouchali onomu „vnitřnímu hlasu“, což je ve skutečnosti náš limbický mozek, který nám říká, abychom byli opatrní, že něco není v pořádku.
Je škoda, že po dvaceti letech zná de Beckerovo dílo jen málo lidí. Říkám to proto, že opravdu potřebujeme zlepšit svou schopnost pozorování a zejména situační uvědomění. Poznáme to podle toho, kolikrát se někdo stal obětí nebo byl zneužit, a později slyšíme: „Víte, já jsem měl na začátku pocit, že něco není v pořádku.“ To je pravda. Nepozornost, pokud jsme upřímní, vede k okolnostem, kterým se dá předejít, i k nehodám, ale může nám také pomoci vyhnout se tomu, abychom se stali obětí.
Loni jsem mluvil s matkou, jejíž syn byl sexuálně zneužit vedoucím na táboře. Vyprávěla mi, jak „od samého začátku“ měla „pocit“, že tomuto rádci nemá důvěřovat. Nepochybuji o tom, že podobné komentáře vyvolá i případ Penn State/Sandusky.
Stejně tak jsem si jistý, že stejný pocit odporu zažilo mnoho investorů u Bernieho Maddofa (nebo u jakéhokoli jiného podvodníka) poté, co si uvědomili, že i oni měli „náznaky“, „pocity“ nebo „intuici“, že něco není úplně v pořádku. Což je důležité si uvědomit, protože to, jak něco cítíme, často doplňuje obraz, abychom mohli plně porozumět.
Nikdy není pozdě začít pozorovat, ale co vlastně pozorujeme? Nejprve si ujasněme některé věci ohledně správného pozorování. Pozorování neznamená být soudný, nejde o to, zda je dobré nebo špatné, jde o to vidět svět kolem sebe, mít přehled o situaci a interpretovat to, co ostatní sdělují verbálně i neverbálně. Pozorovat znamená vidět, ale také chápat, a to vyžaduje naslouchat tomu, co cítíte, což bylo v podstatě de Beckerovo napomenutí v knize Dar strachu.
Dobré pozorovací schopnosti nám dávají možnost vyzkoušet a ověřit si, co si druzí myslí, co cítí nebo co pro nás zamýšlejí. Jsou laskaví, nesobečtí a empatičtí? Nebo jsou sobečtí, krutí, lhostejní a apatičtí? Protože pokud jsou a my to odhalíme dostatečně brzy, ušetřili jsme si, někdo by dokonce řekl, že jsme se zachránili. Pokud to však neuděláme, zaplatíme vysokou cenu zatěžujícího vztahu s někým, kdo nás nemá ve svém nejlepším zájmu. Možná právě proto máme v mládí tolik „přátel“ a s přibývajícím věkem jich máme sice méně, ale zato lepších. Zbavili jsme se těch, kteří nás vyčerpávali nebo nám působili bolest. Kdybychom jen byli v mládí všímavější a rozvážnější a věnovali pozornost tomu, jak se cítíme?“
Jak často říkám, nemáme společenskou povinnost být obětí. Pokud se někdo chová nebo jen naznačuje protispolečenské sklony, je nejlepší se mu vyhnout, a to lze zjistit pouze kritickým pozorováním. A to znamená, že neustále testujeme a ověřujeme. To je důležité, protože když jednáme s jedinci, kteří mají protispolečenské sklony, zaplatíme za to buď jejich negativismem, nedostatkem skutečné empatie, nebo jejich lhostejností, bezcitností či kriminalitou.
Být pozorný neznamená být nepříjemný nebo vlezlý. Ve skutečnosti dobrý pozorovatel ví, že vtíravé pozorování ovlivňuje to, co je pozorováno; proto je třeba postupovat jemně i účelně.
Co konečně hodnotíme? Především dvě věci: nebezpečí a pohodlí. Jen to? Ne, ale začněme tím. Jednoduše se vždy ptejte sami sebe: „Jak se v této situaci nebo u tohoto člověka cítím?“. Například jdete v noci k autu a koutkem oka zahlédnete někoho, kdo jde svižně, a cítíte, že se oba střetnete. Váš limbický mozek to vycítí za vás a dá vám najevo, že něco není v pořádku – ale vy musíte tento vnitřní hlas poslechnout. Ten nepříjemný pocit je váš mozek, který říká „varování – možné nebezpečí“, takže začnete být ostražitější, vyhledáte dobře osvětlený prostor a moudře změníte tempo nebo se vrátíte do bezpečí obchodu.
Vyhodnocování pohodlí vám může skutečně otevřít oči. Když jste s někým novým, zeptejte se sami sebe: „Cítím se s tímto člověkem za všech okolností pohodlně?“. Pokud to nedělá, pak je na místě otázka „proč?“. Nikdy nesmíme ignorovat náznaky, které říkají, že něco není v pořádku, bez ohledu na to, jak moc si přejeme, aby přátelství fungovalo. Vaše podvědomí vždy pracuje na vaší ochraně, má to svůj důvod, ale musíte být připraveni pozorovat a rozpoznat, co cítíte.
Závěr: Pozorování není dnes o nic méně důležité než před deseti tisíci lety. Jediný rozdíl je v tom, že nyní ho musíme provádět rychleji a efektivněji, protože můžeme za den narazit na padesát cizinců tam, kde jich náš předek viděl jen několik. Tuto dovednost můžeme zdokonalovat, dokonce ji můžeme naučit i své děti, ale jako všechno ostatní vyžaduje úsilí (pokračování).
*** *** ***
Joe Navarro je bývalý zvláštní agent FBI a autor mezinárodního bestselleru What Every Body is Saying. více informací o Joeovi najdete na www.jnforensics.com včetně bezplatné bibliografie neverbální komunikace. Další články jsou k dispozici zde v Psychology Today nebo ho sledujte na twitteru:@navarrotells nebo se k němu připojte na Facebooku. Copyright © 2012, Joe Navarro.
Další četba:
de Becker, Gavin. 1997. Dar strachu. New York: Dell Publishing.
Navarro, Joe. 2010. Základy řeči těla. Amazon Kindle.
Navarro, Joe. 2008. Co říká každé tělo. New York: Harper Collins.
Navarro, Joe a John R. Schafer. 2003. Univerzální principy kriminálního chování: nástroj pro analýzu kriminálních záměrů. FBI Law Enforcement Bulletin, (leden): 22-24.
.