Elegy Written in a Country Churchyard by Thomas Gray

Elegy Written in a Country Churchyard od Thomase Graye patří do žánru elegie. Elegie je báseň napsaná k oplakávání smrti nějaké osoby. Gray napsal tuto elegii v roce 1742. Vydal ji však až v roce 1751. Tuto báseň napsal po smrti svého přítele Richarda Westa.

Báseň je elegií obyčejného člověka. Je to Grayovo mistrovské dílo. Báseň je filozofická a citová zároveň. Krása básně spočívá v její jednoduchosti. Přesto básník ve volně plynoucích básnických verších přináší konečnou pravdu o životě a smrti.

Shrnutí

Grayovy „Elegie psané na venkovském hřbitově,“ představuje vševědoucího mluvčího, který promlouvá ke čtenáři. Nejprve stojí sám na hřbitově a je hluboce zamyšlen. Přitom přemýšlí o mrtvých lidech, kteří jsou tam pohřbeni. Hřbitov, o němž je zde řeč, je hřbitov u kostela ve Stoke Poges v hrabství Buckinghamshire. Mluvčí v celé básni uvažuje o konci lidského života. Poznamenává nevyhnutelnost smrti, které musí čelit každý jedinec.

Kromě truchlení nad něčí ztrátou mluvčí v elegii připomíná čtenáři, že všichni lidé jednou zemřou. Smrt je nevyhnutelná a přirozená věc v životě každého člověka. Když dnes někdo zemře, zítra cizí člověk uvidí jeho náhrobek. Ze zvědavosti se na osobu tam pohřbenou zeptá nějakého vesničana. Vesničan mu odpoví, že toho člověka znal. Dodá, že ho viděl na různých místech. Někdy také poznamená, že toho člověka jednoho dne přestal vídat, a pak tam byl náhrobek.

V básni píše epitaf sám básník Gray. Říká, že jeho život je plný smutku a deprese. Cítí se však hrdý na své poznání. Nazývá je nesrovnatelným. Kromě toho říká, že „nikdo na tomto světě není dokonalý“. Proto žádá čtenáře, aby nikoho na hřbitově neodsuzoval. Každá duše je jiná a na hřbitově odpočívá na věčnosti. Na závěr básník prostřednictvím mluvčího končí elegii konstatováním, že smrt je na tomto světě nevyhnutelnou událostí. Také říká, že úsilí člověka a jeho snaha uspět v životě končí smrtí. Smrt tedy člověka přemůže bez ohledu na jeho úspěchy a/nebo neúspěchy v jeho snažení během života.

Chcete-li si báseň přečíst bez rozboru, klikněte zde. Můžete si také přečíst další básně Thomase Graye.

Analýza Elegie napsané na venkovském hřbitově

Staze 1 – 4

Kurýr zvoní zvonem dne rozloučení,

Klidné stádo pomalu vane přes louku,

oráč domů se plahočí unavenou cestou,

a nechává svět tmě a mně.

Teď na pohled bledne mihotavá krajina,

a všechen vzduch drží slavnostní ticho,

jen tam, kde brouk točí svůj tupý let,

a ospalé cinkání kolébá vzdálené záhyby;

Ušetřete, že z břečťanem porostlého věžáku

Sova si stěžuje na měsíc

Na takové, kteří hůlkují poblíž jejího tajného luku,

narušují její dávnou osamělou vládu.

Pod těmi drsnými jilmy, pod tím stínem tisu,

tam, kde se v mnoha plesnivých hromádkách vrší drny,

každý ve své úzké cele navždy uložen,

spí drsní praotcové vesnice.

Jak začíná „Elegie psaná na venkovském hřbitově“, začíná popisem večera na venkovském místě. Večerní kostelní zvon vypovídá o uplynulém dni. Dobytek krvácí, když se obrací k domovu. Za nimi jdou i unavení zemědělci. Svět začíná zahalovat tma. Mluvčí, tedy básník, stojí na hřbitově. Všude je ticho a. Jen píšťala houká a sova houká. Mezi skupinou jilmů je hřbitov. Patří k vesnici. Na hřbitově jsou pohřbeni předkové vesničanů.

Staze 5 – 8

Větrné volání kadidlem dýchajícího Jitra,

vlaštovka cvrliká ze slaměné boudy,

pronikavý klarion kohouta nebo ozvěna rohu,

už je neprobudí z jejich nízkého lože.

Pro ně už nebude hořet plápolající krb,

ani pilná hospodyňka nebude vykonávat svou večerní péči:

žádné děti nepoběží, aby vylíbaly návrat svého otce,

ani mu nelezou po kolenou záviděný polibek, aby se o něj podělily.

Často sklízeli úrodu srpem,

jejich brázda často rozbrázdila úporné pole;

jak vesele hnali své spřežení na pole!

Jak se skláněly lesy pod jejich silným tahem!

Nechť se ctižádostivost nevysmívá jejich užitečné dřině,

jejich domácí radosti a osud nezastírá;

ani velkolepost neslyší s pohrdavým úsměvem

krátké a prosté letopisy chudých.

V těchto strofách „Elegie psané na venkovském hřbitově“ básník dále vypráví o lidech pohřbených na hřbitově. Spí na lůžkách, která jsou nízko nad zemí. Žádný zvuk je nemůže probudit. Neprobudí je ani švitoření vlaštovky, ranní volání kohouta, dokonce ani troubení. Jejich ženy a děti, o ty se už nikdo nestará. Když byli naživu, byli to pracovití muži. Jejich orba, sklizeň a hospodaření, to vše bylo výkonné. Mluvčí žádá, abychom se na jejich prostý život a tvrdou práci nedívali svrchu. Ambiciózní lidé považují život na vesnici za jednoduchý. Ale vesničané měli své radosti i strasti stejně jako ostatní.

Staze 9 – 12

Chlouba heraldiky, okázalost mocnářství,

a všechna ta krása, všechno to bohatství, které e’er dal,

čeká stejně tak na nevyhnutelnou hodinu.

Cesty slávy vedou jen do hrobu.

Ani vy, pyšní, nepřičítejte jim vinu,

když paměť nad jejich hrobem žádné trofeje nevztyčí,

kde skrze dlouhou uličku a oprýskanou hrobku

hymnus chvalozpěv zní.

Může příběhová urna či oživlá busta

zpět do svého sídla přivolat prchavý dech?

Může hlas cti vyprovokovat tichý prach,

nebo Flatt’ry uklidnit tupé chladné ucho smrti?

Možná na tomto zanedbaném místě je uloženo

Nějaké srdce kdysi těhotné nebeským ohněm;

Ruce, jež hůl říše mohla rozhoupat,

nebo probudit k extázi živou lyru.

Také básník říká, že chudí nejsou ve smrti horší než bohatí. Každý lidský život nevyhnutelně končí smrtí. Krása, bohatství, sláva, to vše vede k nevyhnutelnému konci. Hrob vesničana nemá tu velkolepost v obřadech a náhrobcích. Nic z toho však nemůže člověka přivést zpět k životu. Nemají tedy žádný smysl. Je třeba si uvědomit, že nikdo nevěděl, že některý z mrtvých vesničanů mohl v životě dosáhnout velikosti. Proto tam může být pohřben vládce nebo básník.

Staze 13 – 16

Ale Poznání jejich očím její bohatou stránku

bohatou na kořist času nerozvinulo;

Chladná lítost potlačila jejich vznešený hněv,

a zmrazila geniální proud duše.

Plno drahokamů nejčistšího paprsku klidných,

temné nezbadané jeskyně oceánu nesou:

Plno proudů se rodí, aby se červenaly nevídaně,

a svou sladkostí plýtvaly na pouštní vzduch.

Nějaká vesnice-Hampden, jež s neohroženou hrudí

malému tyranovi svých polí vzdorovala;

Nějaký němý neslavný Milton zde může odpočívat,

nějaký Cromwell bez viny za krev své země.

Potlesku listujících senátů poroučet,

hrozbami bolesti a zkázy pohrdat,

hojnost rozptýlit po usměvavé zemi,

a v očích národa číst jejich dějiny,

V těchto strofách, podotýká básník, mrtví vesničané by měli i talent. Mohl by tam být pohřben Milton nebo Cromwell. Nedostali příležitost se prosadit. Jako drahokamy ukryté hluboko pod hladinou oceánu a jako pouštní květiny zahynuli bez povšimnutí. Kdyby dostali příležitost, také by uspěli. Lidé by si jejich činy přečetli v dějinách.

Staze 17 – 20

Jejich osud jim to zakázal: Ani circumscrib’d sám

Jejich rostoucí ctnosti, ale jejich zločiny confin’d;

Zakázali brodit se jatkami k trůnu,

a zavřít brány milosrdenství před lidstvem,

bojující úzkosti vědomé pravdy skrýt,

Uhasit ruměnec bezelstného studu,

nebo svatyni přepychu a pýchy

zavalit kadidlem zapáleným u plamene Múzy.

Daleko od bláznivých svárů davu,

jejich střízlivá přání se nikdy nenaučila bloudit;

podél chladného údolí života

zachovávali bezhlučný tón své cesty.

Ještě tyto kosti před urážkou chránit,

nějaký křehký pomníček stále poblíž vztyčený,

s neumělými rýmy a beztvarými sochami zdobený,

prosí o pomíjivou úctu vzdechu.

Chci-li vyjádřit obsah těchto strof v kostce, vesničané se nechtěli zaplést do zrady a podvodu. Byli to poctiví lidé a přáli si vést prostý život. Proto se drželi stranou od šíleného davu měst a království. Byli věrní sami sobě. Měli rádi klid a poctivost. Přesto však existovala znamení, která poznamenala jejich paměť. Náhrobky byly prosté. Jazyk byl obyčejný. Ale v jejich památce je pravda.

Stanze 21 – 24

Jejich jména, jejich léta, psaná nepísmennou múzou,

místo slávy a elegie zásobují:

A mnoho svatých textů kolem roztrousí,

které učí venkovského moralistu umírat.

Neboť kdo by se stal kořistí němého zapomnění,

aby tato příjemná úzkostná bytost někdy rezignovala,

neopustila teplý okrsek veselého dne,

a nevrhla za sebe jediný toužebný, teskný pohled?

Na nějakou láskyplnou hruď se loučící duše spoléhá,

nějaké zbožné kapky zavírající se oko vyžaduje;

Z hrobu volá hlas přírody,

v našem popelu stále žijí jejich zašlé ohně.

Pro tebe, jenž pamětliv mrtvých bez úcty

vyprávíš v těchto řádcích jejich neumělý příběh;

jestli náhodou, osamělým rozjímáním veden,

nějaký spřízněný duch se zeptá na tvůj osud,

mrtví vesničané odpočívají na hřbitově bez poznání. Také tato báseň jim bude poctou. Svůj život prožili mravně. Zemřeli v péči milujícího člověka. A zavírali oči s modlitbami v očích. Jednou možná přijde laskavá duše a ze zvědavosti se na mrtvého zeptá.

Sloky 25 – 29

Snad si nějaký chraptivý snoubenec řekne,

„Často jsme ho viděli za svítání

Rychlými kroky odhánět rosu

vstříc slunci na vyvýšený trávník.

„Tam u paty toho kývajícího buku

, jenž své staré fantastické kořeny tak vysoko vine,

v poledne by svou bezvládnou délku protáhl,

a na potůček, jenž kolem zurčí, póroval.

„Tvrdě u lesa, teď usměvavý jako v opovržení,

bloudil by svými bludnými představami,

teď skleslý, žalostně chřadnoucí, jako někdo opuštěný,

nebo šílený starostmi, nebo zkřížený beznadějnou láskou.

„Jednoho rána jsem ho postrádal na zvykoslovném kopci,

podél vřesoviště a u jeho oblíbeného stromu;

jindy nepřišel; ani ještě u strouhy,

ani na trávníku, ani u lesa nebyl;

Když se někdo zeptá na básníka, který odpočívá na hřbitově, může o něm vyprávět někdo z vesničanů. Svobodomyslný člověk byl ten básník. Ráno chodil do hor, občas postával pod stromem na pláži. Pak se vydal k potoku. Kromě toho si občas mumlal své výmysly. Vesničan by řekl, že se mu jednou zastesklo po tom muži. Básník chyběl. Vesničan ho neviděl na jeho obvyklých místech. Viděl však pohřební průvod a to, jak byl muž pohřben na hřbitově

Stanze 30 – 33

„Další s žalozpěvy splatnými ve smutném šiku

Pomalu cestou kostelní jsme ho viděli nést.

Přistup a přečti si (neboť číst umíš) položení,

na kameni pod věkovitým trním zahrabané.“

Epitáf

Tady spočívá hlava na klíně země

Mladík Štěstěně a Slávě neznámý.

Spravedlivá věda se nemračila na jeho skromný původ,

a Melancholie ho označila za svého.

Velká byla jeho štědrost a jeho duše upřímná,

Nebesa mu odměnu tak velkou poslala:

Dal Mis’ry vše, co měl, slzu,

získal od Nebe (‚twas all he wish’d) přítele.

Nikdo už nehledá jeho zásluhy, aby je odhalil,

nebo vytáhl jeho křehkosti z jejich děsivého příbytku,

(tam stejně v rozechvělé naději odpočívají)

z lůna jeho Otce a jeho Boha.

V této části básně říká, že jeho epitaf by zněl takto: Zde leží mladík, který nebyl oblíbený. Jeho život byl plný smutku. Vědění bylo jeho jediným bohatstvím. Svůj život obětoval bídě a jediné, po čem toužil, byl přítel, který by ho podporoval. Člověk nemusí odvracet zrak, aby se o něm dozvěděl. Vše, co vykonal, leží u něho, blízko boha v klíně země.

Témata

Báseň „Elegie psaná na venkovském hřbitově“ vypráví o obyčejných lidech. Je to elegie za chudé vesničany. Nejsou slavní, ale jsou upřímní. Básník tedy tuto báseň napsal na jejich počest. Báseň hovoří o smrti jako o vyrovnávači. Bohatý nebo chudý by měl skončit smrtí. Navíc žádný člověk nemůže smrti uniknout. Ve smrti jsou si všichni rovni. Kromě toho nic, včetně jakéhokoli množství bohatství nebo slávy, nemůže mrtvého přivést k životu. I chudí lidé si za svou smrt zaslouží úctu. Kdyby měli příležitost, stali by se ve své době velkými muži.

Setting

Co se týče prostředí a nálady, je večer a všechny živé bytosti na zemi se ukládají k spánku. Když báseň začíná, vidíme mluvčího na hřbitově; slyší obvyklé večerní zvuky. Zvoní kostelní zvon. Pastýři a jejich dobytek se po celodenní práci vracejí domů. Místo je venkovské. Atmosféra je tlumená a melancholická. Až na houkání sovy, bzučení brouka a zvonění zvonů je tu tma a ticho. Bez ohledu na všechnu tuto ponurost stojí mluvčí uprostřed náhrobků na hřbitově. A přitom si představuje životy mrtvých, kteří tam tiše spí.

Forma a styl

Báseň „Elegie psaná na venkovském hřbitově“ se skládá z 33 strof. Každá strofa má čtyři verše. Jako elegie tato báseň oplakává smrt obyčejných lidí. Gray v této básni vypráví o smrti a životě měšťanů, báseň dodržuje všechny konvence elegické tradice. Badatelé se na tuto báseň dívají jako na reprezentativní literární dílo pro žánr elegie.

Na začátku má „Elegie psaná na venkovském hřbitově“ jako strofy heroická čtyřverší. Každou strofu tvoří čtyři verše s jambickým pentametrem. Pentametr se skládá z deseti slabik. Také první a třetí verš se rýmují na konci; druhý a čtvrtý verš se rýmují na konci každé strofy. Za druhé, rýmové schéma je abab, cdcd, efef, … Za třetí a nejdůležitější je, že báseň dodržuje konvence elegie. Je zde pastorální prostředí, avšak nejsou zde žádné pastorální postavy. Báseň končí básníkovým vlastním epitafem. Kromě skvělého obsahu má báseň krásně provedené řečnické figury ve strofě, která hovoří o „skrytých drahokamech“ a „pouštních květech“.