Jako dítě jsem slyšela kolovat na téma dospělosti jednu z častých frází, že „první (rok/dítě/atd.) je nejtěžší“. Dokonce i v mých raných středoškolských letech, kdy tyto dospělé pojmy – univerzita, manželství, děti – ještě nebyly úplně v mém hledáčku, jsem si tuto frázi osvojila, aby vyhovovala mému vlastnímu teenagerskému dramatu. Vlastně jsem „to první je nejtěžší“ řekla své kamarádce ten večer, kdy se rozešla se svým přítelem. Myslím, že mi to řekla i moje sestra o mém vlastním rozchodu. Můj trenér to řekl mému týmu po naší první prohře v univerzitním týmu. Sheryl Crowe mě naučila, že první řez je nejhlubší. Chápete, co tím myslím? Je to prostě jedna z těch věcí, které lidé říkají, i když to nemusí být nutně pravda. (Opravdu si dovolím tvrdit, že můj pátý vztah a rozchod byl těžší než všechny předtím i potom. A myslím, že prohra v play-off bolela víc než prohra v předsezonním zápase)
Ale pokud jde o manželství, je to pravda: první rok je nejtěžší. Aspoň jsem se o tom přesvědčil.
Moje manželství je těžké, a to jsem nečekal. Taky jsem byla obdařena zatraceně dokonalým příkladem toho, jaké by manželství mělo být. Vztah mých rodičů byl skutečným partnerstvím, obě části braly a dávaly si rovným dílem. Rodiče mého manžela fungují z velké části stejně. Navíc jsme se s manželem dlouho přátelili, než jsme spolu začali chodit, a žili jsme spolu několik let, než mi nabídl prstýnek. Když to shrnu, měli jsme snad ty nejpevnější příklady manželství – a nejpevnější základy přátelství -, jaké si člověk může přát, když jde do vztahu. Díky tomu jsem pevně věřila, že tuto představu překonáme.
Takže proč je můj zdravý vztah teď, když jsme manželé, o tolik těžší?“
Když jsem se na to zeptala své mámy (ano, s těmito věcmi chodím za mámou i ve svých 28 letech), řekla mi: „Před lety spolu většina párů před svatbou nežila, takže ty výzvy byly jiné. Tvoji prarodiče v některých ohledech ani nevěděli, koho si vzali, takže se kvůli partnerství museli hodně učit“. To je pravda. Je pravděpodobné, že před 40 lety by páry neměly možnost (nebo svobodu) zjistit, že jim vadí, jak jejich partner chodí v pantoflích. Nebo že si dávají ruličku toaletního papíru obráceně. Nebo že neskládají ručníky tak, jak jste jim stokrát ukázali.
Ale dnes víme o svých partnerech prakticky všechno, co je třeba vědět, ještě než si je vezmeme – a dokonce ještě než s nimi začneme chodit. Máte otázku týkající se její/jeho minulosti? Pokud na ni nemůžete najít odpověď sami, vsadil bych se, že máte přítele s čepicí FBI, který by vám ji dokázal najít. (Takovou kamarádku opravdu mám a měla bych jí čepici FBI nějak zajistit.)
„Výzvy spojené s raným manželstvím jsou dnes jiné,“ pokračovala máma. „Znáš ho zevnitř i zvenčí. Každou jeho zvláštnost a zlozvyk jsi už někdy viděla. Tak čím myslíš, že by to mohlo být?“
Chvíli jsem nad touto otázkou seděla a dokázala jsem přijít na jedinou odpověď: Je to tím, že je to teď napořád. Vždyť se nad tím zamysli. Nic se vlastně nezměnilo kromě toho, že teď máme kus papíru, který říká, že jsme k sobě právně vázáni navždy. A to jsme věděli, když jsme do toho šli – víme, co manželství znamená, thankyouverymuch – ale teď, když v něm skutečně jsme, se sázky zdají být mnohem vyšší a všechno na nás dopadá mnohem silněji. Zvláštnost, která byla dříve trochu otravná, ale zároveň roztomilá, je teď mnohem méně roztomilá a mnohem více otravná a v dohledné době nezmizí. Ale dobrá zpráva je, že – ačkoli nejsem lékař ani vztahový poradce – po pečlivém osobním průzkumu a vyptávání se nejdražší rodiny bych vám rád nabídl jen pár tipů, peer-to-peer:
Dopřejte si čas, abyste se s myšlenkou stálosti vyrovnali, a berte ji den po dni.
Myšlenka stálosti se může snadno stát zdrcující, zejména pro mou generaci, kde změny čehokoli, opravdu, mohou být provedeny v mžiku oka. V této době jsou nám neustále předhazovány nové informace, nové možnosti, nové vlasy, nové oblečení, nové telefony, nové boty, nové knihy a OK, máme to. Ale v důsledku toho, že jsme si v životě zvykli na změny na pětníku, má stálost váhu, kterou vaše emoce využijí. Vaše pocity zraněné v daném okamžiku v důsledku konfliktu s vaším životním partnerem se promítnou do „mé pocity budou tímto člověkem zraněny vždy stejným způsobem, protože jsem s ním uvízl“.
To prostě není pravda.
Nedovolte tedy, aby vás myšlenka na stálost tížila na hrudi, a raději se soustřeďte na jeden den s člověkem, kterému jste se zavázali. A až uslyšíte, jak vám v hlavě ve smyčce běží Šilhavého: „ZA-EV-ER,“ vypněte to. Vlastně se možná na chvíli vyhněte seriálu Pískoviště.
Po jakékoli neshodě se vyhněte sociálním sítím.
Nedovolte světu, aby sypal sůl na otevřenou ránu. Nemohu to dostatečně zdůraznit. Manželství je těžké v době, kdy jste bombardováni blamáží všech, kdykoli se přihlásíte na sociální sítě. Každý příspěvek na Instagramu od vrstevníků ve stylu „podívej, jak jsme šťastní“ působí jako rána do břicha po hádce, která skončí slzami nebo rozbitým talířem od večeře (to se mi ještě nestalo, ale přemýšlela jsem o tom). Pamatujte, že Instagram je malý čtvercový snímek něčího života a to, co mají na svých čtvercích jiné páry, neovlivňuje a nemělo by ovlivňovat vaše pocity z vašeho života nebo vašeho vztahu. Oddělte jiskřivou show, kterou vidíte, od skutečného průchodu zákulisím.
Vlastně místo toho, abyste sáhli po telefonu a rozptýlili se, což by vám a vašemu vztahu mohlo nakonec ještě více ublížit, zkuste si, pokud vám to váš fyzický a duševní prostor dovolí, v klidu sednout se svými myšlenkami. Což nás přivádí k dalšímu tipu…
Změňte svou optiku.
Nedávno jsem si zvykl na sebereflexi. Skutečnou sebereflexi. Takovou, která vyžaduje, abyste cihlu po cihle zbořili piedestal samolibosti, který jste si postavili pod vlastníma nohama. Jakmile to uděláte, je mnohem snazší klást si v zájmu vašeho vztahu těžké otázky. Doporučuji vám, abyste si po hádce s manželem/manželkou položili tyto otázky: 1. Vynaložil/a jsem úsilí, abych aktivně naslouchal/a tomu, co mi říká? 2. Myslím si, že se cítí být vyslyšena nebo pochopena?
Vnímání každé situace z pohledu vašeho partnera je pro proces uzdravení velmi důležité. Pamatujte: při vzájemném uzdravování není místo pro ego. Aby bylo jasno, neznamená to, že máte své názory nebo pocity odsunout stranou – jsou stejně důležité a nezbytné pro pochopení obou stran. Chci tím říct, že se snažte odstranit zbytečný hněv, zášť, smutek, oprávněnost nebo jakékoli jiné emoce, které situaci provázejí, v zájmu společného uzdravení a růstu.
Říkejte to, co si myslíte, ne jen to, co chcete, aby slyšeli.
Toto je ošemetné vysvětlit. Není to náhodou totéž, Emily? Vskutku ne. Často, když se s manželem hádáme, je spousta věcí, které chci, aby slyšel: „Jsem naštvaná“ a „Ublížil jsi mi“, to jsou obvykle ty hlavní věci, a věřte mi, že tyto body dokážu říct HLASITĚ A ZŘETELNĚ. Ale to, co chci v těchto chvílích říct, je něco jiného: „Tohle zranilo mé city“ a „Takhle a proč to zraňuje mé city“ a „Vím, že jsi nechtěl zranit mé city, tak jak to můžeme napravit, abychom šli dál?“.
Předpokládám, že nejjednodušší způsob, jak tento bod vysvětlit, je vždy se snažit o co nejjasnější sdělení. Mluvte se záměrem. To se nedělá snadno a rozhodně to není něco, v čem bych byl dobrý, ale tuto jemnou změnu v dialogu se snažím dělat a mít ji v paměti během vyhrocených okamžiků mi pomáhá.
Chci-li jít ještě o krok dál, snažte se vzpomenout si na záměr svého partnera v čemkoli, co udělal a co vám vadí. Ve zdravém vztahu a scénáři nebylo záměrem vašeho partnera vám ublížit, a pokud to aktivně zvážíte, změní to vaši reakci na danou situaci.
Pamatujte, že nemůžete změnit to, kým je, ale můžete mu pomoci růst.
Pamatujte, že jste věděli, kdo tento člověk byl, než jste si ho vzali, a že jste si ho vzali, protože ho milujete, a uvědomte si, že vaše současná frustrace z něj nemá kořeny v tom, že se musí změnit, aby se situace napravila.
Myšlenka, že člověk může/měl by změnit to, kým v jádru je (např. introvert vs. extrovert), je nebezpečná a může být pro vztah jakéhokoli druhu škodlivá. Nicméně myšlenka, že člověk může růst, je něco, co je podle mě naprosto zásadní pro úspěch každého zdravého vztahu – zejména pokud jde o manželství. Jako jeho partner máte moc pomoci svému manželskému partnerovi pochopit, jak je možné, aby změnil svůj přístup k dané situaci ku prospěchu vašeho vztahu. Stejně tak buďte otevřeni možnosti, že budete muset změnit svůj přístup k určitým situacím, abyste v tomto partnerství také rostli. (K tomu vám pomůže tip č. 3.)
Koneckonců každé manželství je jiné. Jsem si jistý (čti: doufám), že existují páry, pro které byl první rok manželství hračkou. A i když se ukázalo, že to moje bylo občas náročné, jsem si jistá, že láska, kterou chovám ke svému partnerovi, a láska, kterou on chová ke mně, nás úspěšně provede tímto prvním rokem.
Vždyť to netrvá věčně.