Pravda se často uskutečňuje prostřednictvím rovnováhy, která se nachází uprostřed mezi protichůdnými extrémy – skutečnost, kterou Fromm přijal při vytváření své teorie nevědomí. Fromm smísil myšlenky Freuda i Marxe a vytvořil kompromis mezi freudovským důrazem na nevědomí, biologické pudy, represi atd. (přesvědčení, že charakter je determinován biologií), a Marxovým přesvědčením, že lidé jsou produktem své společnosti (zejména ekonomických systémů v ní).
Frommova teorie však nebyla pouhým derivátem; k těmto deterministickým systémům přidal revoluční koncept svobody, který lidem přiznává schopnost překonat různé determinismy popsané Freudem a Marxem. Pro Fromma byla svoboda ústředním prvkem lidské přirozenosti.
Lidé se podle Fromma ve skutečnosti snaží z této svobody uniknout následujícími způsoby:
- Autoritářství. Svoboda je přes veškerý příslib vzrušení také osamělou vyhlídkou; skutečná svoboda je spojena s tím, že člověk nemá žádné závazky a nemá co ztratit – vyznačuje se hlubokou odděleností. Není tedy asi překvapivé, že se této svobodě snažíme uniknout splynutím s ostatními. Jedním z nejprimitivnějších způsobů, jak toho dosáhnout, je stát se součástí autoritářského systému, a to buď tím, že se mu podřídíme (připojíme se k existující struktuře), nebo tím, že se staneme autoritáři (aplikujeme strukturu na druhé). Bez ohledu na zvolený způsob je výsledek stejný: unikáme své samostatné identitě.
Fromm používal termíny masochismus a sadismus k označení extrémních verzí autoritářství a poznamenal, že sadista se bez ohledu na svou zdánlivou moc cítí být stejně nucen jednat ve své roli jako masochista, a nemá tedy možnost svobodné volby svého jednání.
Autoritářství se však v žádném případě neomezuje pouze na diktatury a jiné extrémní příklady; jeho mírné verze se vyskytují na mnoha místech – vzpomeňme například na vztah mezi studenty a profesory: Studenti hledají strukturu a profesor se drží svých poznámek. Jakkoli se tato interakce může zdát neškodná a přirozená, pro studenty je to způsob, jak se vyhnout převzetí jakékoli odpovědnosti za své učení, a pro profesora je to způsob, jak se vyhnout skutečným, náročným a možná kontroverzním otázkám svého oboru.
- Destruktivita. Autoritáři reagují na bolestnou existenci tím, že se účinně vymažou prostřednictvím systémů, které obývají; ničitelé se naopak snaží vymazat svět kolem sebe, aby jim nemohl působit bolest. Mnohé zdánlivě nahodilé činy brutality, vandalismu, ponižování, zločinu, terorismu atd. lze vysvětlit tímto způsobem úniku ze svobody.