„Bylo to nesmírně traumatizující a emotivní,“ říká. Na krátký okamžik připomíná dospělou verzi jednoho ze svých obrazů. „Je to něco jako nejhorší část mého života, jen jsem to tam viděla, bylo to tak skutečné.“
Dva dny byla v šoku po zhlédnutí Burtonova filmu, který ukazuje, jak její tehdejší manžel Walter Keane intrikoval, aby si přivlastnil její dílo a vydělal na tom páru miliony.
Působivě obešel umělecký establishment, když si otevřel vlastní galerii a prodával levné masové reprodukce Keaneových obrazů v supermarketech a obchodních domech.
Margaretino ohromující odhalení v roce 1970, že je autorkou kritikou pranýřovaných, ale veřejností zbožňovaných Keaneových obrazů, vedlo k soudní tahanici, která je nejen předmětem Burtonova filmu „Velké oči“, ale i nové knihy „Citizen Keane: The Big Lies Behind the Big Eyes“, vydané avantgardním nakladatelstvím Feral House. Tato vydání podnítila oživení zájmu o všechny Keanovy věci.
Scenáristé filmu „Big Eyes“ Scott Alexander a Larry Karaszewski doufají, že film přiměje umělecký establishment k přehodnocení Keanovy tvorby. Jiní, jako například Meg Cranstonová, vedoucí katedry výtvarného umění na Otis College of Art and Design v Los Angeles, tvrdí, že k tomu nikdy nedojde. Pokud jde o sedmaosmdesátiletou Keaneovou, ta maluje každý den ve svém ateliéru v Napě, aniž by ji to nějak rozhodilo.
„Byla jsem v pasti a nevěděla jsem, jak z ní ven,“ říká o těch dávných dobách, kdy se od ženy očekávalo, že bude pasivní a bude plnit příkazy svého partnera. „Pořád se to nabalovalo.“
Její jedinou záchranou bylo malování. Nevěděla, proč maluje velké oči, ale nakonec na to přišla:
„Teď se snažím malovat šťastné děti a zvířata, jak si spolu hrají v rajských scénách, jako tady v L.A., jak se dívají z okna,“ říká, setřásá temnotu a její hlas se stává hudebním a sladkým. „Krásné.“
Téměř padesát let poté, co Margaret podala žádost o rozvod s Walterem a odešla z jejich domu v sanfranciské čtvrti North Beach na Havaj, prožila náboženské obrácení. Říká, že jí to dodalo sílu odhalit lež, do které byla více než deset let zahnána do kouta.
Keaneová, horlivá svědkyně Jehovova, nosí na klopě kabátu knoflík JW.org a vášnivě hovoří o Písmu svatém. Bible, jak říká, má něco proti lhaní.
„Už nikdy nechci mít nic společného se lhaním,“ říká a dodává, že pravda ji nakonec vykoupila. „Cítila jsem se velmi provinile, že jsem dovolila, aby se to stalo, a samozřejmě to Waltera zničilo, a mohla jsem tomu zabránit, kdybych byla silnější.“
Stejně jako mnoho jiných hollywoodských výtvorů byla Burtonova verze Keanových nejnešťastnějších dnů – ve filmu hrají Christoph Waltz jako Walter a Amy Adamsová jako Margaret – pravděpodobně sanitizována pro masovou spotřebu, říká Adam Parfrey, vydavatel Feral House. Naproti tomu kniha Občan Keane, kterou Parfrey napsal společně s Cletusem Nelsonem, obsahuje mnohem temnější verzi událostí.
Parfreyho vyprávění vychází z příběhu, který napsal pro San Diego Reader na počátku 90. let, kdy se setkal s Walterem, který živořil v zanedbaném bungalovu v La Jolle a stále tvrdil, že je umělcem s velkýma očima, a udělal s ním rozhovor.
„Právě vydal svou směšnou autobiografii,“ vzpomíná Parfrey na Waltera, který zemřel v zapomnění ve věku 85 let v Encinitas v roce 2000. „Bylo to absurdní. Neustále se přirovnával k Michelangelovi. Celou svou lež zdvojnásobil.“
Byl zahořklý a pomstychtivý, když mluvil o Margaret, nazýval ji lhářkou a tvrdil, že měla v den jejich svatby sex s chmelovým vozem, říká Parfrey. Walter griloval Parfreyho ohledně jeho sexuálního života a nabízel mu návrhy, jak ho zlepšit.
„Byl opravdu šílený,“ říká Parfrey.
Stínová existence, kterou Margaret žila v důsledku Walterova šikanování, je ve filmu zobrazena prostřednictvím záběrů, kdy Adamsová maluje sama v zatuchlém, zakouřeném pokoji a bojí se otevřít dveře i své dceři Jane.
„Když teď svět ví, že Margaret je malířka, dodává to umění větší integritu,“ říká scenárista Alexander. „V dobách největší slávy byly obrazy připisovány Walterovi, což byl velký, hlučný, mužný chlap s chlastem v ruce. Plačící děti od něj nedávaly žádný smysl.“
Dodává spoluscenárista Karaszewski, který tento měsíc vzal film na přehlídku umění Art Basel-Miami Beach: „
Karaszewski byl zpočátku nervózní, když měl film Velké oči prezentovat před tolika vkusnými lidmi, ale rychle zjistil, že jeho obavy byly neopodstatněné.
„Hranice mezi vysokým a nízkým uměním a uměním a komercí se rozpadly na kusy,“ říká. „Walter by dnes mohl být ohledně svého podvodu téměř zcela otevřený. Mohl by říct: ‚Někdo jiný dělá moje obrazy a já je podepisuji, to je moje umění‘. V Keanově galerii jste neodcházeli přes obchod se suvenýry, ale vcházeli jste přes něj.“
Keanovy obrazy jsou pro veřejnost tak atraktivní, protože byly tak „extravagantně a nepateticky kýčovité“, říká Cranston z Otisu. „Její obrazy jsou snadno pochopitelné, ale dotýkají se lidí způsobem, který je hluboce….. Je něčím jiným než velkou malířkou, ale rozhodně je zajímavou a poetickou osobností.“
V 50. letech, kdy byli lidé zaplaveni strohou geometrickou abstrakcí, mnohým chybělo srdce. Keane jim ho dal, říká Cranston. „Umělecké kritiky její obrazy nezajímaly, protože byly podle jejich měřítek šablonovité.“
V šedesátých letech označil umělecký kritik New York Times John Canaday obrazy Keaneové za „nevkusné hacky“, ale to nezastavilo růst legendy o Keaneové. V roce 1984 označil autor Los Angeles Times Waltera za „jednoho z nejznámějších malířů století“ a dodal, že „strašidelné oči na jeho obrazech zůstávají stejně všeobecně uznávanou značkou jako Campbellovy polévkové děti nebo zlaté oblouky McDonald’s“.“
Pokud jde o Margaretovo dílo, říká Parfrey, je asi nejlépe chápáno v moderním kontextu, kdy umělci jako norský figurativní malíř Odd Nerdrum oslavují kýč spíše jako čestný odznak než jako posměšnou nadávku.
„Svým způsobem to dělalo i celé hnutí low-brow,“ říká Parfrey. „Kýč byl používán jako způsob, jak urážet lidi, a stále je, ale mohou existovat různé interpretace.“