Penicilin

Penicilin, jedno z prvních a stále jedno z nejpoužívanějších antibiotik, pocházející z plísně Penicillium. V roce 1928 skotský bakteriolog Alexander Fleming poprvé pozoroval, že kolonie bakterie Staphylococcus aureus nerostou v těch oblastech kultury, které byly náhodně kontaminovány zelenou plísní Penicillium notatum. Tuto plíseň izoloval, vypěstoval ji v tekutém médiu a zjistil, že produkuje látku schopnou zabíjet mnoho běžných bakterií, které infikují člověka. Australský patolog Howard Florey a britský biochemik Ernst Boris Chain koncem 30. let 20. století izolovali a přečistili penicilin a v roce 1941 byla k dispozici injekční forma léku pro léčebné použití.

Přečtěte si více o tomto tématu

antibiotikum: Peniciliny

Peniciliny mají jedinečnou strukturu, β-laktamový kruh, který je zodpovědný za jejich antibakteriální aktivitu. β-laktamový kruh interaguje…

Několik druhů penicilinu syntetizovaných různými druhy plísně Penicillium lze rozdělit do dvou tříd: přirozeně se vyskytující peniciliny (ty, které vznikají během procesu fermentace plísní) a polosyntetické peniciliny (ty, u nichž je struktura chemické látky – kyseliny aminopenicilanové – obsažené ve všech penicilinech různým způsobem pozměněna). Protože je možné měnit vlastnosti antibiotika, vyrábějí se různé typy penicilinů pro různé terapeutické účely.

Přirozeně se vyskytující penicilin, penicilin G (benzylpenicilin) a penicilin V (fenoxymethylpenicilin), se stále používají v klinické praxi. Vzhledem k jeho špatné stabilitě v kyselině se velká část penicilinu G při průchodu žaludkem rozkládá; v důsledku této vlastnosti musí být podáván intramuskulární injekcí, což omezuje jeho užitečnost. Naproti tomu penicilin V se obvykle podává perorálně; je odolnější vůči trávicím kyselinám než penicilin G. Některé polosyntetické peniciliny jsou rovněž stabilnější vůči kyselinám, a proto mohou být podávány jako perorální léky.

Všechny peniciliny působí stejným způsobem – a to tak, že inhibují bakteriální enzymy odpovědné za syntézu buněčné stěny u replikujících se mikroorganismů a aktivují jiné enzymy, které rozkládají ochrannou stěnu mikroorganismu. V důsledku toho jsou účinné pouze proti mikroorganismům, které se aktivně replikují a vytvářejí buněčné stěny; proto také nepoškozují lidské buňky (které buněčné stěny zásadně nemají).

U některých kmenů dříve citlivých bakterií, například stafylokoků, se vyvinula specifická rezistence vůči přirozeně se vyskytujícím penicilinům; tyto bakterie buď produkují β-laktamázu (penicilinázu), enzym, který narušuje vnitřní strukturu penicilinu, a tím ničí antimikrobiální účinek léčiva, nebo jim chybí receptory buněčné stěny pro penicilin, což výrazně snižuje schopnost léčiva pronikat do bakteriálních buněk. To vedlo k výrobě penicilinů rezistentních vůči penicilináze (penicilinů druhé generace). Tyto látky jsou sice schopny odolávat aktivitě β-laktamázy, nejsou však proti stafylokokům tak účinné jako přirozené peniciliny a jsou spojeny se zvýšeným rizikem jaterní toxicity. Některé kmeny stafylokoků se navíc staly vůči penicilinázám rezistentními; příkladem je Staphylococcus aureus rezistentní vůči methicilinu (MRSA).

Peniciliny se používají při léčbě infekcí hrdla, meningitidy, syfilis a různých dalších infekcí. Hlavními nežádoucími účinky penicilinů jsou reakce přecitlivělosti, včetně kožní vyrážky, kopřivky, otoků a anafylaxe neboli alergického šoku. Závažnější reakce jsou vzácné. Mírnější příznaky lze léčit kortikosteroidy, ale obvykle se jim předchází přechodem na alternativní antibiotika. Anafylaktický šok, který může u dříve senzibilizovaných jedinců nastat během několika sekund nebo minut, může vyžadovat okamžité podání adrenalinu.

.