Paracelsus se považoval za alchymistu, avšak jeho myšlenky o jedech vedly v 16. století k zavedení chemie do medicíny. Ačkoli byl plně doceněn až po své smrti, bez jeho přínosu by medicína byla jiným oborem. Jeho myšlenky byly dokonce použity k léčbě Ludvíka XIV.
Filippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541), který si říkal Paracelsus, je mužem, který byl průkopníkem používání minerálů a dalších chemických látek v lékařství. Rtuť, olovo, arzen a antimon – pro většinu lidí jedy – byly podle něj léky. „Ve všech věcech je jed a nic není bez jedu. Záleží jen na dávce, zda je jed jedem, nebo ne…“. Přestože většina jeho receptů upadla v nemilost, arzenik se stále používá k hubení některých parazitů. Antimon se používal jako purgativum a získal velkou popularitu poté, co byl použit k vyléčení Ludvíka XIV.
Paracelsus má také zásluhu na vynálezu laudana neboli opiové tinktury. Pochopil, že opium je lépe rozpustné v alkoholu. Laudanum bylo významnou součástí lékopisu až do dvacátého století. Ve viktoriánské éře se jednalo o běžnou drogu; známým narkomanem byl anglický spisovatel Wilkie Collins.
Paracelsus byl faustovské povahy, měl pohádkovou touhu po poznání a měl zálibu v putování, i když zprávy o jeho cestách po Číně a Malé Asii jsou pravděpodobně nepřesné. Byl považován za arogantního a jistě mu chyběl takt. „Neznalí lékaři,“ napsal, „jsou služebníky pekla, kteří byli posláni, aby trápili nemocné.“ Byl vyhnán z Basileje poté, co slavně hodil výtisk Avicennova Kánonu medicíny do svatojánského ohně, a co hůř, zemřel jeho pacient, slavný vydavatel Johanannes Frobenius.
Paracelsus napsal mnoho knih o medicíně, včetně jistě první monografie o nemocech horníků. Většina jeho prací byla publikována až po jeho smrti a jeho vliv posmrtně vzrostl. Paracelsus získal významného stoupence v osobě Pedera Sorensena (alias Petrus Severinus), jehož Idea medicinæ philosophicae vydaná v roce 1571 obhajovala Paracelsa před Galénem, tehdy považovaným za nejvyšší lékařskou autoritu. Počátkem roku 1600 se v Jeně začaly vyučovat první kurzy lékařské chemie a krátce poté byla v Osmanské říši vydána kniha The New Chemical Medicine Invented by Paracelsus.
Přestože Paracelsa považujeme za prvního lékařského chemika, sám sebe považoval za alchymistu a jeho spisy jsou plné astrologie a mystiky, dokonce i jeho přípravy chemických látek znějí jako pasáže z grimoáru. Měl však duši vědce, dával přednost přímé zkušenosti před starověkými autoritami. „Uvažuj, prosím tě, o tomto drobném zrníčku, černém nebo hnědém, které vytváří tak úžasnou zeleň v listech, tak pestré barvy v květech a tak nekonečně rozmanité chutě v plodech; podívej se, jak to příroda opakuje ve všech svých produktech, a zjistíš, že je tak podivuhodná, tak bohatá ve svých tajemstvích, že ti tato kniha přírody vystačí na celý život, aniž bys musel odkazovat na papírové knihy.“
.