Nechte mě na začátek říct, že jsem nikdy nebyl moc velký domácí kutil. Jsem mladý, jsem muž, jsem svobodný a sdílím byt s dalšími dvěma mladými, svobodnými muži. Takže výzdoba a domácí práce nejsou prioritou. Po dvou letech ve stejném bytě jsem nedávno pověsil do obývacího pokoje své druhé umělecké dílo. (Dobře, je to plakát rockové kapely, ale aspoň je zarámovaný.) Náš mrazák, který už dávno nepotřebuje odmrazovat, má v současné době dost místa na jeden zásobník na kostky ledu a dva koláče. (I když se těším, co najdu, až ho rozmrazím: „Podívejme se, nanuky, mražená kukuřice a – hele, mastodont! Jak se tam dostal?“)
Ale dovolte mi také říct, že na Vánoce vždycky zdobím. První týden v prosinci se rozsvítí světýlka, jesličky jdou na televizi (na stolku je příliš mnoho novin) a samozřejmě koupím a ozdobím stromeček. Miluji vůni vánočního stromku a miluji to teplo a důvěrnou známost, když večer vejdu do bytu a přivítají mě stovky světel jemně osvětlujících stromek v nadpozemské záři – jakési vlídné lesní strašidlo. Je to uklidňující a vzbuzuje to úctu, jako Mléčná dráha za jasné letní noci.
Nejvíc ze všeho ale stavím stromeček, protože si potrpím na tradice. Jako každá tradice, které se křesťané účastní už po staletí, i stříhání stromku mi dává pocit, že jsem součástí většího společenství, současného i minulého, které slaví Ježíšovo narození. Ve skutečnosti tato tradice sahá ještě dál než ke Kristovu narození.
Dávno předtím, než křesťané začali používat wassailing a zapalovat yule log, předtím, než středověcí Evropané používali jedle s jablky zavěšenými na jejich větvích k inscenování mravoučných her 24. prosince, starověcí lidé slavili zimní slunovrat – znovuzrození slunce v jeho nejnižším období – zdobením stromů.
Před tisíci lety druidští kněží o slunovratu zdobili duby pozlacenými jablky (na počest boha Odina) a svíčkami (pro boha slunce Baldera). Od 17. do 24. prosince slavili staří Římané Saturnálie – každoroční dočasný návrat boha Slunce Saturna z vyhnanství, které mu uložil Zeus, a to zavěšením svíček na stromy. Teutonové věřili, že mají magické vlastnosti, protože zůstávají zelené po celý rok, a proto si o zimním slunovratu přinášeli do svých domovů stálezelené stromy, aby zahnali špatné počasí a zlé duchy a podpořili návrat vegetace na jaře.
Přirozeně, když pohané ve staletích po Kristu konvertovali ke křesťanství, přinesli s sebou i své tradice. Někteří, jako například papež Řehoř I., tuto asimilaci podporovali. V dopise svatému Augustinovi, prvnímu canterburskému arcibiskupovi, mu Řehoř radil, že nejlepší způsob, jak obrátit Anglosasy, je přizpůsobit jejich zvyky křesťanské církvi.
Přirozeně, jak pohané ve staletích po Kristu konvertovali ke křesťanství, přinášeli s sebou své tradice.
Jiní se však bránili. Ve třetím století Origin argumentoval proti takovému prolínání zvyků, aby se Kristovy narozeniny neslavily, jako by „byl králem faraonem“.
Nakonec Řehoř zvítězil. Po staletích vypalování pohanských zvyků z křesťanských oslav (a sledování, jak se stejně vkrádají) je církev ve středověku začala vstřebávat. K jesličkám a výměně dárků se jako standardní vánoční zvyky připojilo svaté, jmelí, svíčky a stálezelené stromky.
Přesto se vánoční stromky, jak je známe dnes, staly populární až v 15. století v Německu, kde měla tato tradice nejhlubší kořeny (promiňte mi tu slovní hříčku). Němci své stromky ověšovali ovocem, ořechy, sušenkami a později i barevnými skleněnými koulemi.
Tradice praví, že první vánoční stromky ve Spojených státech ověšovali hesenští vojáci – němečtí branci britské armády – v revoluční válce. Vánoční stromky se však v této zemi prosazovaly pomalu. Rané puritánské zákony zakazovaly slavení Vánoc a v Nové Anglii byly zakázány až do poloviny 19. století. Koncem století se však vánoční stromky ozdobené svíčkami, cukrovím a stuhami staly běžným jevem v salonech po celé zemi.
Za vánočními stromky se skrývá bohatá tradice a několik ponaučení – o multikulturalismu, o úctě k jiným náboženstvím a k přírodě a o lidském poutu, které spojuje všechny lidi, křesťany i nekřesťany.
Snad nejznámějším vánočním stromkem je 70metrová jedle na Trafalgarském náměstí v Londýně. Strom je od roku 1947 každoročně převážen z Norska do Londýna – kde během německé okupace Norska za druhé světové války působila Svobodná norská vláda – jako připomínka tohoto spojenectví.
Vánoční stromy mají bohatou tradici a přinášejí několik poučení – o multikulturalismu, o úctě k jiným náboženstvím a k přírodě a o lidském poutu, které spojuje všechny lidi, křesťany i nekřesťany. Doufám, že vám to dá podnět k zamyšlení, až budete zdobit svůj stromeček a těšit se z něj od Dne díkůvzdání až do Tří králů.
Pokud nemáte takové hospodyňské schopnosti jako já – pak se z něj budete těšit až někdy kolem Valentýna.
Obrázek: Unsplash/Annie Spratt
