V hudební branži neexistuje jméno, které by mělo takový ohlas jako Motown. Bývalý prezident Uptown Entertainment Andre Harrell – muž zodpovědný za Jodeci, Mary J. Blige a Heavy D – přebírá legendární vydavatelství a slibuje, že přinese hluk. Dokáže však překonat nostalgii a dovést Motown do 21. století? Anthony DeCurtis. Fotografie: Dana Lixenberg

„Víte, jak se Jeffrey Katzenberg stal Disney? Přesně to chci udělat. Třeba jak jste cítili, že Jeffrey má vášeň pro Disneyho – jeho hodinky s Mickey Mousem, mikinu Disney, kravatu Disney. To je to, o čem mluvím. Budu v Motown Cafe. Budu vyrábět kravaty Motown, hodinky, mikiny. Mám v úmyslu udělat z Motownu černého Disneyho,“ říká s úsměvem Andre Harrell. „Klidně mi můžete začít říkat Walt.“

Pětatřicetiletý Harrell je očividně muž s plánem. A to je dobře. Nastupuje na jedno z nejviditelnějších míst v zábavním průmyslu: prezident a generální ředitel společnosti Motown Records. „Vždycky jsem snil o tom, že budu stát v čele Motownu,“ říká.

Tato vysoká pozice však Harrella staví před zásadní výzvu. Motown už zdaleka není tím, čím býval. Kromě monumentálních Boyz II Men se Motown stále více stává soundtrackem pro nostalgii, který mnohem více připomíná minulost než současnost. Je vskutku těžké rozloučit se se včerejškem. Harrell, produkt hiphopové generace, ví, že jeho úkolem je představit Motown – hudbu, televizi, film, video, animaci a nová média – zítřku.

Rodák z Bronxu začínal na začátku osmdesátých let jako polovina rapového dua Dr. Jekyll a pan Hyde. (On byl Dr. Jekyll.) Poté, co přešel na obchodní stránku podnikání, se spojil s rapovým magnátem Russellem Simmonsem a brzy získal vedoucí místo v Simmonsově společnosti Rush Communications, kde pracoval s lidmi jako Run-D.M.C., L.L. Cool J a Whodini.

Harrell se vydal na vlastní pěst v roce 1986, kdy založil vlastní label Uptown Entertainment jako součást společného podniku s MCA. U Uptown Harrell definoval současný R&B zvuk pro věk hip hopu a přivedl na svět Guy, Heavy D, Jodeci, Mary J. Blige, Al B. Sure!, Father MC a naposledy Soul for Real (s nimiž měl svůj první popový hit číslo 1, „Candy Rain“). V roce 1991 produkoval film Strictly Business a je koproducentem populárního seriálu stanice Fox New York Undercover.

Jakkoli se ukázalo, že umělci z jeho labelu jsou úspěšní, Harrell se cítil omezován ve svém úsilí udělat z nich popové superhvězdy, a to jak dohodou s mateřskou společností Uptown, MCA, tak znepokojivou rasovou politikou hudebního byznysu obecně. Přechod k Motownu, který nyní sídlí v Los Angeles a patří PolyGramu, představuje pro Harrella příležitost, jak alespoň některé z těchto problémů hodit za hlavu. V Motownu, říká Harrell, bude mít víc lidí, víc pravomocí a víc úderu.

Seděl na pohovce v obývacím pokoji svého newyorského bytu na Upper West Side, oblečený jednoduše v černé košili a bílých kalhotách, a přes modré brýle se soustředil na to, co je třeba udělat. Na stolku ležela zarámovaná fotografie vážně se tvářícího Harrella s Mickey Mousem v náručí.

Harrell, zjevně muž, který má rád kontrolu, mluvil tiše a cílevědomě. Nechtěl být špatně pochopen. „Mám pravdu?“ ptal se. „Rozumíte mi?“ Naklonil se dopředu a jeho hlas se vášnivě zvýšil, když probíral své frustrace s MCA. Jinak sklouzl zpátky do polštářů své pohovky a mluvil, jako by si svůj budoucí život představoval ve snu.

Harrell ví, že má v sázce stejně jako Motown, ne-li víc. Všechny oči budou upřeny na něj. Jedna věc je říct, že byste něco udělali, jen kdybyste dostali příležitost. Něco jiného je, když tu šanci dostanete a musíte to udělat.

„Každá deska musí být správná,“ řekl. „Snažím se podepisovat hvězdy. Nebudu mít na sobě wack-juice. Nikdy jsem je neměl a nikdy mít nebudu.“

Co pro vás Motown v průběhu let znamenal? Kdy jste poprvé poznal, co to je?“

První opravdový zážitek s Motownem jsem měl, když Jackson 5 vystupovali v Ed Sullivan Show. Myslím, že to mohlo být někdy v roce 1969, 70. Zpívali „Stand!“ a „I Want You Back“. Nikdy předtím jsem neviděl černošské teenagery v televizi – bylo to neuvěřitelné. Potom jsem si uvědomil, kdo byli umělci z Motownu. Moji rodiče je poslouchali: Supremes, Marvin Gaye, Diana Ross, Four Tops, Temptations.

Co pro tebe tato společnost představovala?

Motown byl vždy ztělesněním černošské dokonalosti a uměleckého umění. Stevie zpíval o lásce tím nejcitlivějším způsobem a také vyprávěl o těžkém údělu svého lidu. Marvin zpíval o těžkém údělu svého lidu a svém vnitřním boji, ale o lásce zpíval velmi sexy způsobem. Měli na sebe zásadní vliv.

Když už jsme u Stevieho Wondera, loni natočil silné album a nic se s ním nestalo. Dokáže Motown v dnešní době prodat desku Stevieho Wondera?“

The Four Tops, The Temps a hlavně Stevie Wonder a Diana Ross – to jsou národní poklady. Musíte se k nim chovat jako k událostem. Stevie Wonder, to je někdo, s kým bych udělal Unplugged. Nebo před pár lety, to bylo Stevieho třísté výročí v showbyznysu. Mohli jste Steviemu Wonderovi pořídit televizní speciál. Mohli jsme pozvat umělce, kteří by mu vzdali hold – popové umělce, rockové umělce, R&B umělce, rapové umělce, všichni se mohli zúčastnit. A pravděpodobně neexistuje žádná jiná žena, černá nebo bílá, která by byla tak báječná jako Diana Ross, která ztělesňuje půvab a vzrušení hvězdné divy.

Co nové směry? Co dělá Motown v devadesátých letech?“

Motown se musí stát lifestylovou značkou pro dobu, ve které žije aktivní publikum kupující desky – publikum, kterému je 15 až 3 roky. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vydávat desky, které jsou v rytmu, v němž toto publikum žije. Jako kdyby Mary J. Blige byla umělkyní Motownu, Motown by měl na svém kontě některé její snímky. Je to ta mladá, hiphopová, soulová energie generace X. To samé, kdyby na značce byla Jodeci. Tehdy Motown mluvil s každým v ghettu – a mluvil i se zbytkem světa.

„KDYŽ MYSLÍTE NA MOTOWN, MYSLÍTE NA ANDRE HARRELLA. Nebudu pracovat pro MOTOWN, budu MOTOWN.“

To zní jako filozofie, kterou jsi zastával v Uptownu.

Vedoucím představitelem Berryho Gordyho byla myšlenka, že šéf labelu se stává jeho image. Já sám jsem dovolil, aby se jakákoli celebrita, která se v mé kariéře objevila, stala prostřednictvím umělců. Byl jsem tak důsledný v tom, jací umělci byli na mém labelu, že se po nějaké době začalo říkat: „Kdo za tím vším stojí?“. Stál jsem za tím já.

Když jsem šel do Motownu, měl jsem takový plán: Když si teď vzpomenete na Motown, vybaví se vám Andre Harrell. Nebudu pracovat pro Motown, budu Motownem – způsobem oblékání, deskami, které vydávám, kauzami, do kterých se rozhodnu zapojit, umělci z minulosti, umělci, kteří tam jsou teď, a umělci v budoucnosti. Stejně jako jsem žil v Uptown Records, budu žít v Motown Records.

Ale vy, Russell Simmons, Sean . „Puffy“ Combs – a před vámi Berry Gordy – jste podnikatelé. Jste ztotožňováni se společnostmi, které jste založili. Tímto vstupujete do něčeho –

co už existuje. Budu Motownem pro tuto generaci mladých dospělých kupců desek. Motown byl předlohou. Berry Gordy byl předlohou pro to, čím jsem se stal.

Měl jsi rozpory ohledně odchodu z Uptownu?

Měl jsem obrovské rozpory. Bylo to, jako bych odcházel od svých uměleckých děl. Nikdy nebude existovat další Mary J. Blige – je vzácné najít královnu. Nikdy nebude další Jodeci. Nikdy nebude další Heavy D. Ale já musím jít, protože Motown mi dává sílu, kterou potřebuji, abych se dostal na další úroveň. Musím z Afroameričanů udělat superhvězdy. V Uptownu se mi podařilo vytvořit černošské ikony, ale byly to ikony jen pro černochy.

Snažím se rozvíjet Uptown, mít nezávislost, abych mohl říct: „Tenhle akt se připravuje na to, že se stane celosvětovou hvězdou, a já vezmu všechny své zdroje a budeme pochodovat v tomhle jediném rytmu.“ V Uptownu se mi to podařilo. O to jsem se snažil devět let. Mezi mnou a korporací se mi to nikdy nepodařilo uskutečnit.

Co se týče podpory ze strany MCA?

Myslím, že MCA po určitém období chtěla, aby se některé z těchto věcí uskutečnily. Ať už to ale bylo z jakýchkoli důvodů, realizace mezi oběma stranami nikdy nefungovala. Největší deska, kterou jsem kdy měl, byla Forever My Lady od Jodeci – 3 miliony.

Když do hry vstoupil Clive Davis, cítil jsem, jak se scvrkávám. Jakmile se pustil do obchodu s LaFace a Rowdy Records a Puffym , Davisovo nasazení a jeho provedení dostalo ty umělce tam, kam jsem chtěl, aby se dostali moji umělci. Chtěl jsem, aby Mary J. Blige prodala 7 milionů jako Toni Braxton.

Jodeci za mnou přišli, protože jsem měl Ala B. Jistě! Tak si řekli: „On ví, jak na to. Chceme být s ním.“ Jeli třináct hodin, osm hodin seděli v mé hale, jen aby se se mnou setkali. Teď mám pocit, že když Arista spolupracovala s LaFace a dalšími labely, prodali 7 milionů Toni Braxtonů. Prodali 6 milionů TLC. Já si říkám, že jestli nebudu moct prodávat takovéhle desky, tak se budu pomalu scvrkávat. Dostával jsem zabrat od svých umělců, kteří chtěli mít takové postavení. Přinášel jsem tu frustraci do MCA a zdálo se, že se nemůžeme dohodnout.

Cítil jsem se jako figurka. Měl jsem kolem sebe tolik energie, jako bych byl Člověk. Byl jsem zakladatelem a předsedou Uptown Records, významné, kulturně vlivné zábavní společnosti pro Afroameričany v devadesátých letech. Ale necítil jsem se jako Muž, protože jsem nedokázal stisknout tlačítko, které by to dokázalo. Už nechci být v takové pozici. Potřebuji mít větší kontrolu. Potřebuji být zodpovědný za celkový obraz. A působení v Motownu mi umožňuje vytvořit skutečně černošskou popovou společnost. Mám filmovou divizi, televizní divizi. Dostal jsem zelenou pro malé filmy. Nemusím se nikoho ptát.

Jaké jsou tvé plány s Gordym?

Chystáme se udělat sérii reklam – tiskových a televizních. On mě podporuje. Včera jsme spolu mluvili asi hodinu a on mi řekl: „Kdybych ti mohl dát nějakou radu, kam dál, klidně mi zavolej.“ Tak jsem mu to řekl. Budeme spolu trávit čas a mluvit o jeho historii se staršími hvězdami. Mám pocit, jako bych měl obrovské zkušenosti s prací s dramaty a egem hvězd, ale my se bavíme o úplně jiné úrovni hvězd. Nikdy jsem žádnou superhvězdu nevybudoval. V tomhle domě jsou superhvězdy.

Jak buduješ superhvězdy?“

Pokud budou mít černé hvězdy šanci stát se popovými hvězdami, bude to proto, že se jim věnuje předseda společnosti – a protože jejich hudba je jeho osobní vkus. To je to, co přináším černé hudbě, černým hudebním hvězdám. Nejen jejich uměleckou formu, ale i jejich osud jako afroamerických mužů a žen.“

To, co popisujete, je role, kterou hrají černí manažeři, ale nejsou ve většině nahrávacích společností často frustrováni ve svých pokusech o vzestup?

Nemůžu o tom dost mluvit, jak málo černých manažerů má možnost kontrolovat své pole působnosti. Černošská hudba se stává hudbou populární kultury. Z tohoto důvodu společnosti mění své priority a snaží se dostat do hry. Ale protože se černošská hudba stává důležitější, mělo by být více černošských prezidentů a černošských předsedů představenstev. Jakmile černošský výkonný umělec dosáhne platiny, najednou musí umělec a manažer jednat s prezidentem korporace, protože ten řídí priority v popovém rádiu. Černý manažer se stává zastaralým. S tím, jak se jeho hudba stává větší, se jeho moc zmenšuje. Je mu víceméně řečeno: „Najdi si dalšího interpreta a založ ho.“

Je to důraz na kreativitu –

na rozdíl od obchodu. Proto se mladí černí manažeři nestávají starými předsedy – moudrými muži, kteří to viděli a dokázali. Mohou zůstat žhavými černými manažery tak dlouho, dokud jsou jejich instinkty žhavé. Ale tohle je byznys životního stylu – jen pár z nás, ať už černých nebo bílých, bude natolik cool, aby měli skvělé instinkty po celou svou kariéru.

Černý manažer nedostane příležitost stát se byznysem a hudbou. Proč tomu tak není? Proč by nemohl být tím, komu se všichni podřizují? Když získáte akt, který prodá 5 milionů – ve velké společnosti -, černý manažer je mimo místnost. Ale když se vyskytne nějaký problém, velké vydavatelství se podívá na černošského manažera: „Proč si s tímhle aktem nevíš rady?“ „Nevím,“ řekne. Když si umělec najme násilnického manažera a ten přijde do nahrávací společnosti, vydavatelství se zeptá: „Jak to mohlo dojít až sem?“. Jak? Protože to nemohli předvídat. Protože nejsou citliví na jeho problémy. Do té doby je vztah mezi nahrávací společností a umělcem nefunkční. A pak je obviněn a vyhozen černošský manažer. Ale oni vytvořili to monstrum.

Když jsem měl toho umělce, mluvil jsem s jeho matkou, s jeho přítelkyní, s matkou jeho dětí se dvěma dětmi, řešil jsem to s jeho drogovým poradcem a s dalšími dysfunkčními problémy generace X, které má. Volal mi pozdě v noci.

Ale on má pocit, že jsou to jen obchodníci. A oni tomu nerozumějí. A možná jsou rasisti. Přichází se vší tou energií. I když ho mají rádi jako člověka, pořád má goo let problémy, které musí překonat, aby je přijal. A oni mají co dělat, aby si získali jeho důvěru a respekt.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Stěhuju se do Beverly Hills. Budu tam mít dům na dobu 12 až 18 měsíců a budu pendlovat mezi newyorskou a losangeleskou kanceláří. Pak přestěhuji společnost do New Yorku. Budu mít satelitní kancelář v Atlantě-A&R-orientovanou. V New Yorku postavím nahrávací studio Motown Studios.

Jaké nové hudební směry?

Zvuk, o který se teď snažím, je soul. Hledám hlasy, které znějí jako 400 let otroctví a ještě něco navíc. Hledám takový ten inspirativní hlas, který nás vyvede z omylu, hlas Arethy Franklinové, Billa Witherse nebo Ala Greena. Takové hvězdy hledám teď.“

A co mladší interpreti Motownu? Už jste se setkal s Boyz II Men?

Ne. Tato setkání přijdou až poté, co uzavřu smlouvu. Boyz II Men jsou největší skupina, jakou jsem kdy viděl. Nevím, co jim přinesu, kromě toho, že jim zabráním, aby se zbláznili z úrovně úspěchu, kterého dosáhli. Asi potřebují pauzu, trochu času na vedení osobního života. Mimo to ten vzorec funguje. Queen Latifah, rád bych zvýšil prodej jejích nahrávek, aby odpovídal její slávě. Zhané bych chtěl dát trochu větší image. Chci přivést zpátky Johnnyho Gilla – měl báječné první album. A těším se na spolupráci s Michaelem Bivinsem. Je nesmírně talentovaný, a když se dáme dohromady, můžeme udělat opravdu důležité věci.“

Máš obavy?

Mám před sebou spoustu práce. Ale žádné problémy. Udělat zásahy není problém. Budu dělat hluk opravdu rychle. A nepřestanu dělat hluk, dokud neskončím.

Tento článek původně vyšel v prosinci 1995 – lednu 1996 v časopise VIBE Magazine | Autor: Anthony DeCurtis | Fotografie na titulce: Dana Lixenberg

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.