Termín kolofon pochází z pozdně latinského colophōn, z řeckého κολοφών (což znamená „vrchol“ nebo „zakončení“).
Termín kolofon použil v roce 1729 anglický tiskař Samuel Palmer ve své knize The General History of Printing, from Its first Invention in the City of Mentz to Its first Progress and Propagation thro‘ the most celebrated Cities in Europe jako bibliografickou explikaci na konci knihy. Poté se kolofon stal běžným označením pro závěrečnou stránku, která uvádí podrobnosti o fyzickém vzniku knihy.
Existenci kolofonů lze datovat již do starověku. Zetzel například popisuje nápis z 2. století n. l., předávaný v humanistických rukopisech. Cituje kolofon z Poggiova humanistického rukopisu z 15. století:
Statili(us) / maximus rursum em(en)daui ad tyrone(m) et laecanianu(m) et dom̅ & alios ueteres. III.
(„Já, Statilius Maximus, jsem podruhé revidoval text podle Tira, Laecaniana, Domitia a tří dalších.“)
Kolofony lze rozdělit do čtyř skupin. Asertivní kolofony poskytují kontextové informace o písaři a rukopisu. Expresivní kolofony demonstrují písařovy pocity a přání. Direktivní kolofony čtenáře k něčemu nutí a deklarativní kolofony se čtenářem něco dělají.
Příklady expresivních kolofonů:
Finit dicendo: Ludid. Quicunque scriptor scribit / Leti ut scribunt scribae.
(„Končí slovy: „Každý písař, který píše, se baví, neboť píšící písaři jsou šťastní.“
„Konečně jsem skončil a má unavená ruka si může odpočinout.“
Příklad direktivních kolofonů:
O beatissime lector, lava manus tuas et sic librum adprehende, leniter folia turna, longe a littera digito pone.
(„Ó nejmilostivější čtenáři, umyj si ruce a dotkni se knihy jen takto: jemně otáčej stránky a drž prst daleko od textu“.)
Příklad direktivních a deklarativních kolofonů:
Si quis et hunc sancti sumit de culmine galli / Hunc Gallus paulusque simul dent pestibus amplis
(„Pokud někdo vezme tuto knihu z Gallova majetku, Gall a Paulus společně na něj uvalí mor“.)
Termín se používá také pro nápisy na hliněných tabulkách, které písař připojil na konec starověkého Předního východu (např, Raně/středně/pozdě babylonský, asyrský, kenaanský) text, jako je kapitola, kniha, rukopis nebo záznam. Kolofon obvykle obsahoval skutečnosti vztahující se k textu, jako je přidružená osoba (osoby) (např. písař, majitel nebo objednavatel desky), literární obsah (např. název, „hlášky“ (opakující se fráze) nebo počet řádků) a příležitost nebo účel sepsání. Kolofony a hlášky pomáhaly čtenáři uspořádat a identifikovat různé tabulky a držet příbuzné tabulky pohromadě. Z hlediska umístění jsou kolofony na starověkých tabulkách srovnatelné s podpisovým řádkem v moderní době. Bibliograficky se však více podobají otiskovací stránce v moderní knize.
Příklady kolofonů ve starověké literatuře lze nalézt v kompilaci The Ancient Near East: (Supplementary Texts and Pictures Relating to the Old Testament, 2. vyd. 1969). Kolofony se vyskytují také v Pentateuchu, kde pochopení této starověké literární konvence osvětluje pasáže, které jsou jinak nejasné nebo nesouvislé. Příkladem je Numeri 3,1, kde pozdější (a nesprávné) rozdělení kapitol činí z tohoto verše nadpis následující kapitoly, místo aby byl správně interpretován jako kolofon či shrnutí předchozích dvou kapitol, a Genesis 37,2a, kolofon, který uzavírá Jákobovy dějiny (toledot).
Rozsáhlou studii o jedenácti kolofonech, které se nacházejí v knize Genesis, vypracoval Percy John Wiseman. Wisemanova studie o kolofonech knihy Genesis, někdy označovaná jako Wisemanova hypotéza, podrobně zkoumá výše zmíněné hlášky, které se používaly v literatuře druhého tisíciletí př. n. l. a dříve při spojování různých vyprávění v řadě tabulek.