Kanibalismus, nazí Němci a záhadná vražda:

Ale Galapágy mají ještě jednu stránku, o které možná nevíte; tajnou, někdy zlověstnou stránku, která je stejně fascinující jako divoká příroda.

Skrytou historii ostrovů jsem se dozvěděl minulý rok při setkání s veteránem a průvodcem Klausem Fielschem, poutavým vypravěčem s plavými vlasy, který studiu souostroví zasvětil velkou část svého života.

Prostředí bylo dokonalé: soumrak v hotelu Finch Bay na ostrově Santa Cruz, vedle baru u bazénu, s výhledem na pláž. Ptáci cvrlikali z mangrovových porostů, volavky slídily po pobřeží a piva klouzala dolů v rytmu slunce. Málokdy jsem se cítil spokojenější.

Lidský příběh Galapág, vysvětloval Klaus, nezačal Charlesem Darwinem, i když jeho návštěva v roce 1835 jistě pomohla dostat ostrovy na mapu.

Ne. V době Darwinova příjezdu už byly Galapágy loveckým revírem amerických velrybářů, kteří se kromě vytrhávání tvorů z vody podíleli i na decimování suchozemské fauny.

„Velrybáři tu byli dlouho a potřebovali potravu, takže lovili galapážské želvy,“ řekl mi Klaus a přehnaně pohyboval rukama. „Želvy byly mezi námořníky velmi ceněné, protože dokázaly žít roky v podpalubí lodi a poskytovat čerstvé maso na dlouhých plavbách.“

Díky jejich ledovému tempu se také snadno chytaly.

Klaus vysvětlil, jak jeden osudný lov v roce 1820 vedl k vyhubení želv z ostrova Floreana. Celá populace podle něj zahynula, když členové posádky nešťastné velrybářské lodi Essex ostrov zapálili.

Piráti se však dočkali odplaty: poté, co opustili doutnající ostrov, velryba vorvaň jejich plavidlo potopila a donutila posádku opustit loď. Několik měsíců se námořníci bezmocně plavili v záchranných člunech, spálení sluncem a hladoví, než se uchýlili ke kanibalismu, aby přežili.

„Losovali si, kdo se stane potravou pro ostatní,“ vysvětloval Klaus na kraji vlastního křesla. „Pak se losovalo, kdo toho člověka zabije.“

Z dvacetičlenné posádky jich přežilo jen osm. Byli nalezeni, řekl Klaus, u pobřeží Jižní Ameriky, pomatení a ohlodávající lidské kosti. Jejich příběh inspiroval Hermana Melvilla k legendárnímu románu Moby-Dick.

V roce 1832 byly Galapágy anektovány Ekvádorem, který z Floreany udělal trestaneckou kolonii. Podmínky byly brutální, říká Klaus, stejně jako dozorci; mnoho vězňů zahynulo, než bylo vězení nakonec uzavřeno.

V následujícím století se stalo něco zvláštního: Na Floreanu začali přijíždět němečtí emigranti. Začalo to výstředním profesorem Dr. Friedrichem Ritterem a jeho milenkou Dore Strauchovou, kteří na Galapágy uprchli v době, kdy se Hitler dostával k moci. Těžko mohli být dál od Německa, což byl záměr.

Pár žil podle přísných, nietzscheovských zásad, které jim Ritter vnutil. „Měl konkrétní představu o tom, jak by měli žít,“ řekl Klaus a dal si další doušek piva. „Věřil v nudismus, vegetariánství a žvýkání.“

Obsesivní žvýkání – což znamená žvýkání potravy, ale zní to hruběji – zničilo Ritterovi zuby, takže si je před odjezdem z Německa nechal vytrhnout a nahradit ocelovými protézami. Měl by mít úsměv jako bondovský padouch Čelisti, i když podle všeho Ritter na úsměvy nebyl.

Pár se usadil na Floreaně a začal dokumentovat svůj zvláštní život v dopisech, které posílal do novin v Berlíně. Dopisy vkládali do starého dřevěného sudu, který velrybáři proměnili v provizorní poštovní schránku; když se lodě vracely do USA, zastavovaly na Floreaně, sud vyprazdňovaly a dopisy odvážely domů.

Je neuvěřitelné, že Ritterovy dopisy se dostaly do Berlína. Ještě neuvěřitelnější je, že je noviny zveřejnily. Ritter se stal senzací, i když o tom nevěděl.

Inspirováni svým bezzubým krajanem se na Floreanu vydali další Němci. Heinz a Margaret Wittmerovi byli na břehu další. Poměrně normální manželé doufali, že tropické klima uzdraví jejich nemocného syna Harryho, který se krutým řízením osudu nakonec na Galapágách utopil.

Hned v patách jim byla samozvaná baronka Wager de Bosquet, „okázalá a špatně naladěná žena“, která, jak řekl Klaus a povytáhl obočí, přijela se dvěma milenci.

Baronka si přivlastnila část Floreany a oznámila plány postavit na ostrově pětihvězdičkový hotel. Začala také přebírat Ritterovy dopisy a upravovala je tak, aby se stala hvězdou. Noviny to přebraly.

Ritter si na její chování stěžoval guvernérovi, ale bylo to zbytečné: baronka ho svedla a on byl tmelem v jejích rukou. Zoufalý Ritter hrozil, že vezme věci do vlastních rukou.

„Abych to zkrátil,“ řekl Klaus s pauzou umělce. „Baronka a jeden z jejích milenců zmizeli. Už je nikdy nikdo neviděl.“

Ritter měl motiv, ale byl v tom zvrat: u Wittmerů se údajně začaly objevovat věci pohřešované ženy. Stříbrné příbory a ušmudlaný výtisk Obrazu Doriana Graye, bez nichž baronka nikdy nevycházela z domu, se nějakým způsobem dostaly do rukou Margaret.

Pak přišel další zvrat: Ritter náhle zemřel, údajně poté, co snědl zkažené maso. „Ale on byl vegetarián, vzpomeň si,“ řekl Klaus sugestivně. „Jeho poslední slova prý byla: „Dore, proklínám tě do posledního dechu, který mi zbývá.“ Zápletka zhoustla.

Obvinění proti Margaret ani Dore nikdy vzneseno nebylo, ale ta se nezdržovala: po Ritterově smrti se vrátila do Německa, kde byla přijata do psychiatrické léčebny.

„Za války na ústav dopadla bomba a zabila ji,“ řekl Klaus. „Byl to smutný konec smutného života.“ A Margaret? Ta zůstala na Galapágách až do své smrti v roce 2000. Pokud měla nějaká tajemství, zemřela s ní.

„Floreana dodnes zůstává tajemným ostrovem,“ uzavřel Klaus, než se zadíval na nebe plné hvězd a popřál mi dobrou noc.

Pěkná pohádka na dobrou noc.