Fonologie
Většina slov v hmong-menských jazycích je jednoslabičná. U naprosté většiny slov je tedy struktura slova stejná jako struktura slabiky: CV(C)- tj. počáteční souhláska nebo shluk souhlásek následovaný samohláskou, v některých případech uzavřený koncovou souhláskou. Každé slovo také nese charakteristický tón, který přispívá k identifikaci slova stejně jako souhlásky a samohlásky.
Všechny hmong-menské jazyky jsou tónové jazyky, některé s rozsáhlým a složitým inventářem tónů. Například pět z osmi tónů jazyka Shidongkou Hmu („Black Miao“) jsou tóny úrovňové, které se vyslovují v různých výškách, což je světový rekord v počtu rozlišení výškových úrovní. Longmo Bunu a Zongdi Hmong mají každý 12 tónových kontrastů zahrnujících jak úrovňové, tak obrysové tóny (tóny, které mění výšku), ve srovnání se čtyřmi tóny mandarínské čínštiny. Tóny v některých hmongsko-menských jazycích se kromě výškových kontrastů vyznačují i rozdíly v kvalitě hlasu: není neobvyklé, že některé tóny mají „dýchavičnou“ nebo „šeptavou“ kvalitu, a občas se některý tón může vyznačovat „skřípavou“ kvalitou hlasu (kterou lze přiblížit snížením výšky hlasu, až se začne lámat).
Slova v hmongských jazycích mají širokou škálu počátečních souhlásek. Souhlásky se artikulují na několika různých místech v ústech, včetně známých zvuků vydávaných v přední části úst rty (labiální souhlásky), jazykem dotýkajícím se zubů nebo v jejich blízkosti (dentální/alveolární souhlásky) a zadní částí jazyka dotýkající se měkkého patra (velární souhlásky). Tyto tři typy souhlásek kontrastují také v angličtině /p/, /t/ a /k/. Hmongské jazyky však mají také souhláskové artikulace, které se v angličtině nevyskytují, včetně retroflexní řady, při níž se špička jazyka stáčí dozadu, aby se dotkla hřebene dásní za horními zuby, a uvulární řady, při níž se zadní část těla jazyka zvedá, aby se dotkla měkkého patra v místě za kontaktním bodem pro /k/. Kromě toho se v různých variantách vyskytují stopové souhlásky charakterizované úplným zablokováním proudu vzduchu z plic. V každém místě artikulace může být stopová souhláska tvořena se znělým nebo neznělým hlasem (vibrací hlasivkové řasy), jako je tomu u bezznělého /p/ v anglickém pea oproti znělému /b/ v anglickém bee, ačkoli znělé stopové souhlásky jsou v celé rodině méně časté než bezznělé. Stopky mohou být také tvořeny s výraznou aspirací nebo bez ní, jako například aspirované /ph/ v anglickém pot versus neaspirované /p/ v anglickém spot. Stopky mohou být také prenasalizované. V každém místě artikulace je tak možný čtyřstranný kontrast: například /p/, /b/, /ph/ a /mp/. U hlásek, které umožňují únik malého množství vzduchu, jako jsou frikativy /s/, /z/ a /sh/, může být na každém místě artikulace také třícestný rozdíl. Nosové souhlásky a /l/ se často vyskytují v párech, které se řídí přítomností nebo nepřítomností vibrace hlasivkové řasy, například /m/ a /m̥/ nebo /l/ a /l̥/. A konečně jsou běžné shluky souhlásek s /l/ a /j/ – například /pl/, /mpl/, /mphl/, /pj/, /mpj/ a /mphj/.
Když slabiky v hmongských jazycích končí souhláskou, končí buď na /n/, nebo na /ŋ/. Naproti tomu slabiky v mienských jazycích mohou končit na některou ze šesti souhlásek: /m/, /n/, /ŋ/, /p/, /t/ nebo /ʔ/. Zdá se, že vysoký počet možných souhlásek v koncové pozici odpovídá menšímu počtu možností pro počáteční souhlásky. Samohláskové systémy v hmongských i mienských jazycích zahrnují jak jednoduché samohlásky, tak diftongy; mienské jazyky mohou mít také kontrast mezi krátkými a dlouhými samohláskami, jako je tomu v mienské dvojici /dât/ ‚tkát (látku)‘ a /dâat/ ‚křídlo‘.
.