Absurdní bytost týdne: Gekon s listovým ocasem nosí nejneuvěřitelnější kamufláž na světě

„Co se skrývá ve jménu?“ Zeptal se kdysi Shakespeare, zřejmě v Romeovi a Julii, což jsem se právě dozvěděl z Googlu, protože jsem v té hodině na vysoké nedával pozor. „To, čemu říkáme růže, by pod jiným jménem vonělo stejně sladce.“ Myslím, že to znamená, že na jménu moc nezáleží, protože jsou to jenom taková slova nebo tak něco.“

Ale to neříkejte nejskvěleji pojmenovanému, neřku-li nejkrásnějšímu zvířátku Madagaskaru: gekončíkovi satanovi listonohému (promiň, aye-aye, ale jsi těsně druhý jak ve jménu, tak v kráse). To je jeho skutečné jméno a můžete si být zatraceně jistí, že je na něj gekon pyšný. Ale když pomineme přezdívky, je tento mistrovsky maskovaný malý ještěr s listnatým ocasem doplněným chybějícími kusy, které vypadají, že uhnily, důkazem přírodního výběru.

Zobrazit více

Gekon satanský s listovým ocasem, známý vědcům jako Uroplatus (což znamená „plochý ocas“) phantasticus (což znamená „proboha, co je to za věc a proč se na mě tak dívá?“), je jedním ze 14 druhů svého rodu, včetně gekona mechového s listovým ocasem, který se už dávno zřekl Satana ve prospěch mechů. Tito gekoni se vyskytují pouze na Madagaskaru a na lov vylézají pouze v noci.

Předpokládá se, že se živí převážně hmyzem, nicméně o jejich stravě ve volné přírodě je známo jen málo. V zajetí se však „gekoni satanoví živí téměř vším, co je ohromí, včetně cvrčků, much, pavouků, švábů a plžů,“ uvedl herpetolog Frank Glaw z Bavorské státní zoologické sbírky. „Velké druhy jako Uroplatus fimbriatus a Uroplatus giganteus dokonce přijímají i mladé myši.“

A gekončík satanský má svých predátorů spoustu, včetně ptáků a hadů a krys. Pokud se rozhodnou postavit se na odpor, upřeně se dívají na své nepřátele a „náhle široce rozevřou tlamu, vydávají hlasité skřeky, ukazují načervenalý jazyk a sliznici a pokoušejí se kousnout,“ říká Graw (není divu, že se místní obyvatelé gekonů velmi bojí – stejně jako, jak už to tak bývá, aye-aye). Také se blýsknou ocasem, aby potenciálního predátora zmátli, ale kdyby to nevyšlo, dokážou obratně přeskočit z větve na větev nebo rovnou dolů na listí.

Ale ve skutečnosti je nejlepší se prostě vyhnout tomu, abyste je vůbec viděli. A tady samozřejmě přichází na řadu jejich úžasné maskování. Nejenže ocas gekončíka vypadá jako mrtvý list, ale stejně tak i jeho tělo.

„Světlá linie podél hřbetu spolu s liniemi připomínajícími listové žíly a kožními strukturami na těle mohou dotvořit dokonalou imitaci mrtvého listu,“ řekl Graw. A jejich zbarvení je neuvěřitelně pestré, jak můžete vidět v galerii výše, přicházejí „ve všech odstínech béžové, šedé a hnědé, často s příměsí lišejníkových nebo dokonce nazelenalých skvrn, které velmi připomínají mech. Tato variabilita zajišťuje, že mají přizpůsobenou výstroj různým strukturám ve svém prostředí.“

Toto maskování gekonů listonohých satanových ještě umocňuje jejich chování: Tráví den nehybně zavěšeni na větvích nebo se choulí mezi odumřelým listím a často si kolem těla omotávají listnatý ocas. Jiné větší druhy z rodu satanů mají ještě jinou strategii, jak přes den bezpečně spát: rozplácnou se tělem o kmeny a větve stromů, čímž dobře využijí své pověstné přilnavé nohy (mimochodem, tato kouzelná schopnost je odvozena od nesčetných chlupovitých struktur, které některým gekonům umožňují držet se i na obrácených skleněných tabulích, ne že by to po nich příroda někdy chtěla). Třásně a chlopně podél okrajů jejich těla pomáhají zahladit jejich obrysy a stíny, čímž se gekoni rozpouštějí v kůře.

„Obě strategie, napodobování mrtvého listí nebo kůry stromů, jsou zřejmě velmi úspěšné, aby zmátly denní predátory, kteří spoléhají na svůj zrak, zejména ptáky,“ řekl Graw. „Podobná strategie se vyvinula u australských gekonů listonohých, kteří se podobají gekonům rodu Uroplatus, ačkoli nejsou blízce příbuzní. Zůstává však pozoruhodné, že se tyto strategie nevyvinuly častěji u gekonů z jiných částí světa.“

Evoluce tanečního tance

Ale jak se proboha mohla tak směšně a dokonale složitá kamufláž vůbec vyvinout? Jistě musela nějaká vůdčí ruka na nebi říci: „Ano, to je krásný obleček, pojďme na něj.“ A tak se stalo. Ve skutečnosti jsou gekončík satanský a jeho příbuzné druhy jedněmi z nejvýraznějších projevů Darwinova principu přírodního výběru.

Především je krutou skutečností, že některá zvířata produkují více potomků, než mohou přežít. (Obzvlášť drsné je to v případě něčeho takového, jako je australský vačnatec antechinus, jehož samci mají tolik pohlaví, že oslepnou a zemřou. Mají však štěstí, že se vůbec dostanou tak daleko: Samice rodí více mláďat, než mají mléčných bradavek. Ta nejsilnější se dostanou k dudlíku a přežijí, ostatní zahynou a spadnou z matky). I když se organismu podaří nenechat se sebrat predátorem, prostředí nemusí být nutně uzpůsobeno k výživě každého jednotlivého jedince. Existuje určitá kapacita.

Potomci se rodí s odlišnostmi, stejně jako vy a vaši sourozenci vypadáte a chováte se jinak. A tyto variace nakonec buď lépe, nebo hůře vyhovují organismu v jeho prostředí. Živočichové s kouzelnými variacemi – řekněme, že vypadají trochu jako listy, v nichž žijí – mají větší šanci přežít (tím, že s větší pravděpodobností uniknou pozornosti predátora) a předat tyto geny dál. Tak se druh v průběhu evoluce stále pomaleji přizpůsobuje svému prostředí. Na Zemi se to děje už miliardy let. Gekon satanský je shodou okolností jedním z jeho fantasticky vymodelovaných triumfů.

Tak dobrá práce, gekone satanský, vysloužil sis nejhyperboličtější a zároveň nejvýstižnější jméno v živočišné říši. Shakespeare by byl pyšný … nebo zklamaný. Pořád nemám ponětí, o čem to s těmi jmény vlastně mluvil.

Prohlédněte si celý archiv Absurdního tvora týdne zde. Máte nějaké zvíře, o kterém chcete, abych napsal? Napište mi na [email protected] nebo mi napište na Twitter @mrMattSimon.