V souvislosti s nedávným odchodem Joela Schumachera, který bohužel ve svých 80 letech prohrál boj s rakovinou, mnozí vzpomínají na jeho bohatou a rozmanitou hollywoodskou kariéru. Během pěti desetiletí vykonával Schumacher mnoho různých funkcí v nespočtu filmových a televizních produkcí: v 70. letech začínal jako kostýmní výtvarník, aby se posléze přeorientoval na scenáristiku a hlavně režii, přičemž je autorem více než 25 filmů včetně kultovních klasik jako Čaroděj nebo Myčka aut. Tak pracovitý a všestranný, jak jen hollywoodský režisér mohl být, je Schumacher známý především tím, že v průběhu let pracoval v rámci různých žánrů. Kritici na něj rádi vzpomínají díky klenotům jako Čas zabíjet nebo Ztracení chlapci a oddaní fanoušci vzdávají hold několika jeho filmům, které sice v době svého uvedení nebyly miláčky kritiky, ale v průběhu let si jistě podmanily srdce nenáročných diváků – tituly jako Požár svatého Elma nebo Fantom opery patří mezi ně.
Jeho nejuznávanější filmy však nemají v povědomí kritiků ani filmových fanoušků tu nejlepší pověst. Mám samozřejmě na mysli jeho příspěvky k sérii o Batmanovi z poloviny 90. let: Batman navždy a Batman & Robin. V té době si tyto filmy vysloužily smíšené i brutální recenze a získaly si stále rozšířenější pověst „černé ovce“ nejen batmanovské série, ale i celého superhrdinského žánru. Dnes si Schumacherovy filmy užíváme přinejlepším s jistou mírou ironie nebo s mentalitou „tak špatné, až jsou dobré“, a to kvůli zjevné kýčovitosti, za kterou byly původně kritizovány. Podle mého názoru je nejvyšší čas začít se na tyto filmy dívat v jiném světle – nebrat je jako vážná dramatická díla nebo tematicky hutná mistrovská díla -, protože tyto filmy dělají v podstatě všechno, jen ne to, že si o to diváky říkají. To, co bychom měli dělat, je vidět skutečnou hodnotu ve stylistických volbách, které Schumacher přinesl, a v tom, jak rozšířily škálu toho, jak mohou vypadat a působit filmové interpretace Batmanova světa.
Po dobře přijatém, ale možná až příliš dospělém snímku Batman se vrací odstoupil Tim Burton z pozice režiséra batmanovské série a společnost Warner Bros. přivedla Joela Schumachera, aby ságu prosvětlil a učinil ji přátelštější k rodině. To se mu také podařilo. Jeho následný film Batman navždy a zejména pozdější Batman & Robin ztělesňovaly tuto změnu tónu a působily více jako sobotní kreslené filmy než předchozí dva Burtonovy díly. I když to není tak, že by Schumacher sérii zcela restartoval a vymazal z ní předchozí stylistické vlivy a vizuální paletu. Schumacher si ponechal některé vedlejší herce z předchozích Burtonových filmů – nejpozoruhodnější je sympatický Michael Gough v roli Alfreda – a zachoval prvky Burtonova gotického, německým expresionismem inspirovaného vzhledu Gotham City, ale některé prvky Burtonovy vize se rozhodl zesílit na jedenáct a učinil je hlasitějšími, výstřednějšími a barevnějšími.
Prvním Schumacherovým počinem v sérii byl Batman navždy z roku 1995 a jeho hlavní změnou, kromě změny tónu série, bylo obsazení Vala Kilmera do role Křižáka v kápi. V tomto filmu se také představila řada postav, například Dick Grayson alias Robin (v podání chlapeckého Chrise O’Donnella), záporáci Two-Face a Riddler (Tommy Lee Jones, respektive skvěle obsazený Jim Carrey) a dnes již ikonická milostná postava Dr. Chase Meridian (dokonale zahraná Nicole Kidman). Oba padouši se v něm spojí, aby uskutečnili své naprosto šílené záměry s Gothamem – Hádankář usiluje o totální vymytí mozků obyvatel Gothamu prostřednictvím nového mediálního zařízení zvaného Box – a Meridianová se zároveň pokouší psychoanalyzovat Bruce Wayna/Batmana, zatímco se do sebe dvojice zamiluje.
Val Kilmer sice očividně nebyl tak vážný jako předchozí verze postavy Michaela Keatona, ale i tak byl dostatečně drsnou verzí hrdiny a zachoval si integritu své postavy. Zpracování padouchových výstřelků je však to, v čem se Schumacherova vize liší. Two-Face a Hádankář jsou extrémně jasní a karikaturní, což kontrastuje s tragickými padouchy Tučňákem a Kočičí ženou z předchozí iterace. Kostýmy a výprava spojené s jejich přítomností na plátně se nepodobaly ničemu, co superhrdinský žánr dosud viděl – vzpomeňme na celotělové zelené obleky poseté obrovskými otazníky a vše, co se týkalo Two-Face, od kostýmů po kulisy, naznačovalo jeho dualitu.
V Batmanovi &Robinovi z roku 1997 byla Schumacherova maximalistická a karikaturní vize jen umocněna a působila spíše jako obskurní přehlídka směšnosti než jako skutečně strukturovaný příběh. Postavy nepůsobí promyšleně, místo toho herecké výkony působí jako série hlasitě odříkávaných jednohubek. Když už nic jiného, je Batman & Robin jedním z nejpodivnějších a svým způsobem nejodvážnějších blockbusterů, jaké kdy superhrdinský žánr viděl. Kilmera v roli Batmana nahradil George Clooney, který posloužil jako přínos pro to, aby postava odpovídala Schumacherově potrhlejší vizi. Když už mluvíme o potrhlosti, padouši tohoto filmu a jejich podlosti jsou tak praštěné, jak jen to jde. Tím, že Schumacher do filmu nacpal slovní hříčky milujícího pana Freeze v podání Arnolda Schwarzeneggera, obřího dřevorubeckého blázna v podobě poskoka Banea a lahodně komediální Umu Thurmanovou v roli Poison Ivy, udělal z Batmana & Robina pravou křečovitou padoušskou show. Mezi tím vším se poměrně zdravý, dívčí silou prodchnutý výkon Alicie Silverstone v roli Batgirl ztrácí ve změti, zařazen do jednorázové směsi všeho ostatního, co připomíná souvislý příběh.
Vzhledem k tomu, jak Schumacherova vize dopadla, je pochopitelné, že to nemusí být šálek čaje pro každého. Hlučná nadsázka jeho filmů může být velmi snadno vnímána jako otravná; zároveň ale v tomto žánru už nikdy nic podobného Schumacherovým filmům nebylo. Byly skutečně jedinečné ve všech ohledech a oddanost a opravdová péče, s jakou zhmotnil svou vizi, je nepopiratelná. Každá jednotlivá scéna v těchto filmech, ať už je to neonem prosycené podsvětí Gothamu ve filmu Batman navždy, nebo okázalá, ikonická scéna charitativního plesu ve filmu Batman & Robin, překypuje životem. Každá scéna působí jako obrovská exploze barev a vytváří nepřetržitě pulzující vizuální zážitek, který se nepodobá žádnému jinému. Nevadí, že zápletky těchto filmů jsou buď naprosto směšné, nebo naprosto neexistující – všechno se děje najednou a upřímně řečeno, je úchvatné se na to dívat. Můžeme se té směšnosti smát a hnidopišit nad každou chybou ve scénářích, ale tím jen uškodíme tomu, co lze pravděpodobně označit za vizuálně nejpůsobivější superhrdinské filmy posledních 25 let. Je zřejmé, že v těchto filmech se uplatnila zkušenost Joela Schumachera s výpravou a kostýmy a že mu záleželo na tom, aby světu Batmana dodal svůj vlastní, nenapodobitelný nádech.
Krátce po Schumacherově působení v batmanovské sérii přišla v roce 2000 ponurost superhrdinského žánru se sérií X-Men a v následujících filmech batmanovského kánonu s ultravážnou restartovací trilogií Christophera Nolana. S ní Batman navždy a Batman & Robin rychle začaly působit jako zastaralé relikvie, které zdánlivě nemají žádný hmatatelný vliv na budoucnost superhrdinského žánru. Současná monotónnost žánru si však žádá příliv nové krve a nových vlivů. A jako dokonalý protilék na takovou monotónnost je tu stále Schumacherova skvostně campy vize – zachovaná v těchto dvou filmových podivnostech a stále čekající na náležité ocenění v kánonu a na svůj vliv. Nedávné filmy jako Ptáci v trní, v nichž se objevuje Harley Quinn, která by se Schumacherovi pravděpodobně líbila, působí jako nové, svěží kroky tímto směrem.
Jsou Batman navždy a Batman & Robin skutečně dobré, nebo jsou tak špatné, až jsou dobré? Upřímně řečeno, nevím; ale v krajině superhrdinských filmů, které jsou často kritizovány za to, že postrádají duši a jejich dějový vývoj je robotický, bychom se všichni měli podívat do minulosti na černé ovce žánru, které nám poskytnou úplný opak. Těchto filmů bychom si měli vážit pro jejich jedinečnost a všichni bychom měli být rádi, že existují, a za to můžeme Joelu Schumacherovi poděkovat.
.