10 věcí, které byste měli vědět o reformované teologii

Tento článek je součástí série 10 věcí, které byste měli vědět.

Reformovaná teologie oslavuje Boží slávu

Srdcem a duší reformované teologie je sláva trojjediného Boha (Ž 96,3; Jan 17,1). Z tohoto důvodu se často nazývá teologií „zaměřenou na Boha“. B. B. Warfield řekl: „Kalvinista je jedním slovem člověk, který vidí Boha. . . Boha v přírodě, Boha v dějinách, Boha v milosti. Všude vidí Boha v jeho mocném vykročení, všude cítí působení jeho mocného ramene, tep jeho mocného srdce“. Velkolepou posedlostí reformovaného křesťanství, a vlastně samotným cílem, pro který lidstvo existuje, je „oslavovat Boha a těšit se z něj navěky“, jak říká Westminsterský kratší katechismus.

Reformovaná teologie používá logiku, ale své stanovisko opírá o Bibli.

Abychom mohli jasně a souvisle komunikovat, musíme používat logiku. Jinak mluvíme v prázdných hádankách, které lidem zatemňují mysl, místo aby přinášely světlo. Lidská moudrost nás však nemůže dovést k Bohu (1K 1,21). Bůh je mnohem větší než my a jeho cesty jsou mnohem vyšší než naše, takže ho můžeme skutečně poznat jen tak, jak se nám dává poznat ve svém Slově (Iz 55,6-11). Proto reformovaná teologie staví všechny své nauky na studiu a výkladu Bible, psaného Božího slova (Iz 8,20). John Owen řekl: „Student teologie musí svým životem prokázat absolutní autoritu Písma a ukázat, že ve všech věcech zbožně podřizuje svou vlastní vůli a úsudek autoritě Bible.“

Bůh je o tolik větší než my a jeho cesty jsou o tolik vyšší než naše, že ho můžeme skutečně poznat jen tak, jak se nám dává poznat ve svém Slově.

Reformovaná teologie nám pomáhá pochopit a použít celé Písmo.

V reformované exegezi a hermeneutice je kontext králem. Největší kontext je to, co o daném tématu učí celá Bible. Protože celé Písmo je inspirované neboli „vdechnuté“ Bohem (2Tm 3,16), předkládá Bible v každém bodě svého učení a etiky ucelenou zprávu. Reformovaná teologie nám pomáhá tím, že poskytuje systematickou prezentaci biblické pravdy, abychom mohli Písmo vykládat pomocí Písma („analogie Písma“). Westminsterské vyznání víry říká: „Neomylným pravidlem výkladu Písma je Písmo samo: a proto, když je pochybnost o pravém a plném smyslu nějakého Písma (které není rozmanité, nýbrž jedno), musí se hledat a poznávat podle jiných míst, která mluví jasněji.“

Reformovaná teologie je historická a konfesní.

Tradice může být zhoubou nebo požehnáním církve. Tradice církvi škodí, když ji povyšujeme na božskou autoritu (Mt 15,6-9), ale církvi pomáhá, když každá generace přijímá, zkoumá a předává to, co se naši předchůdci naučili z prorockého a apoštolského slova (2Tm 2,2). Inovace mohou být pro techniku velmi užitečné, ale v křesťanském učení bychom měli hledat „staré cesty“ (Jer 6,16), abychom se drželi „víry, která byla jednou odevzdána svatým“ (Jud 3). Reformovaná teologie informuje naši víru pomocí staletých křesťanských doktrinálních norem, jako jsou Belgické vyznání, Heidelberský katechismus, Dortův kánon, Westminsterské vyznání a katechismus a Druhé londýnské baptistické vyznání.

Reformovaná teologie se drží starobylé katolické ortodoxie.

Reformovaná teologie se neodchyluje od našeho starobylého křesťanského dědictví, ale potvrzuje katolické, ortodoxní učení o Bohu a Kristu, které tvoří páteř velké konfesní tradice celosvětového křesťanství. Ačkoli byli reformátoři římskokatolickou církví exkomunikováni, nezavrhli trinitární víru nicejského, konstantinopolského, efezského a chalcedonského koncilu. Potvrdili učení, že Bůh je tři osoby v jedné božské přirozenosti (Mt 3,16-17; 28,19) a že Bůh Syn přijal skutečně lidskou přirozenost, aniž by přestal být plně Bohem – dvě přirozenosti v jedné vtělené osobě (Jan 1,1.14). Reformovaní teologové se ukázali jako horliví obhájci pravověrných nauk o Bohu a Kristu proti starým i novým herezím, protože tyto nauky jsou zjeveny v Božím slově.

Reformovaná teologie vyzdvihuje Ježíše Krista jako našeho jediného Prostředníka.

Kristus je pro věřící vším (Kol 3,11). Písmo svaté nás učí, abychom „všechno považovali za ztrátu pro vznešenost poznání Krista Ježíše, mého Pána“ (Flp 3,8). Již dříve jsme poznamenali, že reformační teologie je zaměřena na Boha; zde objasňujeme, že je zaměřena na trojjediného Boha, který k nám přichází skrze jediného Prostředníka, Ježíše Krista. Puritáni vykreslovali evangelium jako největší příběh lásky, jaký byl kdy vyprávěn – Otcovo nebeské spojení jeho dokonalého Syna s jeho padlou a hříšnou nevěstou, církví. V zářivých detailech sledovali jeho prostřednický úřad jako Proroka, Kněze a Krále svého lidu. Poznání Krista je tématem nezměrné slávy, „nevyzpytatelného Kristova bohatství“ (Ef 3,8). John Flavel řekl: „Studium Ježíše Krista je nejušlechtilejším tématem, jakým se kdy duše zabývala. . . V Kristu se lidem otevírá Boží srdce.“

Reformovaná teologie představuje komplexní světonázor – více než pět bodů.

Když se lidé ptají: „Co je reformovaná teologie?“, často dostanou odpověď formulovanou jako „pět bodů kalvinismu“, tedy učení o úplné lidské zkaženosti, nepodmíněném Božím vyvolení, Kristově smrti za vyvolené, Boží svrchovanosti při jejich záchraně a jejich konečném setrvání v milosti k věčnému životu a slávě. Nebo mohou slyšet pět zásad sola (latinsky „sám“): stojíme pouze na Písmu, jsme spaseni pouze z milosti, pouze skrze víru, pouze v Kristu, pouze k Boží slávě.

Přehled reformovaného katechismu nebo systematické teologie však ukazuje, že reformovaná teologie obsahuje mnohem více než jen učení o spasení. Reformovaná teologie zahrnuje také biblické nauky o věčném Božím bytí a dílech stvoření, prozřetelnosti a vlády; o původu lidstva, naší přirozenosti, pádu do hříchu a jeho následcích; o Kristově slavné osobě, přirozenosti, úřadech, vtělení, utrpení a smrti a o slávě, která následovala; o Duchu svatém a jeho působení při stvoření a vykoupení; o církvi, jejím zřízení, poslání a obřadech; o zkušenosti křesťana s milostí, o jeho životě vděčné služby v poslušnosti Božímu zákonu a o službě modlitby; a konečně o slavných věcech, které teprve přijdou, až Bůh naplní všechnu svou svatou vůli. Reformovaná teologie je hlásáním „celé Boží rady“ (Sk 20,27), nakolik nám ji Bůh zjevil k poznání (Dt 29,29).

Reformovaná teologie dýchá duchem praktické zbožnosti.

Bohoslovné učení nás vyzývá k životu zaměřenému na Boha. Jejím cílem je vštěpovat moudrost Božího slova skrze víru v Krista (2 Tim 3,15) a počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem (Př 9,10). Ačkoli je možné dělat teologii duchovně vyprahlou, pouze intelektuální, reformovaná teologie historicky usilovala o totéž, co Pavel ve svém učení: „lásku, která vychází z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry“ (1 Tim 1,5). Reformovaní bohoslovci často hovoří o „zbožnosti“ jako o synonymu pro „pravé náboženství“. Jan Kalvín řekl: „Vskutku nebudeme říkat, že správně řečeno, Bůh je poznán tam, kde není náboženství nebo zbožnost. . . Já nazývám ‚zbožností‘ tu úctu spojenou s láskou k Bohu, kterou vyvolává poznání jeho dobrodiní.“ Ačkoli se reformovaná teologie může vyučovat na vysoké akademické úrovni, jejím cílem je vyložit poznání Boha tak, aby ho děti mohly praktikovat doma a dospělí ve svých povoláních (Kol 3,20-25). Gisbertus Voetius, známý profesor reformované teologie, pravidelně věnoval svůj čas katechizaci sirotků. Angličtí puritáni povzbuzovali lidi s nejvýše základním vzděláním k rodinným pobožnostem, aby Boží slovo prostupovalo celým životem (Dt 6,7). Muži ze starého Princetonu zastávali názor, že „pravda je v řádu dobra“.

Reformovaná teologie podporuje evangelizaci a misie.

Reformované učení si cenili někteří z největších evangelistů všech dob, například George Whitefield a Jonathan Edwards. Misijní expanze církve přišla jako Boží odpověď na modlitby reformovaných a presbyteriánských církví, které Westminsterský direktář pro veřejnou bohoslužbu učil přimlouvat se za „šíření evangelia a království Kristova všem národům“. Reformovaná teologie je světonázorem misijního optimismu, protože Kristus jistě zachrání všechny, které mu Otec dal, všechny ovce, za které zemřel, když uslyší jeho hlas, který je volá v evangeliu (Jan 6,37-39; 10,11.16.26-29). Takový reformovaný optimismus přiměl Williama Careyho, aby řekl, že v našem misijním úsilí musíme „očekávat velké věci“ a „pokoušet se o velké věci“. Na Boha zaměřená perspektiva reformovaného křesťanství navíc nabízí nejvyšší motiv, který může evangelistu nebo misionáře podpořit: „Pro jeho jméno vyšli“ (3 Jan 7).

Reformovaná teologie podporuje věrné kázání a vyvolává neustálou chválu.

Reformátoři a puritáni ve svých kázáních teologizovali a kázali svou teologii. Reformátoři a puritáni si jako kazatelé vzali příklad z apoštola Pavla: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“ (2 Kor 4,13). Nebyla to jen metoda, kterou přijali, ale ovoce jejich setkání s živým Bohem prostřednictvím pravd jeho Slova. Stejně jako Pavel hlásali Boží slovo jako v Boží přítomnosti (2 Kor 2,17; 2 Tim 4,1-2). A stejně jako Pavel jejich teologie přetékala planoucí doxologií (Ef 1,3-14). Reformovaná teologie je tedy velkolepým tvrzením, že „z něho, skrze něho a pro něho je všechno; jemu buď sláva navěky“ (Ř 11,36). Wilhelmus à Brakel řekl: „Bůh má v sobě veškerou slávu a důstojnost, aby mu bylo slouženo,“ a proto pravá zbožnost znamená „žít Bohu ve všech dobách a ve všech věcech se vším, co je a co je schopen vykonat“, neboť „on je Bůh a na základě jeho přirozenosti mu to důstojně náleží.“

Populární články v této sérii

Zobrazit vše

.