Van Morrison zůstává po jedenačtyřiceti albech své bohaté kariéry jednou z nejtrvalejších studií rockového kontrastu, který se nikdy nemění a je věčně neklidný. Three Chords and The Truth je jeho šestá deska za poslední čtyři roky, poslední výprava z mimořádně produktivního období a první, která obsahuje zcela nové původní písně od alba Born to Sing: No Plan B z roku 2012 (po odečtení jednoho společného textu s textařem Donem Blackem). Ačkoli se věrně drží konzervativních R&B, bluesových a jazzových postupů, které definovaly jeho diskografii v 00. letech, 14 písní na LP ukazuje jeho odhodlání vyždímat hloubku i z toho nejobyčejnějšího jazyka. Písničkář Harlan Howard vymyslel frázi „tři akordy a pravda“, aby popsal nezbytné ingredience country a westernové hudby, ale tohle není country deska. Van mluví o své touze vzít jednoduché rýmy a tradiční písňové struktury a vtisknout jim kaledonskou soulovou tíhu.
Stejně jako od jeho bouřlivých začátků s Them je to Morrisonův hlas, který mu takovou volnost umožňuje. Ve svých 74 letech zní neuvěřitelně, jeho hlas se s věkem prohlubuje a bohatne, vrčí, vrká a občas štěká o známých, ale rezonujících problémech. Jako vždy je nevrlý – má dost toho, že mocným všechno prochází (komentář k brexitu „Nobody in Charge“), štve ho proslulost a komplikace hvězdné slávy („Fame Will Eat the Soul“, kde mu s povzbuzující výzvou a odpovědí asistuje Righteous Brother Bill Medley) a není si jistý, zda má dobro v kompromitovaném světě nějaký význam („Does Love Conquer All“).
Stejně tak je ale nostalgický, když v titulní skladbě riffuje nad radostí ze zvuku a upřímně vzpomíná na svobodu a čistotu mládí („Early Days“, „In Search of Grace“). Je zde cítit vřelost, která připomíná jeho vrcholná alba z 90. let, „Hymns to the Silence“ a „The Healing Game“, a spojuje se s ještě vzdálenějším albem „Tupelo Honey“ z roku 1971, které vyvažovalo kouzlo domácnosti s R&B rave. Zásluhu na jemném, ale hmatatelném drajvu desky má vynikající doprovodná kapela. S kytaristou Astral Weeks Jayem Berlinerem v sestavě Morrisona sympaticky podporují. „Říká se tomu ‚flow‘,“ řekl Morrison v nedávném rozhovoru a podrobně popsal své optimální podmínky pro tvorbu hudby. „Neznám mechaniku toho, jak to funguje. Jen vím, kdy jsem v něm.“
„The flow“ dělá z Three Chords and The Truth hluboce příjemný poslech, ale největší váhu mají momenty, kdy Morrison zní méně usedle. Třetí píseň alba, „Dark Night of the Soul“, nikdy nezabloudí tak daleko jako eposy jako „Madame George“ a „Listen to the Lion“, ani se nevyrovná rozvernému lesku jeho alb z 80. let s trumpetistou Markem Ishamem, ale je zachvácena stejným existenciálním zápalem. Její mírný žár má mnoho společného s „Rough God Goes Riding“ z roku 1997, jemným střednětempým kouskem s apokalyptickými vizemi, které se skrývají na první pohled. Morrison, který se vrací k básni křesťanského mystika svatého Jana od Kříže ze 16. století o nepoznatelnosti Boha, o níž zpíval již několikrát, ukazuje, jak jeho soumrak neoslabil jeho touhu po růstu, jeho touhu po hlubším pochopení. Morrison píseň uzavírá vášnivým vokálním riffováním, v němž se svým hlasem zachází jako se saxofonem dotlačeným téměř k bodu zlomu.
Toto napětí, mezi vznešeností a hrůzou, vždy pohánělo Morrisonovu nejlepší tvorbu. Vždy byl rozpolcený mezi touhou po naprosté svobodě a láskou k pevné struktuře; je to člověk, který kdysi v poznámkách k albu Inarticulate Speech of the Heart vykřikoval L. Ron Hubbard, ale zároveň by se ho „nedotkl ani desetimetrovou tyčí“. Byl prorokem metafyzické otevřenosti a také kronikářem, jak poznamenal autor Steven Hyden, „nekonečného množství křivd, skutečných i domnělých“. Není mnoho písničkářů, kteří by dokázali vtěsnat slovo „lebkaření“ do textu, jako to Morrison dělá zde v písni „You Don’t Understand“. Ještě méně jich dokáže, aby toto slovo znělo tak přirozeně – v Morrisonových písních není uchopování a svědectví nikdy příliš odděleno.
Stejně jako jeho vrstevník Bob Dylan našel Morrison odezvu ve zpěvních standardech svého druhu. Tentokrát jsou všechny jeho vlastní konstrukce a oživuje je jeho přiléhavá, neutuchající touha po vesmírném naplnění. Pohodlně jmenovaný na sklonku života se stále honí za osvícením a pronásledují ho „věci, které možná ještě neznám“, jak říká v písni „Dark Night of the Soul“. Pro Morrisona stále zůstávají záhady, které je třeba vyslovit.
Koupit: Rough Trade
(Pitchfork může získat provizi z nákupů uskutečněných prostřednictvím partnerských odkazů na našich stránkách)
.