Kytarista Robby Krieger se proslavil v 60. letech jako kytarista a skladatel kultovní skupiny Doors. Jeho tvorba po rozpadu skupiny v roce 1973 nebyla tak známá, nicméně respekt kritiky a věrné příznivce si získal svými sólovými nahrávkami, v nichž se mísí rock, jazz, psychedelie a world music, filtrované skrze čistý, výrazný a přímočarý kytarový styl. Díky debutovému albu The Doors z roku 1967 se Kriegerův plynulý styl dostal poprvé do širšího povědomí a album Other Voices z roku 1971 mu po odchodu zpěváka Jima Morrisona poskytlo větší prostor pro prezentaci jeho skladatelského a pěveckého talentu. Na albech Robbie Krieger & Friends z roku 1977 a Versions z roku 1983 se Krieger ponořil do jazzového, převážně instrumentálního přístupu, který dominoval jeho sólové tvorbě, zatímco The Ritual Begins at Sundown z roku 2020 přidal experimentálnější přístup poučený tvorbou Franka Zappy.
Robby Krieger se narodil 8. ledna 1946 v Los Angeles. Jako velmi mladý se Krieger poprvé setkal s hudbou prostřednictvím otcových nahrávek pochodových kapel a v sedmi letech ho fascinovala orchestrální skladba pro děti Petr a vlk Sergeje Prokofjeva, i když jeho nadšení ztroskotalo, když omylem rozbil desku tím, že si na ni sedl. S rock &rollem se seznámil při poslechu rádia, kde se mu líbily rané hity Fats Domino, Platters a Elvise Presleyho. V deseti letech začal Krieger brát lekce hry na trubku, ale o nástroj ztratil zájem a později se pokoušel sám naučit hrát bluesové písně na klavír. Když mu bylo sedmnáct a navštěvoval soukromou školu v Menlo Parku v Kalifornii, vzal si kamarádovu kytaru a začal se učit hrát, o rok později si během prázdninového pobytu v Puerto Vallarta pořídil mexickou flamencovou kytaru. Krieger se několik měsíců učil flamenco a do svého repertoáru začal zařazovat blues, folk a jazz. Ještě než dokončil střední školu, byl natolik dobrý, že se se svými spolužáky připojil ke skupině, jug bandu nazvanému Back Bay Chamber Pot Terriers.
Krieger se poté zapsal na Kalifornskou univerzitu v Santa Barbaře, kde se stal vášnivým fanouškem jazzových kytaristů, jako byli Wes Montgomery a Larry Carlton, a také bluesových interpretů, jako byli Albert Collins a Paul Butterfield Blues Band. Ačkoli dával přednost jazzu, elektrický zvuk Butterfieldovy skupiny otevřel Kriegerovi oči pro nové možnosti rock &rollu a v roce 1965 se připojil k začínající skupině The Doors, která se teprve nedávno přejmenovala z Rick & the Ravens. Poté, co se v roce 1966 prosadili na losangeleské klubové scéně, podepsali Doors smlouvu s vydavatelstvím Elektra Records a v lednu 1967 vyšlo jejich debutové album s vlastním názvem. Singl „Light My Fire“ – jehož hlavním autorem byl Krieger – vystřelil skupinu mezi hvězdy a ta se stala jednou z nejpopulárnějších a nejdiskutovanějších kapel své doby a vydala šest studiových alb, než smrt zpěváka Jima Morrisona v červenci 1971 vrátila skupinu zpět na zem. Krieger, klávesista Ray Manzarek a bubeník John Densmore se přeskupili do tria a vydali dvě skromně úspěšná alba Other Voices z roku 1971 a Full Circle z roku 1971, která Kriegerovi zajistila výraznější postavení jako zpěvákovi a skladateli. V roce 1973 se Doors rozpadli.
Krieger a Densmore brzy založili novou skupinu Butts Band, jejíž zvuk vycházel z bluesových a soulových vlivů. Než zanikli, vydali dvě alba, Butts Band z roku 1974 a Hear and Now z roku 1975 (obě měla kromě Kriegera a Densmora zcela jinou sestavu). Krieger poprvé vystoupil jako sólový umělec na albu Robbie Krieger & Friends z roku 1977, které bylo převážně instrumentální jazzovou fúzí. V roce 1979 byl Krieger členem krátce působící rockové skupiny Red Shift, která se dala dohromady, když Mack McKenzie, vážný fanoušek Doors, oslovil Kriegera a zeptal se ho, zda by měl zájem s ním spolupracovat. Během krátké existence skupiny nebylo nic vydáno, ale sedm studiových nahrávek bylo vydáno na EP z roku 2019. Na albu Versions z roku 1982, souboru coververzí, které se zabývaly rockem, reggae a jazzem, hostovali jeho bývalí spoluhráči Ray Manzarek a John Densmore. V témže roce Krieger hostoval na albu Panic Station retro-psychedelického komba The Acid Casualties.
Na albu Robbie Krieger z roku 1985 se Krieger opět vrhl oběma nohama do jazzu a v roce 1989 vydal album No Habla, díl ze série instrumentálních kytarových nahrávek „No Speak“ vydavatelství I.R.S. Records, které obsahovalo novou verzi skladby Wild Child od Doors a klávesové party britského jazzrockového průkopníka Briana Augera. V roce 1989 vydá I.R.S. také kolekci Door Jams, která spojuje materiál Robbieho Kriegera & Friends, Robbie Krieger, and Versions. Kriegerova kapela The Robby Krieger Organization zdokumentovala svůj živý zvuk na albu RKO Live! z roku 1995 a Krieger pokračoval ve své vášni pro fusion jazz i na albu Cinematix z roku 2000, kde na bicí hrál Billy Cobham.
V roce 2002 začali Krieger a Ray Manzarek, podníceni neutuchajícím zájmem o Doors, koncertovat pod názvem Doors of the 21st Century, kde hráli klasický materiál Doors s Ianem Astburym z Cultu, který zastoupil zesnulého Jima Morrisona ve zpěvu. John Densmore, který se projektu neúčastnil, s ním rychle vyjádřil nespokojenost a zažaloval své bývalé spoluhráče, aby nemohli ve svém názvu používat slovo „Doors“; poté, co se krátce vydávali za Riders on the Storm, koncertovali prostě jako Ray Manzarek & Robby Krieger.
Další Kriegerův sólový počin měl přijít až v roce 2010; Singularity byl další fusion počin, který produkoval s častým spolupracovníkem Arthurem Barrowem. V roce 2013 Krieger propůjčil svůj kytarový talent albu Williama Shatnera Ponder the Mystery; sessions produkoval Billy Sherwood, který Kriegera angažoval, aby přispěl do řady kolekcí pro více umělců a tribute disků, které koordinoval, a 11 skladeb z těchto projektů se sešlo na kompletu In Session z roku 2017. V roce 2020 Krieger vydal The Ritual Begins at Sundown, dobrodružnou desku ovlivněnou jeho láskou k hudbě Franka Zappy. Ve stejném roce se Krieger podílel na kytaře v písni „All the Time in the World“, závěrečné skladbě comebackového alba X Alphabetland.