Proč je navazování přátelství v dospělosti tak zatraceně těžké

(Tady je návod, jak si to usnadnit)

Declan Wilson

Sledovat

2. února, 2020 – 5 minut čtení

Myslel jsem si, že se mnou na střední škole není něco v pořádku.

Neměla jsem moc přátel. Přesněji řečeno jen tři.

Nebyl jsem asociál. Jen jsem nechtěla všechen ten shon a povinnosti spojené se zvládáním více přátelství.

Jít na večírek, slavit narozeniny, řešit problémy s holkama, to jsem nechtěla.

Na místo toho jsem se zavázala několika přátelům.

A od té doby to tak je.

Dva z mých nejstarších kamarádů ze střední školy jsou teď prakticky rodina.

Druhé třetí přátelství vyšumělo.

Jak se vyvíjel dospělý život, šli jsme každý svou cestou. Rozvíjeli jsme své vlastní zájmy a razily si vlastní cesty.

Je to přirozená součást dospívání.

Ale jak jsem stárla, všimla jsem si, že je mnohem těžší najít si nové přátele.

Nedávno mi manželka řekla, že bych měl uspořádat pánskou jízdu.

Jsem táta v domácnosti, takže nemám moc příležitostí stýkat se s dospělými.

„Koho bych pozval ven?“ zeptal jsem se jí. Zeptal jsem se.

„Aha… dobrý postřeh,“ odpověděla moje žena.

Nejsem v žádném případě samotář, ale před pěti měsíci jsme se s manželkou přestěhovali do Baltimoru ve státě New York poté, co jsme předtím strávili 11 let v Pittsburghu v Pensylvánii.

Zanechali jsme za sebou spoustu přátelství.

Moje žena pochází z Marylandu, což znamená, že má v této oblasti nějakou rodinu a přátele.

Ale já? Musím začít od nuly. Což je mnohem těžší, než se zdá.

Jak jsem se zmínil, jsem táta v domácnosti. To moje žena má práci a celý den komunikuje s dalšími dospělými lidmi.

Já jsem však odkázán na to, abych zkusil štěstí na dětském hřišti.

V posledních měsících jsem se seznámil s dalšími rodiči. S některými z nich vzniklo začínající přátelství. Ale míra konverze je opravdu nízká.

Myslím si, že je to způsobeno dvěma věcmi:

Nejprve máme jeden společný zájem: rodičovství. Což k navázání přátelství stačí.
Však hlavním faktorem, který rozhoduje o tom, zda se znovu setkáme, nebo ne, je blízkost. Čím dál od sebe žijeme, tím menší je pravděpodobnost, že se znovu setkáme.

Ačkoli jsou mé zkušenosti pro průměrného třicátníka poněkud výklenkové, odhalují společnou pravdu o budování přátelství:

Společné zájmy jsou důležité, ale blízkost je důležitější.

Je to právě hledání správné kombinace mezi těmito dvěma faktory, které činí navazování nových přátelství v dospělosti tak obtížné.

Nejsem jediný, kdo to tak vidí.

Co je pro přátelství důležitější – společné zájmy, nebo blízkost?

Malcolm Gladwell se ve své knize The Tipping Point (Bod zlomu) dělí o zajímavý pohled na převahu blízkosti ve vztazích:

Přátelíme se s lidmi, se kterými něco děláme, stejně jako s těmi, kterým se podobáme. Jinými slovy, přátele nevyhledáváme. Stýkáme se s lidmi, kteří obývají stejný malý fyzický prostor jako my.

Do svého přestěhování do Baltimoru jsem si byl jistý, že na společných zájmech mezi lidmi záleží víc.

Moji přátelé a já jsme měli rádi stejné pořady. Měli jsme rádi stejné týmy. Četli jsme stejné knihy.

Při bližším zkoumání vlastních přátelství jsem však dokázal rozlišit obrovské množství rozdílů.

A právě tyto rozdíly nás činí jedinečnými a nadšenými ze společně stráveného času. Proč byste se měli bavit s někým, kdo je úplně stejný jako vy? To by byla nuda.

Na druhou stranu má podle Gladwella na naše vztahy mnohem větší vliv blízkost.

Přemýšlejte o všech přátelích, které jste si našli v práci, ve škole nebo v tělocvičně.
Přemýšlejte o přátelích, kteří se odstěhovali, oproti těm, kteří zůstali blízko.
Přemýšlejte o tom, kde trávíte většinu času a koho považujete za své nejbližší přátele.

Není překvapením, že vaše vztahy byly formovány vaším fyzickým umístěním.

S přibývajícím věkem se stále více utvrzujeme ve svých zvycích. Je méně pravděpodobné, že budeme zkoušet nové věci a stavět se do pozic, ve kterých se můžeme seznámit s novými lidmi.

Což, jak jsem nedávno zjistil, není úplně naše chyba.

Navázání nových přátel vyžaduje jednu věc

V dnešním světě, který je poháněn sociálními médii, je těžké navázat hluboké, autentické vztahy.

Ještě před vznikem sociálních médií však Amerika podle Roberta Putnama zaznamenala trvalý pokles občanské angažovanosti:

Nejkomičtějším, ale zároveň nejnepříjemnějším důkazem sociální neangažovanosti v současné Americe, který jsem objevil, je tento: více Američanů dnes hraje kuželky než kdykoli předtím, ale za posledních zhruba deset let prudce poklesl počet účastníků organizovaných lig. Mezi lety 1980 a 1998 se celkový počet hráčů bowlingu v Americe zvýšil o 10 procent, zatímco počet ligových hráčů bowlingu se snížil o 40 procent.

Jinými slovy, lidé se už do ničeho nezapisují.

Sportovní ligy, rodičovské sdružení, dobrovolnictví, to vše v posledních desetiletích zaznamenalo pokles počtu členů.

Tím, že si nedovolíme fyzicky komunikovat s jinými lidmi, si mnohem více ztěžujeme navazování nových přátelství.

A podle Putnama tím možná ohrožujeme demokracii – ale to je příběh na jindy.

V zájmu demokracie i vlastního duševního zdraví jsem si uvědomil, že k nalezení nových přátel musím vyvinout úsilí, místo abych doufal v náhodné setkání.

Potřeboval jsem se dostat ven.

Potřeboval jsem riskovat.

Tak jsem se přihlásil na koedukovaný fotbal.

Nehrál jsem přes 10 let, ale věděl jsem, že přihlášením budu řešit oba aspekty vytváření přátelství:

Všichni budeme mít stejný zájem kolem něčeho konkrétního: fotbalu
Všichni se budeme muset každý týden ukázat a fyzicky spolu komunikovat

Po pěti měsících hraní s radostí oznamuji, že mám nové přátele.

V prosinci jsme dokonce vyhráli naši ligu:

Družstvo Tequila Mockingbird po výhře „Das Boot“