Shrnutí
Povídku otevírá nejmenovaný vypravěč oslovením čtenáře a tvrzením, že je nervózní, ale ne šílený. Říká, že se chystá vyprávět příběh, v němž bude hájit svou příčetnost, ale zároveň se přizná, že zabil starého muže. Jeho motivací nebyla ani vášeň, ani touha po penězích, ale spíše strach z mužova bleděmodrého oka. Opět trvá na tom, že není blázen, protože jeho chladné a rozvážné jednání, ačkoli je zločinné, není jednáním šílence. každou noc chodil do starcova bytu a tajně pozoroval spícího muže. Ráno se choval, jako by vše bylo normální. Po týdnu této činnosti se vypravěč poněkud náhodně rozhodne, že nastal ten správný čas starce skutečně zabít.
Když však vypravěč osmou noc pozdě večer přijde, stařec se probudí a vykřikne. Vypravěč zůstává v klidu, sleduje starce, který sedí vzhůru a je vyděšený. Vypravěč chápe, jak je stařec vyděšený, protože také zažil osamělé noční hrůzy. Brzy vypravěč uslyší tupé bušení, které si vyloží jako tlukot starcova vyděšeného srdce.V obavě, že by hlasité bušení mohl slyšet soused, starce napadne a zabije. Pak tělo rozčtvrtí a kusy ukryje pod prkny v ložnici. Dává si pozor, aby na podlaze nezůstala ani kapka krve. Když dokončí svou práci, hodiny odbíjejí čtvrtou hodinu. Ve stejnou dobu slyší vypravěč klepání na dveře na ulici. Přijela policie, kterou zavolal soused, jenž slyšel starého muže křičet. Vypravěč se snaží být upovídaný a působit normálně. Provádí policisty po celém domě, aniž by se choval podezřele. Na vrcholu své bravury je dokonce zavede do starcovy ložnice, aby si sedli a promluvili si na místě činu. Policisté nic netuší. Vypravěč se cítí pohodlně až do chvíle, kdy začne slyšet tichýdupavý zvuk. Pozná, že ten tichý zvuk je srdce starého muže, které buší pod podlahovými prkny. Zpanikaří a domnívá se, že policisté musí ten zvuk také slyšet a znát jeho vinu.
Analýza
Poe v povídce „Povídkové srdce“ – je to jedna z jeho nejkratších povídek – úsporně používá svá slova, aby podal studii paranoie a duševního úpadku. Poe zbavuje příběh přebytečných detailů, aby vystupňoval vrahovu posedlost konkrétními a nepřikrášlenými skutečnostmi: starcovým okem, tlukotem srdce a vlastním nárokem na šílenství. Poeův úsporný styl a vyhrocený jazyk tak přispívají k obsahu vyprávění a možná právě toto spojení formy a obsahu je skutečným příkladem paranoie. Dokonce i sám Poe se podobně jako tlukoucísrdce podílí na spiknutí, jehož cílem je chytit vypravěče při jeho ďábelské hře.
Jako studie paranoie osvětluje tato povídka psychologické rozpory, které přispívají k vražednému profilu. Vypravěč například hned v první větě přiznává, že je strašně nervózní, a přitom není schopen pochopit, proč by měl být považován za šílence. Svoji sebeobranu proti šílenství formuluje v termínech zvýšené smyslové schopnosti. Na rozdíl od podobně nervózního a přecitlivělého RoderickaUšera v „Pádu domu Usherů“, který přiznává, že se necítí dobře, považuje vypravěč „Vyprávěného srdce“ svou přecitlivělost za důkaz své příčetnosti, nikoli za příznak šílenství. tato zvláštní znalost umožňuje vypravěči vyprávět tento příběh přesně a úplně a stylistické nástroje vyprávění používá pro účely obhajoby vlastní příčetnosti. Co však činí tohoto vypravěče šíleným – a co se nejvíce liší od Poea – je to, že nedokáže pochopit spojení vypravěčské formy a obsahu. Ovládápřesnou formu, ale nevědomky vypráví příběh o vraždě, kterýprozrazuje šílenství, jež chce popřít.
Další rozpor, který je pro příběh ústřední, se týká napětí mezi vypravěčovými schopnostmi lásky a nenávisti. Poe zde zkoumá psychologické tajemství – že lidé někdy ubližují těm, které milují nebo které ve svém životě potřebují. Poe tento paradox zkoumá o půl století dříve než Sigmund Freud, který z něj učinil hlavní koncept svých teorií mysli. Poeův vypravěč miluje starého muže. Není chamtivý po staříkově bohatství ani pomstychtivý kvůli nějakému příkoří. Vypravěč tak vylučuje motivy, které by za normálních okolností mohly být podnětem k takové násilné vraždě. Když vypravěč prohlašuje, že je příčetný, zaměřuje se na starcovo supí oko. Obsedantně redukuje starého muže na bleděmodré oko. Chce muže oddělit od jeho „zlého oka“, aby ho mohl ušetřit břemene viny, které přisuzuje samotnému oku. Vypravěč nevidí, že oko je „já“ starého muže, neodmyslitelná součást jeho identity, kterou nelze izolovat, jak si vypravěč zvráceně představuje.
Vražda starého muže ilustruje, do jaké míry vypravěč odděluje identitu starého muže od jeho fyzického oka. Vypravěč vidí oko jako zcela oddělené od člověka,a v důsledku toho je schopen ho zavraždit a zároveň tvrdit,že ho miluje. Vypravěčova touha vyhladit mužovo oko motivuje jeho vraždu, ale vypravěč si neuvědomuje, že tento čin ukončí mužův život. Rozčtvrcením své oběti vypravěč dále zbavuje starého muže jeho lidskosti. Vypravěčpotvrzuje svou představu starcova oka jako odděleného od člověka tím, že muže zcela ukončí a promění ho v tolik částí. tato strategie se obrátí proti němu, když si jeho mysl představí, že ostatní části starcova těla pracují proti němu.
.