Způsob, jakým byla v Alžírsku v letech 1830-47 nastolena francouzská vláda, položil základy modelu vlády, který si francouzské Alžírsko udrželo až do získání nezávislosti. Vyznačovala se tradicí násilí a vzájemného nepochopení mezi vládci a ovládanými; francouzský politik a historik Alexis de Tocqueville napsal, že kolonizace učinila muslimskou společnost barbarštější, než byla před příchodem Francouzů. Mezi francouzskými vládci a masami obyvatelstva relativně chyběli etablovaní domorodí prostředníci a stále rostoucí počet francouzských osadníků (kolonistů, známých také jako pieds noirs) se ve jménu francouzské demokracie dožadoval výsad vládnoucí menšiny. Když se Alžírsko nakonec stalo právně součástí Francie, jen to posílilo moc kolonistů, kteří vysílali své delegáty do francouzského parlamentu. Od konce 19. století až do konce francouzské nadvlády tvořili zhruba desetinu celkového počtu obyvatel.
Osadnická nadvláda v Alžírsku však byla zajištěna až po pádu Napoleona III. v roce 1870 a vzniku třetí republiky ve Francii. Do té doby zůstalo Alžírsko z velké části pod vojenskou správou a generálním guvernérem Alžírska byl až do 80. let 19. století téměř vždy vojenský důstojník. Většina Alžírska – s výjimkou kolonií – podléhala vládě vojenských důstojníků organizovaných v arabských kancelářích, jejichž členy byli důstojníci s důvěrnou znalostí místních záležitostí a jazyka obyvatel, ale bez přímého finančního zájmu na kolonii. Důstojníci proto často sympatizovali spíše s názory lidí, které spravovali, než s požadavky evropských kolonistů. Paradoxem francouzského Alžírska bylo, že despotická a vojenská vláda nabízela domorodým Alžířanům lepší situaci než civilní a demokratická vláda.
Kolonizaci umožnil rozsáhlý program konfiskace obdělávatelné půdy po potlačení odporu. Kolonizace osadníků byla smíšeného evropského původu – hlavně španělská v Oranu a jeho okolí a francouzská, italská a maltská v centru a na východě. Přítomnost nefrancouzských osadníků byla poměrně dlouho oficiálně vnímána se znepokojením, ale vliv francouzského vzdělání, muslimského prostředí a alžírského klimatu nakonec vytvořil u nefrancouzských osadníků evropsko-alžírské podnárodní cítění. Ten by pravděpodobně časem vyústil v hnutí za vytvoření nezávislého státu, kdyby se Alžírsko nacházelo dále od Paříže a kdyby se osadníci neobávali potenciální síly muslimské většiny.
Po svržení režimu Ludvíka Filipa v roce 1848 se osadníkům podařilo dosáhnout prohlášení území za francouzské; bývalé turecké provincie byly přeměněny na departementy podle francouzského vzoru, zatímco kolonizace postupovala s novou energií. Po vzniku druhého francouzského císařství v roce 1852 byla odpovědnost za Alžírsko přenesena z Alžíru na ministra v Paříži, ale císař Napoleon III. brzy toto rozhodnutí zrušil. Vyjádřil sice naději, že zvýšený počet osadníků navždy udrží Alžírsko francouzským, ale zároveň prohlásil, že první povinností Francie je péče o tři miliony Arabů. Se značnou přesností prohlásil, že Alžírsko „není francouzskou provincií, ale arabskou zemí, evropskou kolonií a francouzským táborem“. Tento postoj vzbudil mezi Alžířany určité naděje, které však zmařil císařův pád v roce 1870. Po porážce Francie ve francouzsko-německé válce měli osadníci pocit, že konečně mohou získat více půdy. Podníceni touto skutečností a roky sucha a hladomoru se Alžířané v roce 1871 sjednotili pod vedením Muḥammada al-Muqránīho v posledním velkém povstání v Kabýlii. Po jeho brutálním potlačení francouzskými silami následovalo zabrání další velké části území, které poskytlo půdu evropským uprchlíkům z Alsaska. Mnoho půdy získali Francouzi také díky mezerám v zákonech původně určených k ochraně kmenového majetku. Za zmínku stojí zákon sénatus-consulte z roku 1863, který rozbil kmenové pozemky a umožnil osadníkům získat rozsáhlá území dříve zajištěná kmenovým právem. Po ztrátě tohoto území se alžírští rolníci přestěhovali na okrajové pozemky a do blízkosti lesů; jejich přítomnost v těchto oblastech odstartovala rozsáhlou degradaci životního prostředí, která od té doby Alžírsko postihuje.
Je obtížné lidsky vyčíslit ztráty, které Alžířané utrpěli během prvních let francouzské okupace. Odhady počtu mrtvých v důsledku nemocí, hladu a přímých následků válečných konfliktů v prvních letech kolonizace se značně liší, ale ty nejspolehlivější uvádějí, že počet původních obyvatel Alžírska klesl v letech mezi francouzskou invazí a ukončením bojů v polovině 70. let 19. století téměř o třetinu.
Evropské obyvatelstvo postupně nastolilo téměř úplnou politickou, hospodářskou a sociální nadvládu nad zemí a jejími původními obyvateli. Zároveň se pro Evropany staly dostupnějšími nové komunikační linky, nemocnice a lékařské služby a vzdělávací zařízení, i když byly Alžířanům poskytovány v omezené míře – a ve francouzském jazyce. Osadníci vlastnili většinu západních obydlí, farem západního typu, podniků a dílen. Alžířané měli k dispozici pouze základní vzdělání, a to pouze ve městech, a vyhlídky na vyšší vzdělání byly omezené. Protože zaměstnanost se soustřeďovala hlavně v městských sídlech, nedostatečná zaměstnanost a chronická nezaměstnanost neúměrně postihovala muslimy, kteří žili převážně na venkově a v polosamotě.
Pro Alžířany byla služba ve francouzské armádě a ve francouzských továrnách během první světové války zkušeností, která jim otevřela oči. Během války jich za Francii bojovalo přibližně 200 000 a více než třetina Alžířanů mužského pohlaví ve věku od 20 do 40 let pobývala v té době ve Francii. Po návratu míru zůstalo ve Francii asi 70 000 Alžířanů, kteří díky skromnému životu dokázali uživit mnoho tisíc svých příbuzných v Alžírsku.