DAVE DAVIES, HOST:
Tady je FRESH AIR. Jsem Dave Davies a nahrazuji Terryho Grosse. Když vám řeknu, že budeme mluvit o jednom z nejvýznamnějších amerických katolických vůdců 20. století, možná si nepředstavíte ženu, jejíž raná léta zahrnovala bohémský životní styl v New Yorku, potrat a nemanželské dítě. Příběh Dorothy Dayové je však všechno, jen ne předvídatelný.
Je spoluzakladatelkou katolického dělnického hnutí, pacifistického hnutí za sociální změny založeného na víře, které existuje dodnes. Vedla Katolické dělnické hnutí od jeho počátků ve Velké hospodářské krizi až po období vietnamské války. Dayová živila tisíce lidí, psala novinové sloupky, romány a divadelní hry, byla několikrát zatčena při protestech, léta kouřila na řetězu, v určité době žila na farmách v rámci agrárního směru Back-to-the-Land (Zpět k půdě) Hnutí katolických pracovníků.
Zemřela v roce 1980 a nyní je v církvi kandidátkou na svatořečení. Nový životopis, který osvětluje Dayové aktivismus i její složitý osobní život, pochází od člověka, který dobře zná obojí. Spisovatelka Kate Hennessyová je Dayové nejmladší vnučkou a při psaní své nové knihy „Dorothy Dayová:
Kate Hennessyová, vítejte ve FRESH AIR. Pojďme si povídat o Dorothyině dospívání a rané dospělosti. Chci říct, že měla úžasně bohaté zážitky, ale rozhodně to nebyl život plný zbožnosti. Přibližte nám, s jakými lidmi se stýkala a co dělala.
KATE HENNESSYOVÁ: Když byla ještě teenager, její rodiče se přestěhovali zpět do New Yorku. Předtím žili v Chicagu. Babička se přestěhovala zpátky s nimi. V té době vlastně studovala vysokou školu. Přerušila studium na univerzitě, přestěhovala se s nimi zpět do New Yorku a pak se rozhodla stát se novinářkou. Její otec byl novinář, její dva starší bratři byli novináři. A k tomu se rozhodně cítila být povolána.
Naneštěstí její otec nevěřil, že by ženy měly být novinářkami – nebo ona – on nevěřil, že by ženy měly pracovat, takže to byl velmi napjatý moment mezi nimi dvěma. Ale ona byla odhodlaná. Její první práce byla v The Call, socialistických novinách. V těchto novinách se začala setkávat s velmi zajímavými lidmi počínaje Mikem Goldem, který byl komunista a její dlouholetý přítel. Vlastně se krátce zasnoubili a vzali se. A díky tomu udělala s Mikem Goldem rozhovor s Leonem Trockým.
V té době, to bylo v pubertě. Bylo tam hodně aktivit jak socialistů, tak komunistů a IWW, hodně odborářských aktivit. Byla to velmi radikální doba. Na Union Square se konaly protesty, demonstrace. Bylo to docela silné a ona o tom pro The Call hodně psala. Pak začala pomáhat v The Masses a to jí otevřelo zcela nové dveře k setkávání s velkými osobnostmi té doby. Ale…
DAVIES: The Masses, což byla další publikace, ne jen lidovky (smích).
HENNESSY: Ano. Ano. Omlouvám se. Byla to – je to publikace, která byla spíše – The Call byl rozhodně spíše politický list. The Masses ráda překračovala hranici literatury a umění, takže se tak trochu otevřela – nejprve se velmi angažovala v radikálních částech New Yorku. A pak se s The Masses tak trochu přesunula k literatuře, k bohémským prvkům. V té době se seznámila s Eugenem O’Neillem. Ten psal hry pro Provincetown Playhouse.
DAVIES: Ve dvaceti letech je poprvé zatčena. To se stane vzorcem jejího života, protože byla sociální aktivistkou. Bylo to za účast na sufražistickém shromáždění – že? – A byl to docela zážitek. Povězte nám o tom.
HENNESSYOVÁ: No, byla tak trochu bezvládná. Její práce v The Masses skončila, protože to bylo na začátku první světové války, kdy začali dělat – odvádět lidi. A The Masses proti tomu vystoupili a právě z toho důvodu je zavřeli. Takže moje babička byla v koncích a potloukala se po jednom z oblíbených podniků v Greenwich Village.
A vešla její velmi dobrá přítelkyně Peggy Bairdová, která – Peggy právě přijela z Washingtonu, D.C. Právě si odpykávala, myslím, patnáctidenní trest za protesty požadující práva žen – volební právo žen. Přišla a řekla, že potřebujeme víc žen. A Dorothy řekla, proč ne? A tak se vydaly do D.C. Šly na piket a shodou okolností to bylo zrovna v době nejhoršího zatýkání.
Takže když byla moje babička zatčena, rozhodli se to použít jako – příklad – udělat z žen příklad a velmi jim to ztížit, vystavit je extrémnímu stresu, aby, víte, aby se stáhly. A tak ji poslali do nechvalně proslulého chudobince ve Virginii, kde ji bili. Deset dní drželi hladovku.
A během té doby – vždyť jí bylo teprve dvacet let. Opravdu netušila, jak těžké to je – bude. A v té době se obrátila k žalmům, aby jí pomohly toto období překonat. A když se vrátila do New Yorku, myslím, že byla – byla z té zkušenosti starší a moudřejší člověk.
DAVIES: Myslím, že píšete, že před zatčením došlo – došlo k násilí na piketu. Ona se skutečně prala s policií, což byl jeden z důvodů, proč byla vzata do vazby, nebyla to žádná zmenšující se květinka.
HENNESSY: Ne, nebyla, a byla dost vysoká. Takže si myslím, že asi byla fyzicky impozantní, i když byla velmi hubená, velmi štíhlá.
DAVIES: Takže to byl zajímavý a často bouřlivý život, který vedla. A bylo to v době, kdy, víte, na počátku 20. století, kdy si mnoho lidí spojovalo kapitalismus spíše s válkou a vykořisťováním než se společnou prosperitou. A všude byli anarchisté, socialisté a marxisté a ona se pohybovala mezi těmito kruhy. Ale zdá se, že ji to táhlo k víře, a ona vlastně nebyla – nebyla vychovávána jako katolička, že?
HENNESSY: Ne, nebyla.
DAVIES: A ona, víte, vklouzla do katedrál, aby se zúčastnila požehnání. Sama se učila katechismus. Víme, odkud se vzal její zájem o to?“
HENNESSY: To je velmi zajímavá otázka. Myslím, že mnozí z nás by na ni rádi znali odpověď. Měla velmi silný smysl pro Boha. Jak byla známá tím, že na večírcích zahnala lidi do kouta, aby mluvili o Bohu. A existuje – existuje jeden velmi slavný citát, který uvedl její přítel z – který byl členem komunistické strany, který řekl, že Dorothy nikdy nebude dobrou komunistkou. Je příliš nábožensky založená.
Takže lidé si byli velmi dobře vědomi tohoto jejího prvku, ale víte, je to těžké pro – chci říct, ona sama nedokázala vysvětlit, proč to tam je. A tak si myslím, že nám ostatním tak nějak zůstalo, jak se to stalo? Víte, je to tam pro nás? Myslím, že je to velmi silná otázka.
DAVIES: Správně. A je to něco, co jí zřejmě zůstalo po zbytek života.
HENNESSY: Ano.
DAVIES: Jak už to tak bývá, měla nemanželské dítě. Povězte nám ten příběh.
HENNESSY: Ona a můj dědeček se vlastně seznámili už několik let před rokem 1919. On pocházel z jihu. Pocházel z Ashevillu v Severní Karolíně. jeho rodiče byli oba Angličané – přišli z Anglie. Byl – pravděpodobně v mnoha ohledech úplně jiný než moje babička. Nebyl upovídaný. Babička mluvila ráda. Byl to venkovní člověk. Rád rybařil. Rád jezdil na lodi. Vzděláním byl biolog.
Z nějakého důvodu se tito zcela protikladní lidé do sebe zamilovali, hluboce zamilovali, ale byl to také velmi milující, věrný muž. Proto měl velkou radost, když se narodila moje matka. Ale byl – no, moje babička mu říkala anarchista a ateista. Víte, on nevěřil v náboženství. Nevěřil v manželství. Za celý svůj život se neoženil. Nechtěl jít tradičnější cestou, a to mezi nimi způsobilo velkou roztržku.
Když se narodila moje matka, babička se rozhodla, že ji nechá pokřtít v katolické církvi. A tak šla a nechala ji pokřtít. Teď to bylo docela legrační, protože ona ještě nebyla katolička a Forster rozhodně nebyl katolík. Takže tady křtila své dítě v náboženství, ke kterému ani jeden z nich nepatřil. Ale tím mezi nimi začala roztržka a také její touha se vdát tuto roztržku ještě prohloubila.
DAVIES: Nová kniha Kate Hennessyové se jmenuje „Dorothy Day: Svět bude spasen krásou: An Intimate Portrait Of My Grandmother“. Je to příběh Dorothy Dayové, která založila katolické dělnické hnutí za sociální spravedlnost, a Dorothy Dayová je babičkou Kate Hennessyové. V našem rozhovoru budeme za chvíli pokračovat. Toto je FRESH AIR.
(SOUNDBITE OF MOACIR SANTOS‘ „EXCERPT NO. 1“)
DAVIES: Toto je FRESH AIR a hovoříme se spisovatelkou Kate Hennessyovou. Ta připravila nový životopis své babičky Dorothy Dayové, která byla zakladatelkou katolických dělníků, desítky let starého hnutí za sociální spravedlnost. Kniha se jmenuje „Dorothy Dayová:
Takže vaše babička, Dorothy Dayová, vstupuje do života v podstatě jako svobodný rodič. Její dcera Tamar je s ní. Otec dítěte, Forster Batterham, je v jejich životě přítomen, ale není s nimi po celou dobu. A pak přijde pointa – potká muže, který jí změní život, Petera Maurina, Francouze. Povězte nám o něm.
HENNESSY: No, Peter byl – byl katalyzátorem pro mou babičku. Byla ve Washingtonu, D.C., kde informovala o pochodu, hladovém pochodu. Bylo to v prosinci 1932 a byl to pro ni skutečný zlom, protože v té době byla už pět let katoličkou. A v té době už opravdu nevěděla, jak dál pokračovat ve svém aktivistickém životě. Neexistovala pro ni žádná cesta, jasná cesta. Byl to katolicismus a pak její radikální přátelé a tyto dvě cesty se neprotínaly. A tak stála na okraji a pokrývala ten hladový pochod a ptala se sama sebe, no, kde jsou ti katolíci? Kde jsem já? A to byl pro ni těžký okamžik. Jaké bylo její povolání? Jak má jít dál?“
Vrátila se tedy do New Yorku a tam na ni čekal Peter Maurin, ten francouzský venkovan, asi o 15 let starší než ona. Nepamatuji si to přesně. A on měl akční program pro katolíky a řekl, že tohle není můj akční program. Tohle je katolicismus. Tohle je sociální učení katolicismu, a začal ji vzdělávat. V té chvíli neměla o sociálním učení katolicismu ani ponětí. Neměla ani tušení, že existuje. A tak jí to skutečně otevřelo oči. A ona řekla, no, co můžeme dělat? A on řekl, no, začněme psát. Myslel tím, že začneme vydávat mé spisy, protože on byl spisovatel. Napsal něco, čemu se začalo říkat Snadné eseje. A moje babička, která byla spisovatelka a novinářka, řekla: Dobře, já to zvládnu. A to, co viděla, byly noviny, jejichž by byla editorkou a vydavatelkou. A tak se jejich cesty v této otázce trochu rozešly. Noviny, Catholic Worker, první číslo vyšlo v květnu 1933. Takže takhle rychle se to celé – všechno se dalo dohromady.
DAVIES: Správně. A víte, pro kontext, myslím, že to bylo uprostřed velké hospodářské krize. Takže tam byla velká chudoba, velká nouze a velký, víte, sociální kvas, lidé hledali řešení. A tak začali vydávat noviny Catholic Worker, které překvapivě rychle rostly. Začalo to – myslím, že první náklad byl 2 500 výtisků. Během čtyř měsíců jich bylo 20 000, během roku 100 000. Povězte nám o těch novinách. Co to bylo? A jak se – proč se tak spojil?“
HENNESSY: Jak říkáte, – rok 1933 byl uprostřed velké hospodářské krize a byl to asi nejtěžší rok. New York byl prostě zaplaven lidmi bez domova, kteří měli hlad, hladověli, potřebovali práci. Stáli tam a dívali se na to. A Petr říká Dorotě: Musíme o tom psát, musíme lidem pomoci, aby z toho viděli cestu ven. Dorothy říká: Dobře, pojďme do toho. Začali rozdávat noviny na Union Square během May Day, takže v té době byly obrovské pochody, obrovské nepokoje. Nikdo nepracoval, takže na každém rohu stáli lidé na mýdlových bednách a mluvili o svém akčním programu, ať už to byli socialisté, komunisté nebo anarchisté.
A tak přišla malá skupinka lidí a začala rozdávat noviny s názvem Catholic Worker. A stojí vedle, víte, Daily Worker a volají, víte, čtěte Catholic Worker. Tady je sociální program pro katolíky. A myslím, že to opravdu upoutalo pozornost lidí, protože o něčem takovém nikdy neslyšeli. A mnoho lidí jim nevěřilo, ale oni vytrvali. Z nějakého důvodu to lidi opravdu zaujalo. A pak to začalo přitahovat pozornost lidí, kteří potřebovali pomoc. A tak se u dveří začali objevovat lidé, kteří říkali: No, vy mluvíte o tom, že nasytíte hladové a poskytnete přístřeší bezdomovcům. Tady jsme. A tak museli otevřít dům pohostinství. Založili linku na polévku. Nejprve začali s lidmi ubytovanými v bytech. Došlo jim místo, a tak se museli přestěhovat do budov. Nakonec skončili dole na Mott Street, kde si pronajali budovu.
DAVIES: A to je kde, v Lower East Side?
HENNESSY: Ano, to je Lower East Side.
DAVIES: Ano.
HENNESSY: Little Italy.
DAVIES: To je pozoruhodné. Chci říct, tohle – zase tak nějak vidíte, jak je Dorothy Dayová podnikavá, založí noviny a ty se rozjedou. A součástí toho asi bylo, že spousta chudých lidí v New Yorku byli katolíci, že? Bylo tam hodně Italů a Irů a dalších lidí, kteří byli katolíci. A pak se objevili lidé v nouzi a ona prostě začala – vymyslela způsob, jak poskytnout pomoc. Jak velký byl ten první pohostinský dům?
HENNESSY: No, v době, kdy se přestěhovali na Mott Street – a to bylo v roce 1936 – ubytovali asi 70 lidí. Ve frontě na polévku mohlo být až 1 000 lidí denně. Bylo to obrovské. Trvalo to celé hodiny a fronta se táhla ulicí Mott Street celé bloky. Lidé si zapalovali ohně, aby se zahřáli, když čekali, až se fronta na polévku pohne. V té době se také rozhodli koupit farmu. Jedním z prvků Peterova programu byly zemědělské komuny, a tak koupili farmu ve východní Pensylvánii. A to měla být ta nadějná část Catholic Worker, že to bylo, víte, bylo dobré mít tu linku na polévku a pohostinné domy.
Ale kdybyste opravdu chtěli změnit společenský řád, kterému Petr věřil, že se musíme vrátit k půdě, že na půdě není nezaměstnanost. Víte, lidé by byli schopni se na půdě uživit. Takže to také začalo v té době, a to bylo nesmírně populární. Lidé měli o ten experiment velký zájem.
DAVIES: A ty noviny, Catholic Worker, to byl týdeník?
HENNESSY: Byl to měsíčník. I když v některých měsících nevycházel, protože nebylo dost peněz na jeho tisk. Teď vychází 10 čísel ročně; stále existuje, stále se prodává za penny za výtisk.
DAVIES: Penny za výtisk, páni. Stala se slavnou a lidé ji začali považovat za duchovního vůdce. A vy píšete, že dostávala zajímavé otázky o tom, jaké zvláštní schopnosti by mohla mít.
HENNESSY: Ano. Objevovali se lidé, kteří se ptali, víte, máte vize? Jednou se říkalo, že měla stigmata. A ona si na celebrity nepotrpěla. Jeden z jejích nejznámějších výroků zní: Neříkejte mi svatá, nechci, aby mě tak snadno zavrhli. Chci říct, že pro ni je to tak, že musíš dělat práci, víš. A celebrita je způsob, jak se té odpovědnosti, té osobní odpovědnosti, tak trochu vyhnout.
DAVIES: Jak tehdy reagovala církev na růst katolického dělnického hnutí?
HENNESSYOVÁ: Velmi ji podporovali. Jedním z důvodů, proč šel náklad tak nahoru, bylo to, že si farnosti objednávaly svazky. Takže to považovali za úžasné a velmi to podporovali.
DAVIES: A měnilo se to v průběhu let?
HENNESSY: Ano, měnilo. Když vyšel najevo její pacifistický postoj, tak to opravdu hodně poškodilo.
DAVIES: A to bylo za druhé světové války, že?“
HENNESSY: Ano.
DAVIES: Správně.
HENNESSY: Ano, to je.
DAVIES: A pak – zlepšil se ten vztah v 50., 60., 70. letech?
HENNESSY: No, 50. léta, řekl bych, že byla stále považována za součást okraje a nebyla brána vážně. To se začalo měnit v 60. letech. Víte, v 60. letech samozřejmě vyšel II. vatikánský koncil. A mnohé z toho, o čem se mluvilo, bylo to, o čem ona mluvila celou dobu. Takže si myslím, že tak trochu – došlo k oživení zájmu o ni. A vzpomínám si, že v té době procházelo Dělníkem hodně kněží a řeholních sester, což se dělo už na začátku 30. let.
Bylo ohromující, kolik kněží a řeholních sester přicházelo na návštěvu a trávilo tam čas. A to během 40. a 50. let opadlo, pak se to v 60. letech zase zvedlo. A v 70. letech se stala skutečnou ikonou. Tehdy začaly vycházet životopisy a rozhovory. V 70. letech s ní dělal rozhovor Bill Moyers. A tak se v té době stala opravdu velmi uctívanou.
DAVIES: Víte, vaše kniha je o Dorothy, vaší babičce, a hnutí, které vytvořila. Ale je také o její rodině. A musím říct, že je to opravdu fascinující. A když děláte něco v takovém rozsahu jako ona, má to dopady na rodinu. A ráda bych si přečetla – abyste si přečetl část později v knize, kde píšete o svých vlastních zkušenostech mnoho, mnoho desetiletí po jejím začátku, kdy hnutí stále pokračuje, a o svých vlastních zkušenostech s Catholic Worker a těmito pohostinskými domy. Chcete se s námi o to podělit?“
HENNESSY: (Čte) Chtěla jsem být součástí Dělníků, ale bylo to těžké – ten hluk, špína, potřeby. Děsila jsem se toho, že jsem byla požádána, abych byla v domě, ani ne tak kvůli tomu, že bych musela vařit jídlo nebo rozdávat oblečení, ale kvůli tomu, co mi připadalo jako nevyjádřené a nezodpovězené potřeby lidí. Ještě větší hrůzu jsem měla z toho, že mě požádají, abych se ujala slova při výdeji polévky a čelila té dlouhé frontě mužů, kteří se někdy objevovali opilí a rozzlobení. Protože jsem byla Dorotčina vnučka, myslela jsem si, že mám být silná a zvládnout to s grácií, kterou jsem cítila u mnoha jiných, kteří nebyli Dorotčinými příbuznými. Ale ustoupila jsem, vyděšená těmi, jejichž potřeby se zdály bezedné a kteří se zoufale chytali něčeho, čehokoli. Pro Tamar i Dorothy bylo těžké být v ohnisku takových potřeb, nechránit se instinktivně před těmi, kteří se na ně v zoufalství vrhali. Ve čtyřicátých letech, když sledovala Tamařino manželství, Dorothy napsala. A vím, že mluvila i sama za sebe. Tolik se mluví o společenství a tolik lidí, kteří touží sdílet váš život, kteří se na vás dívají tesknýma očima, kteří od vás chtějí to, co jim nemůžete dát – společnost. Chtějí se k vám nastěhovat, vlézt vám do kůže, ta strašná intimita.
DAVIES: To je spisovatelka Kate Hennessyová, která čte z biografie své babičky „Dorothy Dayová: Svět bude spasen krásou“. Po přestávce bude mluvit o vztahu Dayové k její jediné dceři, matce Hennessyové, Tamar. A zavzpomínáme na Chucka Barrise, tvůrce pořadů „The Dating Game“ a „The Gong Show“. Zemřel na začátku tohoto týdne. Jsem Dave Davies a toto je FRESH AIR.
(SOUNDBITE OF JOHN LEWIS‘ „J.S. BACH: WELL-TEMPERED CLAVIER, BOOK I, BWV 848 – PRELUDE NO. 3“)
DAVIES: Toto je svěží vzduch. Jsem Dave Davies a nahrazuji Terryho Grosse. Hovoříme s Kate Hennessyovou o její nové biografii Dorothy Dayové, spoluzakladatelky Hnutí katolických dělníků, hnutí za sociální změny založeného na víře, které vzniklo ve 30. letech a existuje dodnes. Hennessyová se zabývá Dayové aktivismem a jejím složitým osobním životem, což jsou témata, která dobře zná. Hennessyová je Dayovou vnučkou. Její kniha se jmenuje „Dorothy Day:
Víte, vaše babička se věnovala většímu světu, velmi potřebnému světu. A měla dceru Tamar, která měla na dítě neobvyklou zkušenost, že? Vždyť její matka byla hodně daleko, mluvila a často žila s mnoha cizími lidmi. Co to znamenalo pro život, který měla Tamar jako dítě, její dcera?
HENNESSY: No, pro matku to bylo těžké i nádherné období. Moje matka ráda vyrůstala v katolickém dělnictvu. Byla to opravdu doba, na kterou myslela až do své smrti. Když byla u Dělníků, nebyla obklopena cizími lidmi. Pokud šlo o ni, byla obklopena tetami a strýci. A velmi dobře vycházela i s těmi nejtěžšími lidmi.
Taky – jak říkáte, babička byla hodně pryč a mluvila. A tak péče o maminku připadla manželům Johnsonovým (ph). Jedna z věcí, které moje babička často dělala, bylo, že si prostě tak nějak vybrala lidi a řekla: Dobře, budeš dělat tohle nebo tamto. Našla tento pár, který se o mou matku pomáhal starat. A to byl způsob, jakým moje matka mohla, víte, mít stabilní život.
Katolický pracovník není stabilní život pro žádné dítě. Bylo to pro ni velmi těžké, že matka byla tak často pryč. Ale vzpomínky na Catholic Worker jí byly tak drahé a tak důležité, že si myslím, že nikdy nedokázala oddělit jak ty těžkosti, tak ty zázraky.
DAVIES: Chci říct, že jedna z věcí, o které jste myslím psala, byla, že si musela zvyknout na to, že jí mohou ukrást majetek, hračky. V pohostinství se to prostě často stávalo.
HENNESSY: Ano. Přišla o spoustu majetku, jednak od lidí, kteří jí ho brali, jednak z toho, že babička sama měla k majetku takový volný vztah.
DAVIES: Cože – dělila se s někým o nějaký majetek? Existuje představa, že člověk není připoután k hmotnému světu, že ho využívá k tomu, aby pomáhal druhým lidem?“
HENNESSY: No, ona opravdu upřímně nebyla připoutána k hmotnému světu. Milovala krásné věci. A obklopovala se krásnými věcmi. Ale pak je předávala dál. Rozdávala je ostatním lidem – kromě svých knih. Její knihy jí chyběly, protože nikdy nezmizely. U katolických dělníků se věci vždycky ztrácely. To je prostě jeden z prvků toho, že tam byla.
Takže moje babička měla prostě velmi volný smysl pro to, co člověk potřebuje materiálně. A myslím, že tak docela nechápala, že moje matka byla v tomhle směru úplně jiná – že moje matka měla své poklady, které si chtěla udržet. Takže to byl velmi obtížný aspekt, který, myslím, trval pro mou matku mnoho let.
DAVIES: Chci trochu mluvit o vaší mamince Tamar, která byla jediným dítětem Dorothy Dayové. V osmnácti letech se provdala za muže jménem David Hennessy. Bylo to v době, kdy se s Dorothy tak trochu potýkaly. Povězte nám něco o svém otci Davidu Hennesym. Kdo to byl a proč se vzali?
HENNESSYOVÁ: Můj otec pocházel z Washingtonu, z velmi zbožné a početné katolické rodiny. Na farmu katolických dělníků v Eastonu přišel v roce 1940. O Catholic Worker se dočetl z novin. Dostal noviny a farmářský prvek na něj udělal velký dojem. A tak přišel k Dělníkům. A jakmile tam přišel, protože byl – byl dost konzervativní. Opravdu se mu tam nedařilo a chtěl odejít.
A moje matka byla v Kanadě a chodila tam do školy, do francouzsky mluvící školy. A když se vrátila, bylo jí právě šestnáct. Přijela na farmu a seznámila se s mým otcem. A okamžitě si padli do oka. Ale samozřejmě jí bylo teprve šestnáct a on byl ve skutečnosti o třináct let starší než ona. A moje babička řekla, no, víš, je ti 16 let. Nemůžeš se vdávat. Počkej, až ti bude osmnáct, a myslela si, že do té doby to celé tak nějak vyšumí. Bohužel se tak nestalo.
A říkám bohužel, protože to opravdu nebylo nejlepší manželství ani pro jednoho z nich. Můj otec opravdu nebyl schopen být zodpovědný za velkou rodinu – matka nakonec měla devět dětí. Moje matka byla příliš mladá na to, aby udělala takové rozhodnutí.
Ale protože prožívala – prožívala tak těžké období se svou matkou a v té době, myslím, opravdu bojovala za to, aby si vybojovala vlastní cestu – od samého začátku se jí lidé ptali – půjdeš ve stopách své matky? Ale matka už ve velmi mladém věku říkala ne, ne, víte, musím si najít svou vlastní cestu.
A myslím, že ten brzký sňatek byl její způsob, jak říct – tohle je můj život. Budu si s ním dělat, co chci. Ale samozřejmě, víte, děti přicházely jedno po druhém. A to – víte, to ne – v určitém okamžiku to opravdu – chudoba byla boj. Ale nakonec si nemyslím, že to bylo to, co zničilo jejich manželství.
DAVIES: Říkala, že abyste ho pochopila, musíte si přečíst nějaká beletristická díla. Vzpomínáte si, jaká to byla?“
HENNESSY: Jedno z nich byla hra Arthura Millera, jejíž název mi vypadl z paměti. Ale byla založena na jeho vztahu s Marilyn Monroe. Druhá byla „Velký Santini“ od Pata Conroye, což je vztah otce a syna. A třetí je „Lolita“.
A myslím, že to, co těmi třemi říkala – nikdy nebyla z těch, kdo by věci vysvětlovali, víte, jasně. Dávala mi jen malé vhledy, malá vodítka. A myslím, že u Arthura Millera říkala, jak je těžké navázat vztah, když je jeden člověk velmi potřebný. A to byl určitě případ mého otce.
Druhý, „Velký Santini“ – můj otec o svém otci nikdy neřekl ani slovo – nikdy o něm nepsal, nikdy o něm nemluvil. Ve svých denících se o něm nikdy nezmínil. A tak si myslím, že v tom vztahu bylo něco dost traumatizujícího. A myslím, že právě to mi tak trochu říkala, že abych pochopila svého otce, že se musím podívat na to, co se mu stalo s jeho otcem.
A do třetice, „Lolita“, myslím, že narážela na jejich vztah, že byla velmi mladá. A bylo jí šestnáct, když se seznámili. A řekla, že byla velmi nezralá šestnáctiletá. A jemu bylo 29, takže si myslím, že na to tam narážela.
DAVIES: Měla Dorothy někdy námitky proti patriarchálnímu typu struktury a pravidel církve? Myslím tím, že velká část pokrokové komunity by byla velmi kritická k mnoha církevním pravidlům. Potýkala se s tím někdy?
HENNESSYOVÁ: Ano, potýkala. Ale také – vždycky viděla církev v jejím srdci. Nebyla – no, jak říkala moje matka – říkala, že Dorothy nebyla vychována v církvi. Nechápala potřebu, víte – žádat o svolení. A to byla jedna z věcí na Catholic Worker, že moje babička nežádala o povolení, aby s tím začala. Prostě to začala. Ona by – ona viděla, co je třeba udělat, a prostě by to udělala.
A myslím, že pokud jde o to, jak to souvisí s hierarchickou církví, vždycky říkala, že kdyby jí někdo řekl, aby přestala, tak by přestala. Ale víte, ona na něco přišla. A myslím, že kdykoli to lidé vidí, poznají to.
A také říkala, že víte, když – chci říct, že je mnoho způsobů, jak se můžete s církví přetahovat. A lidé by po ní chtěli, aby se ujala určitých kauz proti církvi. A ona prostě řekla: Já s církví bojovat nebudu. To není boj, do kterého se chystám. A já si myslím, že je to mimořádně moudré. Chci říct, že si myslím, že se člověk opravdu může nechat unést proceduralismem nebo institucionalismem a ztratit ze zřetele podstatu věci. A myslím, že to je její genialita, že nikdy neztratila ze zřetele srdce církve.
DAVIES: Četl jsem, že se vyslovila proti potratům – ona sama samozřejmě na začátku svého života potrat podstoupila – a že to získalo podporu konzervativních členů církve. Víte, zda je to pravda?
HENNESSY: Vím, že někteří lidé to považují za velmi důležité, její protipotratový postoj. Myslím si však, že v konečném důsledku to s ní konzervativci budou mít velmi těžké. Je těžké ji prostě – definovat jako osobu, která je proti potratům. A myslím, že jsou lidé, kteří chtějí říct, že to je – Dorothy Dayová je protipotratová světice. Myslím, že jednou vystoupila s prohlášením, protipotratovým prohlášením – velmi jasným. Ale celkově to nebylo to, na co se rozhodla zaměřit. Zabývala se válkou. To pro ni byla věc, na kterou se chtěla zaměřit.
DAVIES: A jaký je stav katolického dělnického hnutí dnes?
HENNESSY: V tuto chvíli je, myslím, asi 250 pohostinských domů a farem. Je těžké to sledovat, protože přicházejí a odcházejí. Je jich hodně – většina z nich je ve Spojených státech. V zámoří jich je poměrně dost – Austrálie, Nový Zéland, Anglie, Německo. Určitě jsou tam lidé, kteří se k Dělníkovi hlásí.
Domy v New Yorku jsou stále na Východní třetí ulici a Východní první ulici. Na severu státu New York je stále ještě farma, víte? Všechna tato místa existovala ještě za života mé babičky. Noviny The Catholic Worker paper stále existují. Stále se prodávají za penny za výtisk.
DAVIES: No, Kate Hennessyová, moc vám děkuji za rozhovor s námi.
HENNESSYOVÁ: Děkuji.
DAVIES: Kate Hennessyová je nejmladší vnučkou Dorothy Dayové, spoluzakladatelky Hnutí katolických dělníků. Hennessyová vydala knihu „Dorothy Dayová: Svět bude spasen krásou“. V příštím díle si připomeneme Chucka Barrise, který vytvořil pořady „The Dating Game“ a „The Gong Show“. Zemřel v úterý. Toto je FRESH AIR.
(SOUNDBITE OF MONKEY PUNCH’S „PURCEPTION“)
Copyright © 2017 NPR. Všechna práva vyhrazena. Další informace naleznete na našich webových stránkách s podmínkami použití a oprávněními na adrese www.npr.org.
Přepisy NPR jsou vytvářeny ve spěšném termínu společností Verb8tm, Inc, smluvním partnerem NPR, a vznikají pomocí vlastního procesu přepisu vyvinutého společně s NPR. Tento text nemusí být v konečné podobě a může být v budoucnu aktualizován nebo upraven. Přesnost a dostupnost se mohou lišit. Autoritativním záznamem pořadů NPR je zvukový záznam.