Více 
Jen 16 minut po začátku finále mistrovství světa žen 2015 proti Japonsku skórovala potřetí Američanka Carli Lloydová.
A internet se zbláznil. Nejen kvůli hattricku Lloydové. Ale také kvůli hlášení Andrese Cantora ze společnosti Telemundo.
Andrés Cantor je hlavním fotbalovým hlasatelem stanice Telemundo Network. Připojil se k nám, aby si s námi popovídal o svém životě a kariéře komentátora.
KG: Vím, že první věc, o které chce každý mluvit, je, jak se oznamuje gól, a k tomu se dostaneme. Ale já chci vlastně náš rozhovor začít tam, kde začala tvoje láska k fotbalu. Kde jste vyrůstal a jak moc byl pro vás fotbal důležitý?
AC: Vyrůstal jsem v Argentině, v Buenos Aires. A v podstatě za mých časů byl fotbal jediným sportem, který chtělo hrát každé dítě. Myslím, že všichni jsme hráli fotbal – nebo fotbal, jak jsme tomu říkali. Hrál jsem ho o přestávkách ve školách. Hrál jsem o víkendech. Hrál jsem na ulici. Hrál jsem v klubech. Hrál jsem všude, kde se dalo.
KG: A také jste vyrůstal a poslouchal fotbal v rádiu, že?“
AC: Tehdy – v době mého dospívání na konci 60. a začátku 70. let – nebyla televize nejsilnějším médiem. Tím bylo rádio. Víte, poslouchali jsme buď když jsme šli na stadion, nebo v autě, nebo doma José Maríu Muñoze. Byl to hlasatel číslo jedna. Měl velmi, velmi dobrý rytmus. Znal hru velmi dobře.
To byl fenomén. Právě jsem říkal, že všichni moji kamarádi hráli fotbal. No a všichni jsme poslouchali José Maríu Muñoze. Ještě teď mi hučí v uších, když si vzpomenu, jak vyvolával zápasy.
KG: A patřil jsi k těm dětem, které samy trénovaly vyvolávání zápasů?“
AC: Všichni jsme to dělali. Všichni jsme to dělali, a když jsme hráli zápasy, víte, v parku, vždycky jsme měli přehrávaný záznam gólu, který jsem právě vstřelil proti kamarádům. Upřímně řečeno, nikdy jsem netušil, že nakonec nebudu dělat ani v televizi, ani v rádiu. Od malička jsem věděl, že chci být novinářem. Chodil jsem na USC a neabsolvoval jsem ani jeden kurz rozhlasové žurnalistiky, protože mě bavilo psaní.
KG: Takže v roce 1979, když jste byl teenager, vaše rodina emigrovala do Spojených států. Jaké to pro vás bylo?
AC: Upřímně řečeno, bylo to velmi, velmi těžké. Především proto, že jsem byl samozřejmě teenager. Měl jsem lásku k fotbalu, měl jsem všechny své přátele, měl jsem v podstatě svůj pubertální život. A víte, odvezli mě do jiné kultury, do jiné země. Myslel jsem si, že umím anglicky, protože jsem měl z angličtiny jedničky. V mé škole v Argentině se učila britská angličtina. Takže když jsem se sem dostal s těmi několika málo britskými slovy, která jsem znal – „kalhoty“ místo „kalhoty“, „žák“ místo „student“ – a lidé se mnou mluvili. A já jsem ničemu nerozuměl. Říkal jsem si: „Ach jo.“
„V životě jsem nebyl v televizním studiu. Oblékl jsem se. Řekli mi: ‚Budeme ten zápas nahrávat. A první zápas se bude vysílat příští neděli‘. “
Andrés Cantor
Takže to nebylo jednoduché, abych vám řekl pravdu. Asi to rezonuje s mnoha přistěhovalci do této země, že na začátku musíme bojovat a, víte, být tvrdí. Protože je velmi, velmi těžké být daleko od své rodné země. Ale nakonec, když zůstanete, vyrostete v lásku k místu, které teď nazýváme domovem.
KG: Takže jak jste zmínil, studoval jste vysokou školu na USC, ale nestudoval jste rozhlasové a televizní vysílání. Jaký byl váš plán?“
AC: Mým plánem bylo stát se píšící novinářkou. Chtěl jsem být tištěným novinářem. Ale víte, osud a asi i předurčení mě přivedly na cestu nejprve televize a pak rozhlasu.
KG: No, tak si o tom promluvme. V únoru 1987 vám bylo 23 let. Dostal jste se na konkurz do španělské mezinárodní sítě, ze které se později stala Univision. Povězte mi ten příběh.
AC: Zavolali mi ze SIN. Řekli mi, abych si na konkurz přinesl dva obleky, dvě kravaty a dvě košile. Tak jsem tam přišel. V životě jsem nebyl v televizním studiu. Oblékl jsem se. Řekli mi: „Budeme tu hru nahrávat. A první zápas se bude vysílat příští neděli a ten následující další neděli.“ A tak jsem se na to podíval. „Cože, jen tak?“ zeptal jsem se. „Jo, jo. Chceme si tě vyzkoušet.“ Tak to mě trochu znervóznilo, protože kdyby ten konkurz dopadl špatně, tak dobře, oni tu kazetu vyhodí, smažou ji a tím to končí. Ale když mi řekli, že ten konkurz odvysílají, říkal jsem si: „No teda.“
První zápas jsem komentoval barevně. Udělali jsme si přestávku na oběd. A pak mi člověk, který mě nakonec najal, řekl: „Hledáme opravdu hlasatele pro play-by-play, ne barevného komentátora. Myslíš, že bys mohl komentovat druhý zápas?“ „Ano. Řekl jsem: „Jasně, proč ne?“ Bylo mi 23 let. Tehdy jsem nechtěl říct ne. Tak jsem ten druhý zápas ohlásil. Rytmus play-by-play jsem měl v uchu díky tomu, že jsem v životě tolik poslouchal zápasy, takže to pro mě nebylo něco úplně nového. Takže jsem ze sebe vydal to nejlepší. V podstatě do týdne po prvním zápase mi dali práci na plný úvazek.
KG: Páni. Takže jsi tu hru volal. Je to první hra, kterou jsi kdy volal. A také jsi poprvé zavolal na gól, který je dnes tvým podpisem. Překvapil jsi sám sebe?“
AC: Řeknu ti zábavnou historku. Člověk, který – člověk, který se nakonec stal mým šéfem – vzpomínáte si, jak jsem říkal, že to bylo po obědě? Víte … on nedřímal, ale víte, jak to po obědě chodí? Člověk je trochu ospalý. A pak přišel gól, a ouha! To ho určitě probudilo. Ale já jsem o tom vlastně vůbec nepřemýšlel – protože, víte, takhle jsem slyšel gólové hlášky celý život v Argentině.
KG: Takže jste ohlásil všechny zápasy mistrovství světa 1990, ale skutečně jste u anglicky mluvícího publika prorazil až v roce 1994, kdy se turnaj konal ve Spojených státech. Byl jste v Lettermanovi.
V následujícím roce jste hrál v reklamě na Pepsi.
Byla ve vás nějaká část, která se obávala, že se stanete známým jen díky jedné věci?
AC: Ano. Nedávno jsem našel nějaké staré DVD. A našel jsem tehdy jednu reportáž ABC News z mistrovství světa ve fotbale v roce 1994, která v podstatě odpovídá na vaši otázku. Protože jsem se samozřejmě hodně proslavil samotným voláním po gólu. Ale v tomto dvouapůlminutovém příspěvku pro večerní zprávy, který natočil tuším Armen Keteyian, přijel do Miami. Mluvil o mém stylu, o mé vášni pro hru a o způsobu, jakým jsem hlásil. A natočil různé klipy, nejen to gólové hlášení.
Živě si vzpomínám, že bylo velmi příjemné, že někdo uznal … nebylo to jen, víte, to gólové hlášení. Gólová výzva nebyla trik. Bylo to něco, co cítím, a něco, co vychází přirozeně. A že kromě gólového hlášení je za tím spousta příprav, aby diváci byli zaujatí, bavili se a byli nadšení od prvního do posledního hvizdu.“
KG: Rozhodně. Takže jste opravdu málem omdlel při ohlašování gólu Landona Donovana v poslední minutě zápasu s Alžírskem na mistrovství světa 2010?“
AC: Ano. Ano, to jsem udělal. To jsem udělal. Nejprve bych chtěl diváky seznámit s určitým kontextem. Spojené státy byly vyřazeny v prvním kole. Bylo to 0:0, 92. minuta. V Pretorii ten večer mrzlo až praštělo. To mistrovství světa v Jihoafrické republice se hrálo v zimě. Obvykle se mistrovství světa hrají v létě. Kdyby se hrálo v létě, asi bych omdlel. Myslím, že mě zima držela nad vodou.
Dal jsem do toho všechno. Rozhlasové play-by-play je úplně jiné – nebo alespoň způsob, jakým já říkám zápasy v rádiu – je úplně jiný než v televizi. Jedu – víte, v rádiu jedu 140 mil za hodinu a v televizi dodržuji rychlostní limit 65, protože obraz vypráví příběh. Takže jsem byl úplně mimo. Došla mi pára, došel mi benzín, došla mi energie. A pak přišel protiútok Landona Donovana.
Jenom jsem jel a jel a jel. Měl jsem chraplavý hlas. To byl opravdu, ale opravdu nejtěžší telefonát asi v mém životě, protože co ten gól znamenal, v té minutě, kdy se to stalo, jak silně jsem to vykřikl. Když si pozorně poslechnete konec gólového hlášení, poté, co vysvětluji, že gól vstřelil nejlepší hráč v historii USA, tam jsem začal ztrácet nervy. A zakopl jsem. Říkám: „Ehm, ehm, ehm“. Byl jsem vyčerpaný.
KG: Nedávno jste dokončil svou sedmou sezónu v Premier League pro televizi Telemundo. Vím, že nikdo z nás nemohl předvídat, že rok 2020 bude takový, jaký je, ale jaké to bylo uvádět fotbalové zápasy během pandemie?“
AC: Teď, když se fotbal vrátil, musíme být opravdu opatrní a citlivě vnímat, co říkáme při uvádění zápasů. Už to není ta hra, kterou jsme vídali před pandemií. Vášeň fanoušků dělá velký rozdíl. Bavilo mě – víte, co mě baví? Myslím z toho špatného, rád poslouchám, co říkají na hřišti hráči a trenéři. Je to něco, co nikdy, nikdy, nikdy neuslyšíte kvůli řevu publika.
Andres Cantor slaví dvacátý rok svého působení ve společnosti Telemundo.