„Sokrates se naplňoval tím, že ve všem, s čím se setkával, nedbal na nic jiného než na rozum. A ty, i když ještě nejsi Sokratem, bys měl žít jako někdo, kdo se Sokratem alespoň chce stát.“ (Enchiridion, 51)
Stoikové sami sebe otevřeně nazývali „sokratiky“, čímž přiznávali dluh, který jejich filosofie měla vůči athénskému gádžovi. Zejména Epiktétos se v Rozpravách i v Enchiridionu často odvolává na Sokrata a článek Marka Lamarra z roku 2013 s názvem „The Socratism of Epictetus: The influence of Plato’s Gorgias on Stoicism“ (Vliv Platónova spisu Gorgias na stoicismus) je spojení mezi oběma filosofy na pouhých několika stránkách naprosto jasné. (Klobouk dolů před mým přítelem Gregem Lopezem, který mě na tento článek upozornil během nedávného Stoic Camp New York 2020.)
Ačkoli se Lamarrův článek věnuje převážně srovnání Epiktéta a Sokrata z platónského dialogu zvaného Gorgias vedle sebe, chci zde poznamenat devět zásadních kroků, na které Lamarre upozorňuje a které ve svém celku dobře představují podstatu Epiktétovy značky stoicismu. Není třeba dodávat, že vzhledem k Epiktétovu velmi praktickému zaměření má těchto devět kroků hluboké důsledky i pro náš každodenní život, pokud je skutečně přijmeme a realizujeme. Tak tedy:
1. Každý jedná podle toho, co považuje za dobré
„Uplatňují se tedy lidé horlivě v tom, co je špatné? V žádném případě. Nuže, uplatňují se ve věcech, které se jich v žádném případě netýkají? Ani k těm ne. Zbývá tedy, že se horlivě zaměstnávají pouze věcmi, které jsou dobré; a pokud se horlivě zaměstnávají věcmi, pak takové věci také milují.“ „Ať se tedy starají o věci, které jsou dobré. (Rozpravy, 2.22.1-3)
Tady nacházíme klasické stoické rozlišování mezi věcmi dobrými, špatnými a (mravně) lhostejnými. Základní myšlenka spočívá v tom, že lidé vždy hledají to, o čem si myslí, že je pro ně dobré. Samozřejmě se mohou mýlit – a často se mýlí – v tom, co to je, ale to je jiný příběh. To není pollyannský pohled na lidi, to je základní postřeh o normálním lidském chování.
2. Nejhorší zlo je falešný názor na to, co je správné a co špatné
„A přece neznat kritérium barev a vůní, a také chutí, není snad žádná velká škoda; ale když někdo nezná kritérium dobrého a špatného a věcí podle přirozenosti a proti přirozenosti, zdá se ti to malá škoda? Největší škoda (myslím).“ (Rozpravy, 1.11. 11)
Jestliže lidé dělají vždy to, co se jim zdá dobré, pak z toho vyplývá, že znalost dobra a zla je rozhodující, jinak riskujeme, že svůj život prožijeme špatně. Pro stoiky je jedinou dobrou věcí to, co zlepšuje náš charakter, a jedinou špatnou věcí to, co ho podkopává. Všechno ostatní můžeme upřednostňovat nebo odmítat, ale není to skutečně dobré ani špatné. Všimněte si, že Epiktétos zde zmiňuje slavné stoické heslo, že máme žít v souladu s přirozeností, což znamená dvě věci: přirozenost světa a lidskou přirozenost. V moderním pojetí se první význam překládá tak, že žijeme tak, že chápeme, jak svět funguje, a nepropadáme zbožným přáním, jak bychom si přáli, aby fungoval. Druhý význam se zaměřuje na dvě vlastnosti, které jsou podle stoiků pro lidstvo nejcharakterističtější: na naši schopnost uvažovat a na vysokou míru společenskosti, na obě bychom se proto měli zaměřit.
3. Nikdo si dobrovolně nevybírá, že bude konat špatně
„Každý omyl chápe rozpor: protože ti, kdo se mýlí, si nepřejí mýlit se, ale mít pravdu, je jasné, že nečiní to, co si přejí. Neboť co si přeje zloděj? To, co je v jeho vlastním zájmu.“ (Rozpravy, 2.26.1)
Podle sokratovského přístupu je morální chyba důsledkem chybného úsudku. Zloděj, který ukradl Epiktétovu lampu, nebo tyran, který poslal příslušníky stoické opozice na smrt nebo do vyhnanství, si myslí, že jednají správně, protože každý chce jednat správně (bod 1) a protože zastává nesprávný názor na to, co je to správné (bod 2). Zloděj si myslí, že výměnou své bezúhonnosti za lampu skutečně získá, a tyran si myslí, že jemu i státu bude lépe bez obtížných lidí, kteří říkají svůj názor. Oba se mýlí, ale ne úmyslně.“
4. V čem spočívá omyl? Ctnost spočívá v tom, že se vyhýbáme tomu, co je špatné, a usilujeme o to, co je dobré
„A protože jsem pro vás nemohl udělat to, o čem jsem se zmínil, dal jsem vám malou část z nás, tuto schopnost usilovat o nějaký předmět a vyhýbat se mu, a schopnost touhy a odporu, a jedním slovem schopnost používat zdání věcí; a budeš-li o tuto schopnost pečovat a budeš-li ji považovat za svůj jediný majetek, nikdy ti nebude nic bránit, nikdy se nesetkáš s překážkami; nebudeš naříkat, nebudeš nikomu nic vyčítat, nebudeš nikomu lichotit.“ (Rozpravy, 1.1.11)
Epiktétos si zde představuje samotný vesmír, který k nám promlouvá, a vysvětluje, že jeho dar nám je prostý, ale mocný: jsme obdařeni schopností rozumu, která nám umožňuje správně „používat zdání“, což znamená dospět ke správnému úsudku o tom, zda je něco dobré, či nikoli. Tato schopnost se také shoduje s pojmem ctnost (slovo, které Epiktétos používá jen zřídka) a je klíčová, protože pokud ji správně ovládáme, umožňuje nám žít život, během něhož nám nikdy nic nebrání, nemáme důvod ke stížnostem a nemáme důvod obviňovat druhé.
5. Svoboda spočívá v tom, že máme moc rozhodovat o tom, co je správné
„Chceš, abych měl moc? Dovolte mi mít moc a také potíže s ní spojené. Nuže, vyhnanství? Kamkoli půjdu, tam mi bude dobře; neboť i zde, kde jsem, mi nebylo dobře kvůli místu, nýbrž kvůli mým názorům, které si odnesu s sebou, neboť ani o ně mě nikdo nemůže připravit, nýbrž jen mé názory jsou mé a nikdo mi je nemůže vzít, a dokud je mám, jsem spokojen, ať jsem kdekoli a dělám cokoli.“ 65656 (Rozpravy, 4.7.18)
Máme sklon si myslet, že svoboda je svoboda dělat si, co chceme, a že tedy závisí na tom, kolik máme peněz, moci a podobně. Pro stoiky však honba za takovými vnějšími věcmi z nás jednoduše dělá otroky kohokoli, kdo má možnost nás jimi obdarovat. Skutečná svoboda přichází zevnitř, nikoli zvenčí: je to svoboda dospět k jakémukoli úsudku, který považujeme za přiměřený daným okolnostem. Taková svoboda, jak říká Epiktétos, nás provází všude, kam jdeme. Včetně vyhnanství nebo vězení. Měl by to vědět, protože svůj život začal jako otrok a skončil ve vyhnanství.
6. Je lepší trpět křivdu než dělat křivdu
„Ale pán mi může dát rány. Může to tedy udělat, aniž by za to trpěl? Tak jsem si to také myslel. Ale protože to nemůže udělat, aniž by za to trpěl, z toho důvodu to není v jeho moci: a nikdo nemůže udělat to, co je nespravedlivé, aniž by za to trpěl.“ (Rozpravy, 4.1.121)
Sokrates tvrdil, že není možné, aby někdo činil druhým zlo a sám za to nenesl následky. Protože jeho charakter je špatnými činy snižován. Naproti tomu oběť je morálně bez viny a paradoxně je na tom v jistém smyslu lépe. Epiktétos používá konkrétní příklad, s nímž byl jistě důvěrně obeznámen, pána, který týrá svého otroka. Vypráví se, že Epiktétův pán se jednoho dne rozzlobil a zkroutil Epiktétovi nohu. Budoucí filozof to pozoroval a klidně prohlásil: „Víš, jestli budeš takhle pokračovat, tak se ti ta noha zlomí“. Což se také stalo. Epiktétos pak dodal: „Říkal jsem ti, že se zlomí.“ Po zbytek života zůstal chromý. Mimochodem, Epiktétovo pravé jméno neznáme, epíktētos v řečtině znamená prostě „získaný“.
7. Neřest je nemoc duše
„Tak jistě, jak říkají filosofové, rostou i nemoci mysli. Když totiž jednou zatoužíš po penězích, použije-li se rozum, který tě přivede k vnímání zla, touha se zastaví a vládnoucí schopnost naší mysli se navrátí k původní autoritě. Jestliže však nepoužiješ žádný prostředek k vyléčení, nevrací se již do stejného stavu, ale jsa znovu podněcována odpovídajícím zjevem, rozněcuje se k touze rychleji než dříve: a když se to děje neustále, je od nynějška zatvrzena (učiněna bezcitnou) a nemoc mysli potvrzuje lásku k penězům.“ (Rozpravy, 2.18.11)
Láska je pro Sókrata nemocí duše. Epiktétos zde uvádí přímou analogii mezi péčí o duši a péčí o tělo. Pokud špatně používáš nějakou část svého těla, dojde k jejímu poranění. A pokud ji budeš zneužívat dál, zranění se prohloubí a možná se stane trvalým. Totéž platí pro duši nebo – moderněji řečeno – pro náš charakter. Pokaždé, když podlehneme neřesti, oslabujeme sami sebe. Naopak pokaždé, když usilujeme o ctnost, posilujeme sami sebe. Proto musíme dávat pozor na to, co děláme, protože se z toho nakonec stane zvyk, ať už v dobrém, nebo ve zlém.
8. Jaké jsou naše zvyky? Mírnit své touhy je lepší než neustále usilovat o jejich uspokojení
„Ze zkušenosti totiž poznáte, že tato slova jsou pravdivá a že z věcí, které jsou ceněny a dychtivě vyhledávány, nemají žádný užitek ti, kdo je získali; a těm, kdo je ještě nezískali, se zdá, že až tyto věci přijdou, přijde s nimi i vše dobré; pak, až přijdou, horečný pocit je stejný, zmítání se sem a tam je stejné, nasycení, touha po věcech, které nejsou přítomny; neboť svoboda se nezískává plným vlastnictvím věcí, po nichž se touží, ale odstraněním touhy.“ (Rozpravy, 4.1.174-5)
Střídmost je jednou ze čtyř hlavních ctností (další tři jsou praktická moudrost, odvaha a spravedlnost). Musonius Rufus, Epiktétův učitel, ji považoval za základní a pravděpodobně důležitější než ostatní ctnosti, protože bez střídmosti nelze vykonávat vůbec žádnou ctnost. Doporučoval cvičit se ve střídmosti pokaždé, když usedáme ke stolu a jíme: měli bychom počkat, až na nás přijde řada, pomáhat si správnou mírou a možná si i odpustit nejlepší kousky, abychom dali přednost hostům. Epiktétos však jde radikálněji: svým žákům říká, že nejlepší způsob, jak se vyhnout pokušení, není být střídmý, ale zcela se zdržet určitých požitků, alespoň zpočátku. Má pravdu, kterou potvrzují i moderní psychologické výzkumy. Řekněme, že máte problém se sladkostmi. Můžete si v supermarketu koupit zmrzlinu, nechat ji v mrazáku a pak si říct, že si ji budete dopřávat jen výjimečně a v malém množství. Hodně štěstí. Výzkumy ukazují, že mnohem účinnější je prostě uličku se zmrzlinou v supermarketu úplně vynechat, a vyhnout se tak neustálému vystavování se pokušení, jakmile se vrátíte domů.
9. Jakmile se vrátíte domů, můžete si dát zmrzlinu. Ctnost vede ke štěstí, neřest vede k neštěstí
„Je-li povoláním ctnosti výroba štěstí, klidu a vyrovnanosti, musí být pokrok ke ctnosti pokrokem ke každému z nich. Vždy totiž platí, že pokrok je přibližováním se k cíli, k němuž nás přivádí dokonalost čehokoli. Jak je tedy možné, že se shodneme na tom, že ctnost je taková věc, ale v jiných věcech hledáme pokrok a projevujeme ho?“ (Rozpravy, 1.4.3-5)
V Sokratově filosofii vede ctnost k dobru, což ovšem znamená, že ctnost je klíčem ke šťastnému, ve smyslu eudaimonickému, životu. Epiktétos však své žáky kárá, protože se zdá, že vědí, v čem spočívá dobrý život, a přesto se přiklánějí k honbě za jinými věcmi (jako jsou peníze, sláva atd.). To je ovšem proto, že stále uplatňují špatný úsudek, což je zase důvod, proč je klíčem k Epiktétovu přístupu ke stoicismu zdokonalení naší schopnosti úsudku, řecky prohairesis.
Těchto devět klíčových kroků v Epiktétově značce stoicismu je úzce propojeno, jak se pokusím ukázat na následujícím schématu. Myslím, že každý krok posuzovaný izolovaně je přesvědčivý a poučný, přesto by mohl být sám o sobě důvodně zpochybňován. Systém jako celek je však mnohem pevnější a obtížněji zpochybnitelný. Vytváří také krásně ucelenou životní filozofii, která vede ke dvěma věcem, jež si každý přeje: ke svobodě a štěstí.
.