El

Ēl (hebrejsky: אל) je severozápadní semitské slovo, které znamená „bůh“ nebo „Bůh“. V české Bibli se odvozené jméno Elohim obvykle překládá jako „Bůh“, zatímco Jahve se překládá jako „Hospodin“. El lze překládat buď jako „Bůh“, nebo jako „bůh“, podle toho, zda se vztahuje k jedinému Bohu, nebo k menší božské bytosti. Jako prvek ve vlastních jménech se „el“ vyskytuje ve starověké aramejštině, arabštině a etiopštině a také v hebrejštině (např. „Samu-el“ a „Jo-el“). V postbiblickém období se „el“ stává pravidelným prvkem ve jménech andělů, například „Gabri-el“, „Micha-el“ a „Azri-el“, aby označilo jejich status božských bytostí. Sémantický kořen islámského slova pro Boha „Alláh“ souvisí se semitským slovem El.

V Bibli byl El božstvem uctívaným hebrejskými patriarchy, například jako El Šaddai (Bůh všemohoucí) nebo El Elyon (Bůh nejvyšší) před zjevením jeho jména Jahve Mojžíšovi. El však uctívali i neizraelité, například Melchisedech (Genesis 14,9). Vědci našli mnoho mimobiblických důkazů o kanaánském uctívání Ela jako nejvyššího božstva, stvořitele nebe a země, otce lidstva, manžela bohyně Ašery a rodiče mnoha dalších bohů. Kenaanská mytologie o Élovi mohla přímo ovlivnit vývoj pozdějších řecko-římských příběhů o bozích.

Teologický postoj Židů a křesťanů je takový, že Ēl a Ĕlōhîm, pokud se používají ve významu nejvyššího Boha, odkazují na stejnou bytost jako Jahve – na jediné nejvyšší božstvo, které je Stvořitelem vesmíru a Bohem Izraele. Zda to byla původní víra prvních biblických autorů, je předmětem mnoha diskusí. Určitá forma monoteismu pravděpodobně existovala mezi Izraelity od raného období, ale vědci diskutují o tom, do jaké míry si vypůjčili nebo zdědili četné polyteistické představy od svých kanaánských sousedů a předchůdců.

Él v Bibli

Patriarchové a Él

V Exodu 6,2-3 Jahve uvádí:

Zjevil jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Él Šaddaj, ale nebyl jsem jim znám pod svým jménem Jahve.

Dnes běžně slýcháme spojení „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“. Abraham vstoupil do vztahu s Bohem, který byl známý jako „Abrahamův štít“, Izák uzavřel smlouvu s „Izákovou bázní“ a Jákob s „Mocným“. Bible tyto osobní bohy označuje za formy jediného nejvyššího boha Ela. Genesis naznačuje, že nejen hebrejští patriarchové, ale i jejich sousedé v Kanaánu a další v celé Mezopotámii uctívali Ela jako nejvyššího boha. Například král města Salemu (budoucího Jeruzaléma) pozdravil a požehnal Abrahamovi ve jménu „Boha nejvyššího“ – El Eljóna:

Melchisedech, král Salemu, přinesl chléb a víno. Byl knězem Boha Nejvyššího , požehnal Abramovi a řekl: „Požehnán buď Abram od Boha Nejvyššího“ (Gn 14,19).

Brzy poté Abraham přísahal sodomskému králi ve jménu El Elyona a označil ho za „Stvořitele nebe a země“ (Gn 14,22). Později, když Bůh s Abrahamem uzavřel smlouvu o obřízce, identifikoval se jako El Šaddaj – Bůh všemohoucí (Gn 17,1). Je to také El Šaddaj, kdo požehnal Jákobovi a řekl mu, aby si změnil jméno na „Isra-el“ (Gn 35,10-11). A právě ve jménu El Šaddaje udělil Jákob své vlastní požehnání svým synům, budoucím patriarchům izraelských kmenů:

Bohem (El) tvého otce, který ti pomáhá … Všemohoucím (Šaddajem), který ti žehná požehnáním nebes nahoře, požehnáním hlubin, které leží dole, požehnáním prsou a lůna (Gn 49,25).

V Genesis 22 Abraham zasadil v Beerševě posvátný strom a vzýval jméno „El Olam“ – Bůh věčný. V Šekemu založil oltář ve jménu „El Elohe Izrael“ – Boha, Boha Izraele. (Gn 33,20)

Nakonec se v Gn 35 Jákobovi zjevil „Elohim“ a přikázal mu, aby se i se svým klanem přestěhoval do města Luz a tam postavil oltář na památku Božího zjevení. Jákob vyhověl, postavil oltář „Elovi“ a město přejmenoval na „Bét-el“ – dům či místo Elovo.

Spory o původ

Ačkoli se tradičně zastává názor, že se El později zjevil Mojžíšovi jako Jahve, někteří badatelé se domnívají, že Jahve byl původně považován za jednoho z mnoha bohů – nebo snad za boha jednoho konkrétního izraelského kmene či kenského boha Mojžíšovy manželky – a zpočátku nemusel být nutně ztotožňován s Élem (Smith 2002). Jako důkaz uvádějí například skutečnost, že v některých biblických verších je Jahve jasně představen jako bůh bouře, což o Ēlovi, pokud je známo, neplatí.

Hlas Jahveho je nad vodami, hřímá Bůh slávy, Hospodin hřímá nad mocnými vodami…. Hlas Jahveho udeří bleskem (Ž 29,3-7).

Dnes je rozšířenější názor, že taková jména jako Ēl Shaddāi, Ēl ‚Ôlām a Ēl ‚Elyôn byla původně chápána jako jeden Bůh s různými tituly podle místa uctívání, podobně jako dnes katolíci uctívají tutéž Marii jako „Pannu Marii Fatimskou“ nebo „Pannu Marii Guadalupskou“. Je tedy možné, že náboženská identita těchto postav byla v lidovém izraelském povědomí ustálena již od raného období. V opačném případě se nabízí názor, že všechny tradice a pojmy různých kmenů byly sjednoceny jako jeden Bůh náboženskými autoritami, které spojily prameny Písma J, E, D a P, jak Izraelité organizovali svůj národ během babylonského vyhnanství a po něm.

Elova rada

Psalm 82 předkládá vizi Boha, která může odkazovat na dobu, kdy byl El vnímán jako hlavní božstvo Izraele, nikoli jako jediný Bůh:

Elohim (Bůh) stojí v radě ēl
soudí mezi bohy (elohim). (Ž 82,1)

V kontextu to zřejmě znamená, že Bůh stojí v božské radě jako nejvyšší božstvo a soudí ostatní bohy. Dále vyslovuje, že ačkoli jsou „synové boží“ (bene elohim), tyto bytosti už nebudou nesmrtelné, ale zemřou jako lidé:

Řekl jsem: „Jste bohové (elohim), všichni jste synové Nejvyššího (Eljóna).“ Ale zemřete jako obyčejní lidé, padnete jako každý jiný vládce (82,6-7).

Úryvek se nápadně podobá kanaánskému textu (viz níže) odkrytému v Ugaritu, který popisuje Elův boj proti vzpurnému Baalovi a těm božstvům, která ho podporovala. Hebrejská verze by mohla označovat bod, v němž dřívější polyteistická tradice Izraele ustupuje monoteistické tradici, podle níž Bůh již nekoexistuje s jinými menšími božstvy. Obhájci přísného biblického monoteismu však trvají na tom, že Žalm 82 neodkazuje na doslovnou radu „bohů“, ale na radu, na níž Bůh soudil buď padlé anděly, nebo lidské bytosti, které se postavily na místo Boha.

Bible obsahuje několik dalších odkazů na pojem nebeské rady. Například Žalm 89,6-7 se ptá:

Kdo je jako Jahve mezi syny El? V radě svatých je El velmi obávaný, je strašnější než všichni, kdo ho obklopují.

Jiná verze nebeské rady používající pouze Jahveho jméno se objevuje v První knize královské 22, v níž prorok Micheáš podává zprávu o následujícím vidění:

Viděl jsem Jahveho, jak sedí na svém trůnu a kolem něho stojí po jeho pravici i levici celé nebeské vojsko. A Jahve řekl: ‚Kdo zláká (krále) Achaba, aby zaútočil na Rámot Gileád a šel tam na smrt? Jeden navrhl to a druhý ono. Nakonec vystoupil jeden duch, postavil se před Jahveho a řekl: ‚Já ho zlákám‘. „Jakým způsobem? Jahve se zeptal. ‚Vyjdu ven a budu lživým duchem v ústech všech jeho proroků,‘ řekl. „Podaří se ti ho zlákat,“ řekl Jahve. Jdi a udělej to!“ (1 Kr 22,19-22).

Tady už to nejsou menší bohové nebo „synové Élovi“, ale „duchové“, kteří odpovídají Bohu v radě. V době vzniku Knihy Jobovy se pojetí nebeské rady vyvinulo z primitivnější verze vyjádřené v Žalmech 82 a 86 do podoby, v níž „andělé přišli předstoupit před Jahveho a s nimi přišel i satan“. (Job 1,6) Někteří badatelé proto dospěli k závěru, že to, co bylo kdysi v hebrejské mytologii považováno za menší božstva nebo doslova za „syny Elovy“, se v době sepsání knihy Job stalo pouhými Jahveho anděly.

Severní El versus jižní Jahve?

Historicky i v biblickém vyprávění se jahvistický monoteismus prosadil nejprve v jižním Judském království, jehož centrem byl jeruzalémský chrám. Podle dokumentární hypotézy odrážejí různé prameny v Pentateuchu – prvních pěti knihách Bible – teologické názory několika různých autorů. Předpokládá se, že verše, v nichž se používá „El“, představují tradici charakteristickou pro severní kmeny, zatímco verše, v nichž se mluví o Jahvem, pocházejí z jižní tradice.

Na teologické rozdělení na sever a jih se odkazuje i přímo v samotné Bibli. Když se za vlády izraelského krále Jeroboáma I. Izrael a Juda rozešly, Jeroboám zdůraznil duchovní nezávislost svého království na Judsku tím, že založil dvě severní náboženské svatyně, jednu severně od Jeruzaléma v Bét-elu a druhou severněji v Danu. Je zaznamenáno, jak prohlásil:

„Je pro vás příliš mnoho, abyste chodili do Jeruzaléma. Zde je Elohim, Izraeli, který tě vyvedl z Egypta“ (1 Kr 12,28).

Anglické překlady v tomto případě obvykle překládají „elohim“ jako „bohové“, ale pravděpodobnější je „Bůh“. Vzhledem k tomu, že El byl často spojován s posvátným býkem (viz níže), je také pravděpodobné, že zlaté sochy býka a telete vztyčené u těchto svatyní představovaly potvrzení El (nebo Jahveho/El) jako hlavního božstva – ne-li jediného boha izraelského království.

Různé tvary El

Množný tvar ēlim (bohové) se v Bibli vyskytuje pouze čtyřikrát. Začíná Žalm 29: „Připište se Jahvemu, synové bohů (benê ēlîm)“. Žalm 89,6 se ptá: „Kdo na nebesích se vyrovná Jahvemu, koho lze přirovnat k Jahvemu mezi syny bohů (benê ēlîm)“. Jeden ze dvou dalších výskytů je v „Písni Mojžíšově“, Exodus 15,11: „Kdo je ti podobný mezi bohy (ēlim), Jahve?“. Poslední výskyt je v Danielovi 11,35: „Král bude jednat podle své libosti, bude se vyvyšovat a povyšovat nad každého boha (ēl) i proti Bohu bohů (ēl ēlîm).“

Tvar ēlohim, překládaný jako „Bůh“, není přísně vzato množným číslem, protože i když má v množném čísle koncovku -im, gramaticky funguje jako podstatné jméno v jednotném čísle. Elohim bylo běžné slovo pro Boha Hebrejců; v hebrejské Bibli se objevuje častěji než jakékoli jiné slovo pro Boha kromě Jahveho.

V masoretském (hebrejském) textu se také často objevuje tvar ēl v jednotném čísle – 217krát: z toho 73krát v Žalmech a 55krát v Knize Jobově. Existují také místa, kde se slovo ēl (bůh) používá k označení jiného božstva, než je Bůh Izraele, zvláště když je modifikováno slovem „cizí“, jako například v Žalmech 44,20 a 81,9, Dt 32,12 a Malachiášovi 2,11. V těchto místech se slovo ēl používá k označení jiného božstva, než je Bůh Izraele.

Nakonec archeologové poznamenávají, že jazyková forma ēl se objevuje v izraelských osobních jménech ze všech období, z nichž se dochovaly záznamy, včetně jména Yiśrā’ēl „Izrael“, což znamená „ēl usiluje“.

El mimo Bibli

Blízkovýchodní literatura

El byl nalezen na prvním místě seznamu bohů v troskách královské knihovny civilizace Ebla v Sýrii, datované do roku 2300 př. n. l. Pro Kanaánce byl El neboli Ilu nejvyšším bohem a otcem lidstva, i když vzdáleným a poněkud odtažitým. Možná byl původně bohem pouště, protože údajně vybudoval v poušti svatyni pro sebe, své ženy a jejich děti. El byl otcem mnoha bohů, z nichž nejvýznamnější jsou Hadad/Baal, Yaw a Mot, kteří mají podobné atributy jako řecko-římští bohové Zeus, Poseidon, respektive Hádes.

Ve starověkých kanaánských nápisech je El často nazýván Tôru ‚Ēl (Býk El nebo „býčí bůh“) a předpokládá se, že několik nálezů býčích [[soch[[a ikon]] představuje tento aspekt Elova kultu. Často je však také popisován nebo zobrazován jako starý vousatý muž – obraz boha jako „prastarého ze dnů“, který přetrvává v Bibli v Danielovi 7,9. Mezi další Elovy tituly patří bātnyu binwāti (Stvořitel tvorů), ‚abū banī ‚ili (otec bohů) a ‚abū ‚adami (otec člověka). Je nazýván „stvořitelem věčným“, ale také „tvým patriarchou“, „šedovousým prastarým“, „plným moudrosti“, „králem“, „otcem let“ a „bojovníkem“.

V ugaritském „Ba’alově cyklu“ je Ēl představen jako sídlící na hoře Lel (což možná znamená „Noc“) u pramenů „dvou řek“. Přebývá ve stanu, stejně jako Jahve v předmonarchickém Izraeli, což může vysvětlovat, proč neměl v Ugaritu chrám. Nazývá se latipanu ´ilu dupa´idu, „soucitný Bůh milosrdenství“. Je pomalý v hněvu, je také nazýván Laskavý. Lidem žehná a téměř vždy jim odpouští, pokud učiní pokání. Truchlí pro lidskou bolest a raduje se z lidského štěstí. Zůstává však v odstupu a často se na jeho pomoc obracejí jiná božstva, zejména bohyně Anat a Athirat/Ašera, jako prostředníci.

Ugaritský text KTU 1.2,13-18 popisuje scénu podobnou verzi nebeské rady v Žalmu 82. „Nebeská rada“ se odehrává v době, kdy je Bůh na zemi. Zde je El nejvyšším bohem a je upřesněno, že vzpurný Baal spolu s těmi bohy, kteří mu poskytují útočiště, musí být postaven před soud:

Ihned obraťte své tváře … ke shromáždění shromáždění uprostřed hory Lel. U nohou Elových se vskutku pokloníte… Býku, otci mému, El….. Vydejte, bohové, toho, jehož skrýváte, jemuž by vzdávali úctu. Vydejte Baala a jeho přisluhovače, abych ho mohl pokořit.

V seznamech obětních darů přinášených bohům je Elovo jméno zmiňováno často a výrazně, i když mu zřejmě nebyl zasvěcen žádný chrám zvlášť. Mezi další tituly, pod kterými byli v Ugaritu uctíváni bohové typu El nebo El, patřily El Šaddaj, El Elyon a El Berith. Jako děti Ela jsou v ugaritských textech konkrétně jmenováni Yamm (Moře), Mot (Smrt), Aštar a Ba’al/Hadad. Posledně jmenovaný je však také označen za potomka boha Dagona, přičemž Él je v pozici vzdáleného klanového otce. V epizodě „Ba’alův palác“ pozval Ba’al/Hadad „70 synů Athiratových“ na hostinu do svého nového paláce. Předpokládá se, že otcem těchto synů bohyně Athirat (Ašery) je Ēl.

V širší oblasti Levanty byly archeology objeveny následující zmínky o El:

• Fénický amulet s nápisem ze 7. století př.Kr. byl interpretován takto:

Věčný (‚Olam) s námi uzavřel přísahu smlouvy,

Ašera s námi uzavřel (smlouvu).
A všichni synové Elovi,
a velká rada všech Svatých.

Přísahou nebeskou i starozemskou.

• Dávný nápis v dole z oblasti hory Sinaj zní ‚ld’lm – vykládá se jako „Él Věčný“ nebo „Bůh Věčný“.

• V několika nápisech se objevuje titul „El (nebo Il), stvořitel Země“. V chetitských textech se tento výraz stává jednotným jménem Ilkunirsa, což je titul, který byl rovněž dán božskému manželovi Ašerdu/Ašerovi a otci buď 77, nebo 88 synů.

• V churském hymnu na Ēla je božstvo nazýváno ‚il brt a ‚il dn, což se vykládá jako ‚Ēl smlouvy‘, respektive ‚Ēl soudce‘.

Sanchuniathonovo vyprávění

Předpokládané spisy, jejichž autorem je legendární fénický spisovatel Sanchuniathon a které se částečně dochovaly u raně církevního historika Eusebia z Caesaria, poskytují fascinující zprávu o tom, jakým způsobem mohl El z kenaanské mytologie ovlivnit pozdější řecké mýty. Předpokládá se, že tyto spisy jsou kompilací nápisů ze starověkých fénických chrámů pocházejících pravděpodobně z období 2000 př. n. l. Él je zde nazýván jak jménem Elus, tak jeho řeckým ekvivalentem Kronos. Není však bohem stvořitelem ani prvním bohem. Él je spíše synem nebe a země. Nebe a Země jsou sami dětmi Eljóna – „Nejvyššího“. El je otcem Persefony a Athény. Je bratrem bohyň Afrodity/Astarty, Rhey/Ašery a Dione/Baalat, stejně jako bohů Béthela, Dagona a nejmenovaného boha podobného řeckému Atlasovi.

V tomto příběhu se Nebe a Země odcizují, ale Nebe se vnucuje Zemi a pohlcuje děti tohoto svazku. El zaútočí na svého otce Nebe srpem a kopím a zažene ho. Tímto způsobem El a jeho spojenci, Eloimové, získají Nebeské království. Jedna ze Skyových konkubín však již byla těhotná a její syn nyní válčí s Elem. Tento bůh se nazývá Démarus nebo Zeus, ale je nápadně podobný „Baalovi“, který se v ugaritských textech vzbouřil proti Elovi.

El měl tři manželky, všechny byly jeho vlastní sestry nebo nevlastní sestry: Afrodita/Astarte, Rhea/Asherah a Dione. Poslední z nich Sanchuniathon ztotožňuje s Baalat Gebal, tutelární bohyní Byblu, města, které podle Sanchuniathona založil Él.

Él a Poseidon

Dvoujazyčný nápis z Palmýry datovaný do 1. století ztotožňuje Él-Stvořitele Země s řeckým bohem Poseidonem. Dříve nápis z 9. století př. n. l. v Karatepe ztotožňuje Ēl-Stvořitele-Země s formou jména babylonského boha vody Ea, vládce vodní podzemní propasti. Tento nápis uvádí Ēl na druhém místě v místním panteonu za Ba’al Šamim a před Věčným Sluncem.

Jazykové formy a významy

Někteří muslimští učenci tvrdí, že slovo „El“, které se vyskytuje ve starověku, není ve skutečnosti nic jiného než Alláh, pokud se vyslovuje podle tradice semitských jazyků. El by se mělo vyslovovat „AL“, protože první písmeno slova El je ‚alef a druhé písmeno by se mohlo vyslovovat jako dvojité L. Starověké semitské civilizace nepsaly samohlásky, a tak A za L chybělo, stejně jako H.

Alternativní formy slova El se vyskytují ve všech semitských jazycích s výjimkou starověkého jazyka ge’ez v Etiopii. Mezi formy patří ugaritské ‚il (pl. ‚lm); fénické ‚l (pl. ‚lm), hebrejské ‚ēl (pl. ‚ēlîm); aramejské ‚l; arabské Al; akkadské ilu (pl. ilāti).

• Bruneau, P. 1970. Recherches sur les cultes de Délos à l’époque hellénistique et à l’époque imperiale. Paris: E. de Broccard. (in French)
• Cross, Frank Moore. 1973. Kenaanský mýtus a hebrejský epos. Cambridge, MA: Harvard University Press. ISBN 0674091760.
• Rosenthal, Franz. 1969. „The Amulet from Arslan Tash.“ In Ancient Near Eastern Texts, 3. vyd. Princeton: Princeton University Press. ISBN 0691035032.
• Smith, Mark S. 2002. The Early History of God (Rané dějiny Boha): S.: Yahweh and the Other Deities in Ancient Israel [Jahve a ostatní božstva ve starověkém Izraeli]. Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans Publishing Co. ISBN 9780802839725
• Teixidor, James. 1977. Pohanský bůh. Princeton: Princeton University Press. ISBN 0691072205

Všechny odkazy vyhledány 9. března 2019.

• Ugarit a Bible

.