Akademie, kterou založil filozof Platón na počátku 4. století př. n. l., byla pravděpodobně jednou z prvních vysokoškolských vzdělávacích institucí. Nebyla sice něco jako univerzita, kam by se lidé zapisovali a kde by získávali vysokoškolské tituly, ale fungovala jako jedno z prvních míst, kde se shromáždění učenci věnovali specializovanému výzkumu vědeckých a filozofických otázek, alespoň v Evropě.
Její hlavní funkcí bylo vyučovat Platónovo filozofické chápání, ale také vyzývala své učence, aby rozvíjeli nové chápání našeho vesmíru. To z ní činí jednu z prvních známých institucí, která se věnovala zásadním objevům o našem vesmíru.
Založení Akademie
Platón založil Akademii někdy v letech 390-380 př. n. l. v Athénách. V zásadě škola sloužila jako místo, kde se měla vyučovat Platónova filozofie. Akademie se zpočátku nacházela v prostoru, který představoval háj nebo zahradu s olivovníky, jejíž součástí byly sochy a blízké budovy. Termín akademie je odvozen od jména Academus nebo Hekademus, mýtického hrdiny, jemuž byla zahrada zasvěcena. Tento termín se stává jednak označením pro Platónovu školu, ale také naším slovem pro akademii a akademika.
Záměrem Akademie byla instituce, kde by se scházeli zasvěcení učenci, diskutovali a přednášeli o podstatě vesmíru. Platón věřil, že poznání se nedosahuje pouhým rozjímáním, ale diskusí, výukou a bádáním.
Platón zpočátku vedl mnoho přednášek a seminářů, na nichž také pokládal otázky vybraným posluchačům z řad učenců. Témata, na která se zaměřoval, byla matematika, přírodní vědy, astronomie, dialektika, filozofie a politika. K Platónovi se v akademii připojili další známí filozofové, včetně Aristotela, než založil vlastní akademii poté, co se s Platónovou filozofií rozešel. Zatímco zpočátku akademie fungovala jako škola, která vyučovala Platónovu filozofii o světě přírody, v polovině 3. století př. n. l. se to změnilo.
Kontinuita Akademie
Přibližně v roce 266 př. n. l. se Arcesilaus stal scholarchou neboli hlavou Akademie. Rozvinul takzvanou skeptickou školu platonismu. V tomto období se projevily vlivy skeptiků a stoiků na mnoho filozofických myšlenek, ačkoli platoničtí skeptici kritizovali obojí. Skepticismus viděl, že vesmír je nepoznatelný a je pošetilé se jím zabývat.
Arcesilaus naproti tomu učil, že skepsi je třeba poměřovat stupni pravděpodobnosti. I když může být pravda, že některé věci jsou nepoznatelné, lze usilovat o poznání tak, že mu lze přisoudit určitý stupeň pravděpodobnosti. Díky tomu má tedy snaha o poznání smysl, protože nám umožňuje dozvědět se více a určitý stupeň poznání o daném tématu, i když nemusíme zcela dosáhnout úplného poznání o daném tématu. Agnostický postoj k poznání byl pro novou filozofii stěžejní.
V době tzv. nové Akademie se škola nadále věnovala platónskému skepticismu. Kolem roku 159 př. n. l. ji však vystřídal filosof Carneades. Ačkoli zastával skeptickou filozofii, tvrdil, že poznání není plně poznatelné. Tvrdil, že existují větší stupně pravděpodobnosti. Tvrdil, že člověk musí žít a žít znamená, že musíme mít vůdčí zásady.
Těmito zásadami bychom se měli řídit podle poznatků, které jsou s největší pravděpodobností pravdivé, i když si nikdy nejsme jisti. Proto bychom měli usilovat o poznání, abychom měli co největší míru porozumění pravděpodobnosti daného tématu, i když uznáváme, že danému tématu nemůžeme plně porozumět a musíme mít určitý agnostický postoj. Tato filozofie byla o něco liberálnější než Arcesilovo přesvědčení v tom smyslu, že se snažila přisuzovat poznání větší jistotu.
Filozofie skepticismu měla na platónskou školu silný vliv až do roku 90 př. n. l., kdy ji začal vést Antiochos z Askalónu. V té době začaly školu více ovlivňovat stoické vlivy.
Antiochův hlavní názor byl, že mysl dokáže rozlišit pravdu od lži. Věřil, že je třeba zkoumat důvody poznání, morálky a porozumění a že hledání pravdy je rozhodující a je podstatou našeho bytí. V mnoha ohledech Antiochos věřil, že oživuje starou Akademii založenou původními Platónovými myšlenkami. Antiochovy myšlenky se staly vlivnými a on se stal jedním z hlavních Ciceronových učitelů a vlivných osobností.
zprávy o tomto ad Zničení a obnovení
V roce 86 př. n. l. byla samotná škola zničena požárem, k němuž pravděpodobně došlo během obléhání Athén. Ukázalo se, že Akademii není možné obnovit, nicméně výuka byla v Athénách obnovena v roce 84 př. n. l. v Ptolemaiově gymnáziu. Výuka pokračovala i v římské éře, neboť její učení ovlivňovalo i římské úředníky a další osoby. V 5. století n. l. se již objevilo hnutí za obnovení samotné Akademie. Oslovení neoplatonisté založili novou Akademii v letech 400-410 n. l.
Neoplatonisté věřili, že oživují původní Platónovy myšlenky; sami však nyní byli ovlivněni širokou škálou myšlenek, což svědčí o tom, že jejich filozofie nebyla jen jedním ústředním tématem. Společným přesvědčením této nové filozofie bylo, že duše nebo člověk je mikrokosmem vesmíru a že tento mikrokosmos by měl usilovat o to, aby božský a přírodní svět fungoval lépe. Existuje řada rituálů, kterými člověk prochází a které pomáhají vytvořit jádro zasvěcené čistému a etickému životu, který nás pak přibližuje božské podstatě naší existence. Jedno je vnímáno jako božský zdroj, u něhož se musíme snažit dosáhnout porozumění a jednoty s tímto zdrojem.
Mnoho z těchto myšlenek bylo ovlivněno východní mystikou, která se mísila s nově vznikajícími koncepty jednotného a jednotného vesmíru. Tato filozofie se později stává velmi vlivnou v období středověku, kdy se spojuje s křesťanskými mysliteli a filozofy. Ostatní členové této školy se však ke všem nebo dokonce k velké části této filosofie nehlásili, takže je poněkud pochybné, že neoplatonici byli skutečně jednou jednotnou myšlenkovou školou.
Přítomnost neoplatoniků nicméně oživila akademii až do vlády Justiniána I., který v roce 529 n. l. všechny filosofické školy uzavřel. Justinián se domníval, že filosofické školy, které měly svůj původ v polyteistické minulosti, jsou heretické, a proto musí být uzavřeny.
Filosofie platonismu však na Východě přežily, protože východní křesťané přijali mnoho filosofů uprchlíků, kteří opustili Byzantskou říši během uzavření filosofických škol. To nakonec vedlo k tomu, že tyto školy ovlivnily Západ v pozdějším středověku, kdy se některé z filozofií začaly prolínat s křesťanským myšlením prostřednictvím přehodnocování starých klasických děl.
Dědictví Akademie
Dědictví Akademie spočívalo v tom, že byla prvním známým místem, kde se mohli scházet učenci, debatovat, diskutovat a učit o vesmíru a jeho poznávání. Koncept vyššího vzdělání byl v době založení Akademie novou myšlenkou. Proto se nakonec slovo akademie ujalo i v našem slovníku.
V průběhu renesance oživení zájmu o řeckou filozofii obecně vedlo mnohé k opětovnému zkoumání starých textů a učení řeckých filozofů a akademie. Některé z těchto filozofií, například neoplatonismus, ovlivnily i křesťanské a pozdější myšlení. Koncepce akademie začaly ovlivňovat rozvíjející se pojetí vědy a filozofie na Západě v období pozdního středověku. To nakonec vedlo k založení nových neboli novověkých akademií a ovlivnilo rozvoj univerzit v pozdějších obdobích. Ačkoli samotná akademie prošla různými filozofickými směry, koncepce shromažďování učenců k debatám, výuce a učení se stala zásadním vlivem na západní představy o vytváření institucí vyššího vzdělání a vědění.
- Více o založení akademie viz: Press, Gerald A. 2007. Platón: A Guide for the Perplexed. Průvodce pro zmatené. Londýn ; New York: Continuum.
- Dějiny Akademie viz: Reale, Giovanni, John R. Catan a Giovanni Reale. 1990. Platón a Aristoteles. A History of Ancient Philosophy, Giovanni Reale ; 2. Albany, NY: State Univ. of New York Press.
- Více o Arcesilovi viz: Algra, Keimpe, ed. 2005. The Cambridge History of Hellenistic Philosophy. 1st pbk. ed. Cambridge ; New York: Cambridge University Press, s. 324.
- Více o Karneadově filosofii viz: Furley, David J., ed. 1999. Od Aristotela k Augustinovi. Routledge History of Philosophy, v. 2. London ; New York: Routledge, s. 271.
- Více o Antiochovi a jeho filozofii viz: Sedley, D. N., ed. 2012. The Philosophy of Antiochus. Cambridge ; New York: Cambridge University Press.
- Více o neoplatonicích viz: Gregory, John. 1999. The Neoplatonists: A Reader. Vyd. 2. London ; New York: Routledge.
- Více o uzavírání justiniánských filosofických škol viz: Adamson, Peter a Peter Adamson. 2014. Klasická filosofie. První vydání. Dějiny filosofie bez mezer, Peter Adamson ; 1. díl. Oxford: Oxford University Press, str. 259.
- Více o odkazu Akademie viz: Power, Edward J. 1991. Dědictví vzdělanosti: A History of Western Education (Dějiny západního školství). SUNY Series, the Philosophy of Education. Albany, N.Y.: State University of New York Press, str. 29.
Admin, Maltaweel a EricLambrecht
.