V roce 2015 se rodící se vztah, z něhož jsem cítila takové nadšení a naději, propadal do toxicity, aniž bych si to uvědomovala. S Tracy jsme se seznámili na OKCupid, když jsem byl na odreagování. Nedávno mě oslepila žena, do které jsem byl bláznivě zamilovaný, a já vykořenil celý svůj život, abych se s ní přestěhoval do Minneapolis. Během tří týdnů mi dala kopačky a já to nezvládal dobře. Odrazil jsem se, odrazil jsem se, odrazil jsem se přímo do Tracyiny náruče.
Rozesmála mě a byla přesně můj typ, ale hlavně mi byla velmi sympatická. To mě neuvěřitelně uklidňovalo (pro mé ego) poté, co mi koberec pod nohama vytrhla žena, o které jsem si myslel, že si ji vezmu.
Ačkoli jsme s Tracy měli více problémů, z nichž jeden spočíval v tom, že náš vztah byl založen na mé potřebě cítit se lépe po rozchodu, vrcholným problémem, kterému jsme čelili, nebo spíše já, byl Tracyin měsíční cyklus pasivní agrese, podrážděnosti chodící po skořápce a výpadů. Vykazovala pro mě zcela zjevné příznaky toho, že se potýká s premenstruační dysforickou poruchou (PMDD), ale tyto příznaky pro ni nebyly zjevné a nemyslela si, že je tím náš vztah ovlivněn nebo že nějaký problém vůbec existuje.
Pamatuju si, že během prvního měsíce chození jsem jí řekl: „Nemůžeš se mnou takhle mluvit.“ A nemám ponětí, kolikrát jsem ještě během těch devíti měsíců, co jsme spolu chodili, řekl úplně stejnou větu.
„Nemůžeš se mnou takhle mluvit. Nemůžeš se mnou takhle mluvit. Nemůžeš se mnou takhle mluvit.“
Po dvou měsících jsem ji požádal, aby vyhledala pomoc, a bylo mi jedno, jak to bude vypadat, pokud bude podnikat hmatatelné kroky ke zlepšení tohoto problému. Možná „pomoc“ znamenala vyhledat terapeuta, ale mohlo to znamenat psát si deník nebo se věnovat meditaci, chodit dřív spát, nepít tolik alkoholu, vlastně cokoli.“
Po pěti měsících si vzpomínám, jak jsem s ní ležel v posteli a v klidu si s ní promluvil o jejím chování v naději, že ji nevyvedu z míry. Řekla mi, že se držím minulosti, že musím nechat věci být. Kdybych měl sledovat všechno, co řekla a udělala a co jí ublížilo, nikdy bychom se nedokázali posunout dál. Odpověděl jsem a snažil se jí vysvětlit, že jsem minulost nevytahoval proto, abych se o ní hádal, ale snažil jsem se ukázat jasný vzorec chování, který nejsem ochoten snášet donekonečna. Pokud bychom nedokázali přijít na to, jak tento cyklus přerušit, nebyl jsem ochoten se ve vztahu posunout dál. Tečka. Myslel jsem si, že tento upřímný rozhovor mě probudí. Nebyl.“
Po osmi měsících, kdy jsem jí říkal: „Takhle se mnou mluvit nemůžeš,“ a kdy jsem viděl, jak se zvyšuje počet dní, kdy se obávám, co by ji mohlo vytočit (určité slovo, interpretovaný tón hlasu, neřeknutí vůbec ničeho, výraz tváře, postoj), jsem odjel na dovolenou. Potřebovala jsem se dostat pryč od ní i od svého života, který mi způsoboval tolik úzkosti. Potřeboval jsem odjet kvůli svému duševnímu zdraví. A zatímco jsem byl pryč, poslouchal jsem její křik-pláč do telefonu o tom, jak nechce nepřítomného partnera. Nechtěla žít život, ve kterém by její partner odcházel bez ní.“
Rozloučení
Když jsem se vrátil, dostalo se mi přívalu důvodů, proč musím do našeho vztahu vložit více úsilí. Ale z mého pohledu, pokud jsem do našeho vztahu potřeboval vložit více úsilí, tak jsem o to nestál. Pokud byl náš vztah takhle náročný s malým nebo žádným přínosem z vynaložené práce, pak mi bylo lépe samotnému. Tak jsem jí řekl: „Ne,“ sbalil jsem si věci a odešel. Opravdu jsem odešel. Odstěhoval jsem se ze státu.
O dva týdny později za mnou přijela, aby mi řekla, že jsem měl pravdu, že to posrala, aby mi řekla, že si našla terapeuta a začala brát Lexapro na svou nyní diagnostikovanou PMDD. Byla si jistá, že je to nový začátek. Ale já už jsem se odhlásil. Osm z devíti měsíců jsem se snažil sdělit jí své pocity, snažil jsem se jí soucitně sdělit, jak její chování negativně ovlivňuje mě a náš vztah, snažil jsem se být chápavý a odpouštět, snažil jsem se vymýšlet kreativní řešení. A zůstal jsem tak dlouho, protože jsem nechtěl vytáhnout koberec zpod ní tak, jak ho vytáhli zpod mě, když jsem se poprvé přestěhoval do Minneapolis. Chtěl jsem si být jistý, že když ten vztah ukončím, nebude to z rozmaru nebo z ničeho nic. Chtěl jsem se ujistit, že je to poslední možnost po měsících snahy, aby to fungovalo. Ale jakmile podnikla kroky nezbytné k boji s problémy, kterým jsme čelili, neměl jsem už co nabídnout. Její snaha byla příliš malá a příliš pozdní a já nic necítil.“
Věda
Sociální pracovnice a manželská terapeutka Michele Weiner-Davisová tento jev označuje jako „syndrom odcházející manželky“ (ale protože máme rok 2019 a rovnost manželství je věc a tento jev se jistě děje i mimo manželství, budu ho označovat jako „syndrom odcházejícího partnera“, i když to nemá takový aliterativní zvuk. Možná spíš „syndrom rozloučení s partnerem“? Pokud vás napadne lepší aliterativní/vtipná alternativa, podělte se o ni v komentářích.“
Weiner-Davisová ve svém článku na serveru Psychology Today z roku 2008 popisuje otravnou manželku a neochotného manžela, který hrubě utvrzuje sexistické stereotypy. Pokusím se ho tedy poněkud moderně vylepšit. (Používám termíny „partner A“ a „partner B+“, abych si uvědomil, že ne všechny romantické vztahy se omezují na dvě osoby)
Partner A z nějakého důvodu postrádá ve vztahu naplnění. Komunikuje s partnerem B+, ale jeho obavy se setkávají s nezájmem. NEBO se jejich obavy setkávají s upřímnou péčí, ale nakonec se nic nezmění.
Partner A potřebuje změnit strategii. Snaží se sdělit své pocity různými, obvykle vystupňovanými způsoby.
(U mě to vypadá takto: několik přímých, ale klidných poznámek s odkazem na to, jak mi chování ubližuje, pak několik vážných rozhovorů vsedě o tom, jak mi chování ubližuje, a vymýšlení strategie, jak to napravit, pak vážné rozhovory vsedě při pláči z frustrace a ublížení, pak vážné rozhovory vsedě při pláči ze vzteku a uraženosti, pak ztratím veškerou trpělivost a nejsem schopen dál vést rozhovor bez úplného citového zhroucení, a nakonec vztah opustím.)
Po měsících nebo dokonce letech, kdy se snaží problém vyřešit ze všech sil, partner A odejde a partner B+ je nechápavý, jak je možné, že se partner A chce rozejít, a ptá se: „Proč jsi mi neřekl, že jsi naštvaný? Měl jsi říct/udělat x, y nebo z věcí!“. Partner A si v tu chvíli, kdy už mu nezbývá vůbec nic, pomyslí: „To si ze mě děláš prdel? Kde jsi byl po celou dobu našeho vztahu (nebo za posledních X let)?“ „Nevím,“ odpoví partner. Partner A a partner B+ prožívali velmi odlišné vztahy.
Weiner-Davis tvrdí:
„Hrozba rozvodu vyvolává skutečné hledání duše. Právě tito muži se ochotně objednávají na terapii, přihlašují se na semináře o manželství, čtou všechny svépomocné knihy, které se jim dostanou do rukou, hledají duchovní spojení a dokonce riskují zranitelnost tím, že s přáteli a rodinou hovoří o slově na „f“ (pocity). Postupně se z nich stávají manželé, po kterých tyto ženy toužily.
Ale pro mnoho žen je to „příliš málo, příliš pozdě“ nebo „vím, že to nevydrží. Pokud v tomto manželství zůstanu, vrátíš se ke svým starým lumpárnám,‘ což je sice zcela pochopitelné, nicméně tragické. Je to proto, že většina těchto mužů spíše než předstíráním „vhodného manželského chování“ upřímně prochází osobní proměnou, která navždy změní jejich priority. Obvykle jsou z nich skvělí druzí manželé.“
Dále říkám:
„Pokaždé, když do mé ordinace vstoupí žena, která je téměř na odchodu, nebo její manžel, jsem odhodlaný udělat, co je v mých silách, abych otevřel její srdce a mysl, aby viděla hluboké změny ve svém muži.“
A já říkám:
„Kurva. To.“
„Většina těchto mužů upřímně projde osobní proměnou, která navždy změní jejich priority.“? Ehm… Na tohle bych potřeboval vidět účtenky.“
Můj názor
V dospělém životě jsem měl tři vztahy, ve kterých jsem byl partnerem na odchodu, a můj méně než hvězdný bae se najednou tak odhodlal změnit své chování a vyhledal jakoukoli pomoc, aby to dokázal. A ve dvou ze tří případů, kdy jsem se rozhodla dát mu další šanci, bylo všechno pár dní nebo týdnů (nikdy ne měsíců) v pořádku, a pak se opakovala úplně stejná blbost.
Můj jazyk lásky je kvalitní čas, takže můj jazyk proti lásce je promarněný čas. A dávat romantickým partnerům druhé šance není nic jiného než monumentální Plýtvání. Z. Můj. času. Naplňuje mě hořkostí a záští, protože nejenže se můj partner celé měsíce choval jako neomluvitelný, plynem osvětlující, znehodnocující, narcistický kretén, ale úspěšně mě přesvědčil, že už kreténem nebude, a já se teď musím smířit s tím, že jsem byla dost naivní na to, abych mu uvěřila. Být znovu zklamán je mnohem horší pocit poté, co jste si vybudovali naděje.
Tady je to, co jsem se naučila ze svých zkušeností se syndromem partnera na útěku.
Pokud vás partner(ka) není ochoten(a) vyslechnout, pochopit, potvrdit, udělat s vámi kompromis a pracovat s vámi na problémech, které máte ve vztahu, když na ně poprvé (nebo podruhé, potřetí či podesáté) upozorníte, pokud je ochoten(a) vynaložit úsilí až poté, co odejdete, pak ve skutečnosti není ochoten(a) vás vyslechnout, pochopit, potvrdit, udělat s vámi kompromis nebo s vámi pracovat. Jsou pouze neochotní vás ztratit. A to není totéž, protože jakmile vás budou mít znovu, ta ochota vyslechnout vás, pochopit vás, potvrdit vás, udělat s vámi kompromis a pracovat s vámi tam stále nebude.
A čas, který promarníte tím, že tomu člověku dáte další šanci, jste mohli strávit léčením, posunem vpřed a budováním vztahů s lidmi, kteří jsou ochotni vynaložit potřebné úsilí nebo kteří prostě nejsou kreténi na prvním místě.
Můj názor? A samozřejmě, všechny vztahy a jednotlivci jsou jiní, vypadají jinak, cítí se jinak, ale můj názor je… pokud ve vás váš partner vyvolává to nejhorší, pokud vám nedává pocit, že si ho vážíte, pokud se kvůli němu cítíte mimo kontrolu, pokud vám způsobuje víc stresu než klidu, prostě neodcházejte… kurva, utíkejte.