Optimismus je obecně považován za jednu z nejžádanějších psychologických vlastností. S optimisty se stýkáme raději než s pesimisty a domníváme se, že optimismus je obecně úspěšnější životní strategií. Být „koketním optimistou“ (slovy slavné písně „South Pacific“) znamená, že se lépe vyrovnáte s jakýmikoliv výzvami, které vám přijdou do cesty. Podle Very Hoorensové a jejích kolegů z Lovaňské univerzity (2016) však být optimistou může mít svou cenu:
S optimismem je spojena ještě jedna past, která nastane, když se stanete obětí hypotézy pýchy. Jak poznamenal belgický tým, hypotéza pýchy zahrnuje příznivé a jednoznačné srovnávání se s ostatními lidmi. To vede ostatní k přesvědčení, že vůči nim zastáváte znevažující postoje, protože jim dáváte najevo, že se považujete za nadřazené. Jde o zvláštní formu pýchy, při níž jdou tvrzení o vaší vlastní hodnotě na úkor uznání hodnoty ostatních lidí. Příklad použitý Hoorensem a spol. staví do kontrastu tvrzení „Jsem lepší přítel než ostatní“ a „Jsem dobrý přítel“. Když pronesete srovnávací výrok s ostatními, projevujete explicitní formu pýchy. Když prostě prohlásíte, jaký jste dobrý přítel, je tvrzení o nadřazenosti implicitní a každému, kdo toto tvrzení slyší, to neškodí.“
Když optimismus zahrnuje podobný srovnávací obrat, pravděpodobně vyvolá stejnou reakci jako explicitní pýcha. Pokud si myslíte, že pravděpodobnost, že se vám stane něco špatného, je nižší než pravděpodobnost, že se něco špatného stane jiným, podle tohoto názoru se odvoláváte na hypotézu pýchy. Proč byste měli být vůči neštěstí tak imunní? Proč jste o tolik šťastnější než lidé kolem vás? Když jde o něco příznivého, proč byste měli mít mnohem větší pravděpodobnost než vaši konkurenti, že získáte práci, o kterou jste se ucházeli? Pokud jde o absolutní optimismus, můžete si myslet, že jste pro danou práci kvalifikovaní. Pokud však používáte srovnávací optimismus, věříte, že jste kvalifikovanější než všichni ostatní, a proto byste měli práci dostat – a oni samozřejmě ne.
Ve dvou experimentech, které provedla Hoorensová a její tým, účastníci hodnotili vřelost a kompetentnost tvrzení (lidí, kteří o sobě něco tvrdí) vyjádřenou buď absolutně, nebo komparativně.
V prvním experimentu výzkumníci předložili tři scénáře zobrazující osoby, které byly buď optimistické, nebo pesimistické ohledně dožití se vysokého věku, nalezení romantického štěstí a prožívání šťastných rodinných vztahů. Absolutní optimismus byl reprezentován tím, že si žadatel promítal optimismus pro sebe bez srovnání s ostatními studenty; srovnávací optimisté si promítali, že budou mít pozitivnější výsledky, než by měl průměrný jiný student. Účastníci pak hodnotili žadatele na základě pěti vlastností odrážejících vřelost (shovívavý, vstřícný, čestný, milující, zdvořilý) a pěti vlastností odrážejících kompetence (ambiciózní, veselý, kompetentní, nezávislý, intelektuální). Hodnotili také, jak moc by chtěli být v blízkosti těchto osob. Ve druhém experimentu žadatelé také uváděli, zda by měli příznivější výsledky nejen ve srovnání s průměrným jiným studentem, ale i ve srovnání se samotným účastníkem.
Lidé hodnotili srovnávací optimisty méně vřele než absolutní optimisty, a v důsledku toho se k nim nechtěli přidružovat. Druhý experiment, který měl navíc tu vlastnost, že relativní optimisté věřili, že jsou na tom lépe než účastníci, poskytl úplný test hypotézy o pýše, protože slunečné výsledky, které očekávali žadatelé, přišly na úkor samotných účastníků.
Autoři proto dospěli k závěru, že „optimismus ztrácí část své přitažlivosti, když je vyjádřen komparativním než absolutním způsobem, a že se tak děje proto, že komparativní vyjádření optimismu naznačuje, že žadatel vidí budoucnost pozorovatelů pochmurně“ (s. 9).
Ironií osudu je, že většina lidí se skutečně raději vidí jako „lepší“ než průměrný člověk, což je samozřejmě nemožné. U hypotézy o pýše dochází k tomu, že se nám nelíbí, když někdo jiný otevřeně vyjadřuje tento názor. Je v pořádku myslet si, že jste šťastnější, šťastnější nebo sympatičtější než ostatní, ale pokud se vám stane, že toto hodnocení vyslovíte, nakonec se setkáte s přesně opačným výsledkem.
Jedním z důvodů, proč neradi slyšíme, jak se druzí relativně chlubí svými kvalitami, je, jak poznamenává belgický tým, že informace o druhých lidech vždy zpracováváme poněkud egocentrickým pohledem vlastního sebeobrazu. Pokud se matka vaší nejlepší kamarádky neustále snaží ukázat, o kolik je lepší kuchařka než ostatní, nepůjdete k ní na večeři bez ohledu na to, jak dobré jídlo ve skutečnosti je. Její tendence k sebeprosazování staví vaši vlastní matku, nebo možná i vás, do pozice, kdy si připadáte méněcenní. Z její strany nebude vidět, jak moc tě urazila, a bude zmatená, když odmítneš pozvání, které se zdá být tak dobře míněné.“
V souhrnu víme, že vychloubání je druh chování, kterému by se většina z nás raději vyhnula. Tyto studie o srovnávacím optimismu dále ukazují, že je to právě pýcha vyjádřená na úkor druhých, která činí toto chvástání tak nepříjemným. Optimismus je jistě jednou z dobře známých cest k naplnění. Dokud ho dokážete vyjádřit, aniž byste házeli špínu na možné osudy druhých, budete moci plně využívat jeho předností.