V rubrice Lily Bird přinášíme osobní příběhy chytrých žen z naší komunity. To proto, že říkat svému močovému měchýři, kdo je tady pánem, je lepší jako týmový sport. Tyto ženy vás chápou. Jsou ve vašem rohu. A jsou tu, aby vám připomněly, že vaše tělo není rozbité. Hej, těla stárnou, močové měchýře protékají a filmová pokračování jsou bomba. Nebo ne?
Tento týden je tu Rebecca, aby nám vyprávěla o všech podivných místech, kam se během svého života vyčůrala kvůli problémům s častým močením, které pramení z traumatu a zhoršuje je užívání návykových látek (teď už je střízlivá).
Je to vzácnost, když se mi nechce čůrat. Nikdy jsem se netrápila častým močením jako důsledkem stárnutí; vždycky to byl problém. Pokud vím, začalo to, když mi byly tři roky. Říkám pokud vím, protože nemohu vyloučit, že jsem si plný močový měchýř nesla mnoho životů. Bylo to v létě na pobřeží Connecticutu. Měla jsem na sobě své oblíbené fialové plavky a tutu. Dobře míněný příbuzný mě zvedl a zvedl nad hlavu za mé přirození. Na jeho obranu je třeba říct, že byla osmdesátá léta. Vyvázla jsem s křikem, že musím na záchod. A pak už se mi nikdy nepřestalo chtít.
Na pódiu při promoci ve školce jsem si vyhrnula šaty, zadívala se do publika a promítla svůj hlas do davu: „MUSÍM NA NOČNÍK.“ Z našeho domu do chaty na pláži to byla hodina jízdy a obvykle jsme se v půlce cesty zastavili v Taco Bell, ale to nestačilo. Rodiče museli dát do dřevem obložené dodávky přenosný nočník. Většinu letních dnů jste mě mohli najít, jak honím sestru s chaluhami na písku, dřepím v moři nebo visím zadkem ze zadní části lodi, zatímco táta řídí. Obvykle nezastavoval. Proč se obtěžovat?“
Utekla jsem tak, že jsem křičela, že musím na záchod. A pak už se mi nikdy nepřestalo chtít.
Když jsem začal hrát komedii, moje nevlastní sestra mi poslala fotku, na které jsem ve třinácti letech opřený zády o maják v Maine, kalhoty stažené, jak čůrám mezi Doc Martens (byla to devadesátá léta). V popředí je její malá verze, jak se směje. Teď se sice postavíš, napsala mi, ale vidíš? Byla jsem tvůj první fanoušek. To, že se moji rodiče o pár let dřív rozvedli (ne kvůli mému čůrání), se ukázalo jako náhoda, protože jsem získal tu nejmilejší sestru, mou první fanynku a dodnes největší podporovatelku.
Ve čtrnácti mě máma (ne moje největší podporovatelka) poslala na Outward Bound, protože si myslela, že to ze mě udělá lepšího člověka. Neudělalo, ale co by ze mě udělalo šťastnější dítě (lepšího člověka), by bylo, kdyby nebyla pořád opilá a nekřičela na mě (viz: rozvod). 28 dní kanoistiky a pěší turistiky v Maine. Nechtěl jsi být v mé kánoi. Zastavovali jsme každých dvacet minut, pokud jsem měl nervózní den, což se uprostřed ničeho stávalo často.
Koneckonců jsem se vzbouřil, když jsme přenášeli a já uklouzl po kamenech porostlých mechem. Přiměl jsem všechny, aby se shodli, že kanoe už nepotřebujeme. Náš průvodce musel kvůli tomu ujít několik kilometrů k nejbližší radiové věži, aby se vysílačkou vrátil do základního tábora, a nakonec bychom v příštím týdnu museli nejednou projít vodou vysokou jako podpaží, ale mně to bylo jedno. Díky tomu bylo neuvěřitelně snadné se vyčůrat.
Nechtěl jsi být v mé kánoi. Zastavovali jsme každých dvacet minut, když jsem měl nervózní den, což se mi uprostřed ničeho stávalo často.
V šestnácti se mi v autobuse na pozemní hokej ze zápasu chtělo tak moc, že mi někdo dal svou láhev s vodou, kterou po naplnění okamžitě vyhodil z okna. Pořídil jsem si své první auto, mustanga, který měl v držáku často kelímek od fast foodu, když jsem potřeboval na dálnici.
Začal jsem kouřit trávu a pít, což znamenalo, že se mi chtělo ještě víc, ale vadilo mi to mnohem míň. Vždycky jsem byl nenasytný kuřák trávy; dokázal jsem jedním cvrnknutím zapalovače ubytovat celou misku. A moje plíce se nikdy nevyrovnaly mému apetitu. To znamenalo, že jsem si začala čůrat do kalhot – znáte to, ten trapas, který má přijít do vašeho života v menopauze. Začala jsem v tašce nosit náhradní kalhotky. Při jedné tupé jízdě jsem se nemohla dočkat, až se vrátím k přítelkyni domů, abych mohla jít – a taky jsem o tom nemohla mlčet. Ze zadního sedadla auta jsem předváděla ošklivý nočníkový tanec, jako při daveningu. „Nejsi jediný člověk na světě!“ ušklíbl se řidič. Ale je docela těžké vidět sám sebe, když jste ve světě bolesti při močení.
Dělám ošklivý nočníkový tanec ze zadního sedadla auta.
Cigarety nikdy nepomáhaly. Ve skutečnosti to jakýkoli stimulant ještě zhoršoval. Ale já jsem měl rád jakýkoli únik nebo ztotožnění se se špatností, takže jsem je kouřil. Když na vás celý život křičí a říkají vám, že jste špatní, začnete se s tím ztotožňovat, dokonce se vám to líbí, a na střední škole bylo být špatný synonymem toho být cool. Bylo mi jedno, že po kafi, cigaretách, trávě, chlastu a jakékoli jiné droze, která se mi dostala do rukou, jsem víc čůral. Byli tím, kým jsem si myslel, že jsem.
V sedmnácti letech jsme ve Francii na školním výletě před Museé de la Pais, památníkem 2. světové války, v autobuse pracovali na vlastním détente. Dívka, která se předtím učila doma, začala básnit o tom, jak moc obdivuje Hitlera. Vstal jsem a vykřikl: „Udělal z mých předků stínítka na lampy!“. Ona klidně odpověděla: „Měl bezkonkurenční řečnické schopnosti.“ „Udělal z lidí mýdlo!“ Pokračoval jsem a zatřásl pěstí, což byla obrana, jejíž účinnost snižovala skutečnost, že jsem v druhé ruce držel šumící plechovku Pringles plnou vlastní moči.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si poprvé vzal trávu, protože jsem se všude počůral. Nebo na to, jak jsem se po Fun Fun Festu v Austinu tak strašně počůral, že jsem se musel vrátit do hotelu a o pár minut mi utekl kokainista. Druhý den se moji kamarádi trápili v posteli, zatímco já se potácel na festivalu jógy, poslouchal dechovku hrající Wannabe a jezdil na mechanickém býkovi. Zábava. Zábava. Zábava.
Zjistil jsem, že mi pomáhá meditace. Jóga pomáhá. Joni vajíčka nepomáhají. Vyhýbání se kofeinu opravdu pomáhá.
Vím, co si myslíš: „Rebeko, proč nejdeš k doktorovi?“
Vím, co si myslíš. Až dosud mě to nenapadlo. Nechci si brát prášky, které mi nepřidají. To je strašidelné. V letech, kdy jsem brala kokain, mě pocit, že musím jít, nikdy neopustil, takže jsem jen seděla na záchodě v Miami mezi řádky a čekala.
Teď, když jsem střízlivá, jsem zjistila, že mi pomáhá meditace. Pomáhá mi jóga. Joni vajíčka nepomáhají. Vyhýbání se kofeinu opravdu pomáhá. Cokoli, co snižuje mou úzkost, snižuje mou potřebu JÍT. Čím pohodlněji se cítím ve své kůži, tím méně můj mozek říká mému tělu, že musím odsud vypadnout. Ale přesto. Mám hrozné hodnocení Uberu.
Rebecca R.
Rebecca R. je komička a spisovatelka, která se nedávno objevila v pořadu Viceland. Když zrovna není na cestách, bydlí v západním Hollywoodu se svým psem.
Chcete se podělit o svůj vlastní příběh o děravém smíchu nebo dryáčnických dilematech? Dejte nám vědět na [email protected].