Korunovace Karla Velikého císařem

V porovnání s Adrianem byl papež Lev III (795-816) mužem nižšího kalibru. Tam, kde se Adrian snažil udržet nezávislost tím, že vyvažoval byzantského císaře proti franskému králi, projevoval Lev od počátku podřízenost vůči posledně jmenovanému. Jak v Konstantinopoli, tak v Římě byla situace nestabilní. V Konstantinopoli po potížích sahajících až do roku 790 nechala císařovna Irena v roce 797 oslepit a sesadit svého syna Konstantina VI. a nastoupila na jeho místo jako první žena, která samostatně vládla říši. Její ústavní postavení tak bylo pochybné; Alkuin na Západě v roce 799 považoval císařský trůn za prázdný. V Římě mezitím nepřátelská šlechta využila příležitosti k útoku na Lva, který v roce 799 uprchl přes Alpy ke svému ochránci Karlu Velikému do Paderbornu. Ačkoli na papeže zapůsobil nepříznivě, nechal se Karel Veliký přesvědčit Alkuinem, aby ho poslal zpět do Říma s komisí, která uznala stížnosti proti němu za falešné a jeho žalobce zatkla a deportovala. Situace však byla stále nejistá. Vzhledem k tíživé situaci papeže i byzantského císaře spočívala „celá spása Kristovy církve“ (tak psal Alkuin) v rukou Karla Velikého a ten se na podzim roku 800 vydal do Říma, „aby obnovil stav církve, který byl velmi narušen“. Dne 23. prosince se Lev slavnostně očistil od obvinění, která proti němu byla vznesena. O dva dny později, 25. prosince, se ve svatopetrském chrámu sešlo velké shromáždění, kde měl papež vysvětit syna Karla Velikého na krále. Když Karel Veliký náhle vstal z modlitby, Lev mu nasadil na hlavu korunu, a zatímco ho shromáždění Římané oslavovali jako „Augusta a císaře“, papež se před Karlem Velikým ponížil a „poklonil se mu“ „po způsobu starých císařů“.“

Zdá se být jasné, že tato korunovace byla dílem papežství, nikoli franského krále, který se jí prý podivoval a zlobil. Bezprostředním příjemcem korunovace byl papež, jehož postavení bylo od nynějška jisté. Karel Veliký musel čelit jejím závažným důsledkům a zejména zajistit uznání ze strany Konstantinopole, bez něhož byl jeho titul právně neplatný. Toho se podle kronikáře Theofana snažil dosáhnout nabídkou sňatku s císařovnou Irenou v naději, že tak „sjednotí Východ a Západ“. Pokud tomu tak bylo, revoluce v Konstantinopoli a sesazení Ireny v roce 802 zmařily tento plán. V každém případě byla korunovace Karla Velikého mimoprávním, ba přímo nezákonným a revolučním postupem. Papež neměl právo učinit ho císařem. Korunovací také nevznikla nová západní říše po boku stávající východní. Karel Veliký, v očích Byzantinců uzurpátor, neměl nejmenší vyhlídky na nástupnictví na císařském trůnu. Jediná císařská území, na která vztáhl ruce, byla římské vévodství a bývalý exarchát. Jinak zůstal stejně jako dříve králem Franků a Lombardů. Vzhledem k tomu, že v roce 806 učinil opatření k rozdělení svých území mezi své tři syny, lze pochybovat, zda by říše Karla Velikého přežila, kdyby dva starší synové nezemřeli dříve než on a v roce 814 nepřenechali nerozdělené dědictví třetímu synovi, Ludvíku I. Pobožnému.

Ačkoli bezprostřední kontext císařské korunovace roku 800 byl omezený, měla širší konotace. V první řadě se oddělení Východu a Západu stalo v politické sféře hotovou skutečností; ačkoli totiž v roce 800 nebylo záměrem říši rozdělit, byl to praktický výsledek. V roce 812, po neúspěšné válce a únavném vyjednávání, uznal byzantský císař Michael I. císařský titul Karla Velikého. Stále se jednalo o osobní titul a Karel Veliký byl uznán pouze jako císař, nikoliv jako císař Římanů; jinými slovy, císař v Konstantinopoli si zachoval nárok být jediným skutečným nástupcem římských císařů. Uznání bylo navíc udělováno neochotně a později, když byla Byzanc silnější a Karolinci slabší, odmítli Michalovi nástupci toto uznání automaticky rozšířit i na nástupce Karla Velikého. Druhým důsledkem aktu z roku 800 tak bylo soupeření s Konstantinopolí, které zůstalo důležitým faktorem v císařských dějinách přinejmenším do roku 1204. Za třetí, korunovace Karla Velikého jej a jeho nástupce stále hlouběji zapojovala do ekumenických nároků papežství.

Vztah mezi papežstvím a franskými panovníky, blízký již téměř 50 let před rokem 800, se zintenzivnil, když se římský stolec stal první metropolitní církví panství Karla Velikého. Náboženští císaři a jejich církevní rádci budou napříště považovat za hlavní funkci spojenou s jejich císařskou důstojností podporu jednoty křesťanů. Navíc skutečnost, že papež korunoval Karla Velikého císařem – ať už právem, nebo ne -, nemohla nezapůsobit. Byl to papež, kdo převzal iniciativu. Neustanovil snad Karla Velikého císařem? V době Inocence III. se mělo tvrdit, že papež Lev III. převedl říši z Řeků na Germány a že jeho nástupci ji mohli převést jinam, pokud si to přáli. To bylo pozdější učení, ale už pro Karla Velikého bylo nebezpečí zřejmé. Proto když se Karel Veliký v roce 813 po dohodě s Michalem I. rozhodl spojit svého přeživšího syna Ludvíka s výkonem císařské moci, formuloval podle toho své kroky. Obřad se nekonal v Římě, ale v císařské kapli v Cáchách; papež nebyl přítomen; ustavujícím aktem byla aklamace shromážděné franské šlechty; a Ludvík buď přijal diadém od svého otce, nebo jej vlastnoručně převzal z oltáře. Kontrast s římským obřadem z roku 800 byl záměrný. Od té doby měl být konflikt mezi dvěma protichůdnými názory či teoriemi na říši – papežskou a franskou – dominantním tématem.