Můžete se někdy skutečně smířit s tím, že zoufale toužíte po dítěti, ale nikdy ho nemáte?
Je to jednoduchá otázka, na kterou je však ošidně těžké odpovědět. Kladli jsme si ji s manželem, když jsme se snažili založit vlastní rodinu.
A zdaleka nejsme sami. Předpokládá se, že každá čtvrtá žena narozená v 70. letech se dožije 45 let, aniž by porodila. U těch, které se narodily v 60. letech, je to již jedna z pěti. Drtivá většina z nich je bezdětná spíše vlivem okolností než volbou.
I tak o nich slyšíme velmi málo.
Divadelní manažerce Jessice Hepburnové je 43 let a se svým partnerem Peterem se snaží o dítě už devět let. „Je to jako modřina,“ říká Jessica o emocionálním dopadu neúspěchu mít biologické dítě, „kdykoli na ni zatlačíte, bolí to. Často přemýšlím, jak by naše děti vypadaly – Peterovy vlasy, moje oči? Vždycky jsem si představovala, že mateřství bude součástí mého života. Vytvořit dítě s člověkem, kterého milujete – to je pro mě velmi přirozená a silná touha.“
To pociťovala i Jody Dayová, která se začala s manželem pokoušet o dítě, když jí bylo 29 let. „V té době jsem vše zasvětila tomu, abych měla rodinu. V žádném okamžiku mě nenapadla myšlenka, že by to nešlo,“ říká. Nyní, když je jí 49 let, říká, že jí čas pomohl vyrovnat se se smutkem z nepočetí dítěte. „Lidé za mnou chodí a říkají, jestli se dokážeš vyrovnat s bezdětností. A já říkám, že to není chřipka – je to celoživotní záležitost. Teď jsem šťastná, ale to, že jsem neměla děti, mi zlomilo srdce. O tom není pochyb, zlomilo mi to srdce.“
Stres z pokusu o dítě a jeho neúspěchu přivedl Jody k záchvatu deprese. „Jednou jsem ležela na podlaze svého bytu a říkala si, že vstanu, až mě napadne nějaký pádný důvod. Neustále jsem se sama sebe ptala: ‚Jaký smysl má moje existence? Musela jsem jít hodně hluboko, abych našla důvod, proč pokračovat.“
Jessica, jejíž neplodnost není vysvětlena, se rozhodla podstoupit 11 kol vyčerpávající léčby IVF, která stála 70 000 liber. Dluh splatila teprve nedávno.
Svým přátelům a rodině se rozhodla neříct o všem, čím si prošla, včetně život ohrožujícího mimoděložního těhotenství a několika potratů.
„Držela jsem to absolutně stranou od svých kolegů a chodila jsem na odběr vajíček velmi brzy ráno a v 10 hodin jsem byla zpátky u svého stolu. Mé mimoděložní těhotenství bylo zjištěno ve třetím měsíci, a přestože jsem byla převezena do nemocnice, nikdo neznal celý příběh. Měla jsem také potrat v devíti týdnech a několik biochemických těhotenství, což jsou velmi časné potraty, a pak samozřejmě také několik neúspěšných kol IVF. Protože jsme se vždy cítili tak blízko, nemohla jsem to vzdát.“
Jessica říká, že spolu se zklamáním se také styděla za to, co se jí děje. „Myslím, že stud je obrovským faktorem toho, že nemůžete mít dítě – cítíte se prostě tak zoufale, že chcete být jako všichni ostatní, ale jaksi nejste, a stydíte se, že nemůžete dělat to, co všichni ostatní. Skrýváte skutečnost, že jste zklamaná, že váš život nevyšel tak, jak jste doufala.“
Ženám, jako je Jessica, může vyrovnávání se s pocitem ztráty, i když nevědomky, zhoršit reakce okolí – vyzývat k empatii a zároveň se vyhýbat lítosti, je obtížné najít rovnováhu a může to napínat blízké vztahy.
Manželství Jody Dayové se nakonec rozpadlo a v době, kdy se vzpamatovala z deprese, si uvědomila, že okruh jejích kamarádek – které snadno otěhotněly – se posunul jiným směrem. „Všichni moji vrstevníci měli děti. Myslím, že tehdy to začalo být těžké. Protože jsem si uvědomila, že jsem se jako svobodná bezdětná žena stala jakýmsi společenským vyvrhelem.
„A přišlo poznání, že už mě nikam nezvou. Naše životy se ubíraly úplně jinými cestami. Je velmi těžké se s tím smířit. Je tu tolik nevyřčených věcí. Mluvit o tom je tabu. A myslím, že je opravdu, opravdu těžké si to přiznat.“
V anglickém jazyce je zakořeněno množství urážlivých označení: Kariérní žena (nikdy nepoužíváme slovo kariérní muž): neplodná, sobecká, stará panna, kariéristka.
Po rozvodu chodila Jody s dalšími muži, ale ve 43 letech u ní nastala předčasná menopauza. Říká, že právě tato biologická změna jí pomohla vyrovnat se s bezdětností: „Prošla jsem si cestou touhy být matkou. Vyšla jsem z toho na druhé straně. Teď jsem po menopauze a bohyně estrogenů opustila budovu. Po dítěti už netoužím – tahle část mého života skončila.“
- Věk matek se podle ONS od roku 1975 v Anglii a Walesu zvyšuje
- Mezi možné faktory, které ONS uvádí, patří např: rostoucí význam kariéry, nestabilita partnerských vztahů a nejistota na trhu práce
- Plodnost žen ve věku 40 let a více se od roku 1991 téměř ztrojnásobila
- Průměrný věk matky v Anglii a Walesu byl 30 let.0 let v roce 2013. Ve Skotsku byl poslední údaj 29,7 a v Severním Irsku 30,1, oba za rok 2012
Dosažení tohoto bodu dalo Jody pocit svobody a čas vytyčit si novou identitu. Má tři magisterské tituly a připravuje se na povolání poradkyně – specializuje se na psychologii dospívajících a dětí.
Přesto se stále setkává s lidmi, kteří nevědí, jak na její situaci reagovat. “Často se lidé soustředí na myšlenku, že jsme si to nějakým způsobem vybrali nebo že jsme prostě neudělali správnou věc – a zaseknou se na tom, co říct.
„Úplně poprvé to bylo, když jsem byla ještě vdaná a stále se snažila počít dítě. Byla jsem na koktejlovém večírku, když ke mně přišla nějaká žena a říká: ‚Tak víte, kdyby se vám nepodařilo otěhotnět, neuvažovala byste o adopci? A já jsem byla zaskočená a odpověděla jsem: ‚Ne… já… Myslím, že ne. Najednou jsme se bez varování ocitly v neuvěřitelně důvěrném rozhovoru a ona se na mě podívala a řekla ‚ale pak tedy zřejmě děti opravdu nechceš‘ a odešla. „
Jody říká, že na chatu ženy tyto až příliš časté – a zcela nevhodné – reakce popisují jako „bingo“.
Návrh, že lidé, kterým se nepodaří mít biologické děti, by měli automaticky zvolit jako náhradu adopci, je v lepším případě nedomyšlený a v horším bezohledný. Odborníci často radí, že rodičovství adoptovaných dětí je obohacující a někdy i náročná zkušenost, kterou by si potenciální osvojitelé měli dobře promyslet a plně se jí věnovat. Tento proces je přísný a emocionálně náročný a je sám o sobě jedinečnou cestou k rodičovství.
Pětapadesátiletá spisovatelka Paula Costonová měla za sebou úspěšnou kariéru v nakladatelství, kdy kanceláře ještě připomínaly epizodu seriálu Mad Men. Její život překypoval okouzlujícími večírky a exotickými cestami – ale ne tím pravým mužem, se kterým by mohla založit rodinu. Nyní zažívá izolaci, kterou popisuje Jody, podruhé.
„Moje kamarádky jsou teď v té fázi, kdy se jejich děti chystají mít dítě nebo o tom určitě přemýšlejí, a tak se připravuji na to, že mě opravdu přepadne taková nová vlna zkušeností.“
Její život je nabitý prací, rodinou a přáteli, ale obává se, že těžké emoce, se kterými se potýkala před lety, mohou znovu vybublat na povrch. „Mám pocit, že budu cítit ještě větší odstup od lidí, které znám a kteří se stanou prarodiči. Nejenže k nim nebudu mít vztah jako k rodičům, ale nebudu k nim mít vztah ani jako k prarodičům. Myslím, že si budu uvědomovat, že mezi mnou a celou touhle stránkou rodinného života je ještě větší odstup.“
Jako svobodná, bezdětná, starší žena má Paula v některých ohledech obzvlášť těžkou pozici – je odsunuta na vedlejší kolej, protože se jí nepodařilo získat partnera, nemít děti a pak se odvážit stárnout.
Paula tvrdí, že společnost jako celek má tendenci bezdětné ženy přehlížet – a to na vlastní náklady. „Jako skupina jsme stále více odříznuté a nevyužívané,“ říká Paula. „Kde jsou mentoringové programy, jak můžeme předávat své dovednosti, proč nejsou brány v úvahu naše názory na budoucnost dětí?
„Máme velké životní zkušenosti a empatii, které by mohly být ostatním opravdu prospěšné. Vím, že bych své dovednosti ráda předala dál.“
Přihlaste se k odběru e-mailového zpravodaje zpravodajského magazínu BBC a dostávejte články do své e-mailové schránky.
Poslouchejte pořad A Family Without a Child na BBC Radio 4 v pátek 15. srpna v 11:00 našeho času. Poslechnout si ji můžete také na webových stránkách Radia 4.