Oči nemocného člověka se ne vždy stočí do hlavy, ale u těch, u kterých se tak stane, může existovat několik odpovědí. Nejpravděpodobnější odpověď a příčina se týká spánku. Když spíme, dochází k takzvanému Bellovu jevu. Poprvé jej popsal Charles Bell v roce 1823, kdy se naše oči vychylují nahoru a ven při nuceném zavření víček a u mnohých při pasivnějším zavření víček ve spánku. Stáčení očí při některých závažných onemocněních je pravděpodobně zprostředkováno stejným mechanismem jako Bellův fenomén a podobá se tomu, co se děje u většiny z nás během spánku. Když zavíráme víčka, oči jdou alespoň do určité míry nahoru a ven. I když nevíme přesně, v čem tento mechanismus spočívá, je možné, že se na něm podílejí dva lebeční nervy, včetně toho, který pohybuje našimi obličejovými svaly, známého jako lícní nerv (číslo sedm pro ty, které to zajímá), a jeden z nervů, který pomáhá pohybovat očima, i když očními svaly (třetí nerv pro ty, které to zajímá). Oči se tedy mohou při stavu blízkém spánku stáčet do hlavy, i když to může mít i jiné příčiny.