V roce 1883 pózovali Cornelius Vanderbilt II. a jeho žena Alice pro fotografii před návštěvou maškarního plesu, který pořádal Vanderbiltův bratr William Kissam Vanderbilt a jeho žena Alva.
Jednalo se o dobovou událost a na sépiově tónovaném snímku je Vanderbilt oblečen jako král Ludvík XVI. v kompletním brokátovém kabátě, vestě a bryčkách, černých punčochách zakončených špičatými dvorními střevíci a bílé napudrované paruce. V ruce drží třírohý klobouk, který je zřejmě lemován bujnou bílou kožešinou.
Jeho žena – jeho Marie Antoinetta – sedí na židli vedle něj. Není sice výslovně oblečena jako nechvalně proslulá francouzská královna, ale je bohatě oděna do maškarních šatů, které pro ni ušil jeden z tehdejších premiérů Charles Worth.
Šaty Electric Light získaly historickou proslulost díky své špičkové technologii. Pod záhyby se skrývaly baterie, které rozsvítily žárovku, když ji Alice držela v ruce jako Sochu svobody.
Ačkoli byl pár oblečen v kostýmu, Vanderbiltova volba papouškovat francouzskou regentku z 18. století byla trefná. Koneckonců žili životem nejvyššího privilegia a luxusu, protože se právě předloni přestěhovali do svého nového sídla na Páté avenue.
Ačkoli byl jejich příbytek zbrusu nový, byl sotva dokončený. Než dokončili požírání okolních brownstones a rozšiřování svého panství, měli vytvořit ve své době největší soukromý dům, jaký kdy byl v USA postaven.
Ale tento americký palác na Páté avenue, známý jako Cornelius Vanderbilt II House, měl přežít necelých 50 let. V roce 1927 si korunovační klenot americké královské rodiny vzali zpět lidé… tedy alespoň lidé z vyšší společnosti. Sídlo bylo zbouráno, aby uvolnilo místo chrámu vysoké módy – Bergdorfu Goodmanovi – a mnoho pokladů, které dům ukrýval, bylo roztroušeno po celém městě, aby se z nich mohli těšit obyčejní Newyorčané.
Sága jednoho z největších amerických domů začala na konci 19. století. Původní Cornelius Vanderbilt, známý jako Commodore, byl chudý chlapec ze Staten Islandu, který snil o tom, že se proslaví.
S půjčkou 100 dolarů od své matky založil firmu na přepravu lidí po ostrově. Tento počáteční úspěch nakonec proměnil v jednu z největších dopravních společností v americké historii. Stal se železničářem a být železničářem znamenalo v té době nashromáždit nepředstavitelné bohatství.
Když v roce 1877 zemřel, Commodorův majetek činil neuvěřitelných 100 milionů dolarů. Většinu svého majetku odkázal svému nejstaršímu synovi Williamu H. „Billymu“ Vanderbiltovi, protože Commodore zastával staré aristokratické smýšlení, že rodinné jmění by mělo zůstat nedotčeno a připadnout prvorozenému. (Jeho ostatní děti tuto představu neocenily a neúspěšně se soudily o svůj podíl.)
Billy se o svůj podíl rozdělil se svými dětmi a po své smrti v roce 1885 dal starému Commodorovi za pravdu, když většinu dědictví rozdělil mezi své dva nejstarší syny – Cornelia II. a Williama Kissama. Byl to začátek konce jedné dynastie. Počínaje touto generací začalo z pokladny odtékat více peněz, než do ní přicházelo.
O přežití rodinného jmění se však staraly i další generace. Po komodorově smrti se jeho dědicové chopili nově nabytého dědictví a začali budovat. Úsek Páté avenue těsně pod Central Parkem se začal nazývat „Vanderbilt Row“.
Začalo to tím, že Billy postavil mezi 51. a 52. ulicí obrovský dvoupatrový dům z hnědého kamene. Pak si William K. postavil francouzský zámek o několik bloků dál na sever a Cornelius II. začal stavět vlastní sídlo na 57. ulici.
Nakonec Vanderbiltovi postaví na Páté avenue deset velkolepých domů. Jako ohromující ukázka změn, k nimž v té době docházelo v americké společnosti, a také rozmarů bohatství, by všechny tyto domy do roku 1947 zmizely.
V prosinci 1878 přinesly The New York Times zprávu, že Vanderbilt našeho zájmu – Kornelius II. získal dva hnědé domy v bloku 57. až 58. ulice na Páté avenue za 225 000 dolarů.
Mluvil o stavbě nového sídla a správně se spekulovalo, že je to znamení, že jeho další velký projekt začal.
V roce 1882 bylo nové Vanderbiltovo sídlo dokončeno. Bylo pohádkové, i když skromně odpovídalo velkoleposti ostatních sídel v okolí. Zvenčí byl z výrazných červených cihel a vápence a už začal mít všechny atributy francouzského zámku (vzpomeňte si na cimbuří, cimbuří a komíny).
Během následujících deseti let měl dům hostit více než slušný počet společenských osobností a významných hráčů z celého světa. Alice se ve svém novém domově bohatě bavila. Objevily se zprávy o přeplněném hledišti při vystoupení mladého zázračného klavíristy, který „projevil své obvyklé impulzivní uznání“ pokladům a nádherám, jež viděl při prohlídce domu, kterou prováděly malé Vanderbiltovy děti. Byl by se „celý den procházel rozsáhlými apartmány, aniž by se unavil, kdyby nebyl nucen plnit svou část programu“.
Se zatajeným dechem referoval o tom, jak paní Vanderbiltová vyzdobila své komnaty měkkým náladovým osvětlením a obrovským množstvím exotických květin, které byly zavěšeny kolem schodiště, protkávaly sloupy, zdobily obrazy a byly vystaveny v „rozsáhlé a krásné“ květinové výzdobě, aby mohla pohostit francouzskou delegaci na snídani.
A samozřejmě nechyběly ani plesy. Pro jedno soirée pořádané pro 250 hostů v roce 1891 byl naaranžován gobelín, který odděloval vestibul, kam hosté přicházeli, od hlavní chodby. Když byl každý účastník připraven ke vstupu, oddělil se gobelínový závěs a vzácný host jím prošel.
Bylo to působivé sídlo, nad jehož výzdobou a designem mnozí návštěvníci „juchali“ a „vzdychali“. Ale když si několik různých větví vaší velmi bohaté rodiny staví své mohutné domy – nebo spíše paláce – na stejné ulici, musíte se ptát: „Je ten váš dostatečně působivý?“
Odpovědí na tuto otázku bylo pro naše Vanderbilty hlasité „ne“.
Jen sedm let poté, co se nastěhovali do svého velkolepého domu, psaly The New York Times o tom, že Vanderbilt koupil další dva brownstones ve stejném bloku, aby mohl rozšířit dům, který „už tak byl oblíbeným místem návštěv lidí ze společnosti“. Nakonec získal a zboural pět domů a jeho sídlo se nakonec rozprostíralo přes celý městský blok.
Podle knihy Děti štěstěny, kterou napsal pozdější Vanderbiltův příbuzný, bylo „všeobecně rozšířeno přesvědčení, že Alice Vanderbiltová se rozhodla zakrnět zámek své švagrové na Páté avenue, a také zakrněla“.
Na počátku roku 1893 byla renovace v plném proudu. Vanderbiltovi toužili po tom, aby byla expanze dokončena co nejrychleji, a proto zařídili, aby na stavbě ve dne v noci pracovalo více než 600 dělníků, v případě potřeby za svitu elektrických žárovek. Práce měla být dokončena za 18 měsíců, i když Vanderbilt povolil prodloužení o dva měsíce.
Ve městě se mluvilo jen o stavbě nového sídla, ale Vanderbiltovi chtěli své plány udržet v tajnosti.
Podél Páté avenue proto postavili obří zeď, která měla postup dělníků chránit před zvědavými pohledy kolemjdoucích. I s touto ochranou soukromí bylo jasné, že probíhá rozsáhlý projekt. Nakonec byly dvě hlavní stěny domu zcela odstraněny, aby uvolnily místo pro přístavbu, a stále ještě nové interiéry byly vykuchány.
Koncem roku byl dům dokončen a odhalení bylo dechberoucí. New York Times zvážněly s úsudkem, že „je to stavba, která by vzbudila obdiv v každé zemi paláců a velkolepých hradů, neboť svým provedením, ušlechtilými proporcemi a uměleckým zpracováním je to ve skutečnosti palác“.
Dvě obří brány z tepaného železa se otevíraly na 58. ulici a vpouštěly návštěvníky na kruhovou příjezdovou cestu pro kočáry, která sloužila jako formální vstup do domu, v němž se nacházelo 130 pokojů a interiérová výzdoba objednaná u největších sochařů a umělců té doby.
Mezi pouhými několika veřejnými místnostmi byla knihovna, malý salon vzdávající hold stylu Ludvíka XVI, velký salon zařízený ve stylu Ludvíka XV, obrovský velký sál, akvarelový pokoj, obrovský taneční sál, maurská kuřárna a rozměrná jídelna, kterou nelze zaměňovat se snídaňovou místností.
Někteří by sice mohli namítnout, že renovace domu, který nebyl starý ani deset let, byla trochu moc, ale změny přišly v příhodnou dobu. Na počátku 90. let 19. století se v amerických domech teprve začínaly instalovat moderní koupelny. Vanderbiltovi těchto novinek v oblasti instalatérství dychtivě využili.
„V nových, palácových obydlích, která si po celé zemi postavili američtí milionáři, byla koupelna dovedena k takové dokonalosti, že se zdá, že už není po čem toužit,“ psaly v roce 1894 The New York Times a pokračovaly, že mnohé z nich vykazují „v každém detailu eleganci a vytříbený vkus“.
Vanderbiltovy toaletní místnosti nebyly jiné. Alice prý jako první použila ve své koupelně onyx (její švagrová a rivalka Alva se nenechala překonat a jako první vyzdobila tu svou carrarským mramorem). Vanderbiltovy děti měly veškerý luxus, který jim nové koupelny mohly poskytnout, a podle Timesů žádná koupelna v novém domě nestála méně než 3 000 dolarů.
Nejluxusnější koupelnu ze všech si však užívala hlava rodiny. Vanderbilt měl ne jednu, ale hned čtyři různé typy van: „porcelánovou vanu, vanu s jehlou a sprchou, sprchovou lázeň a sitz (kyčelní) lázeň“.
Vanderbiltovi se sice podařilo dosáhnout svého cíle „ovládnout náměstí“ díky novému rodinnému domu, ale ze svého úspěchu se nemohl těšit příliš dlouho. Podle legendy se šest let poté, co se rodina přestěhovala zpět do svého paláce, Vanderbilt uprostřed noci posadil, řekl své ženě: „Myslím, že umírám,“ a pokračoval právě v tom.
Alice zůstala v domě ještě několik desetiletí, ale na přelomu století se začaly naplňovat nejhorší obavy Vanderbiltových. Když se rodina rozhodla postavit svá sídla podél tohoto úseku silnice, byla čtvrť luxusní baštou nejluxusnějších rodinných domů ve městě.
Považovali za neslušné míchat soukromé nemovitosti s obchodem, ale navzdory svému obrovskému bohatství nedokázali zastavit nápor hotelů a obchodních prostor, které si razily cestu po Páté avenue.
The New York Evening Mail napsal, že „v roce 1914 bylo téměř nemožné prodat soukromý dům k obývání jižně od 59. ulice.“
V roce 1926 se Alice rozhodla rodinný dům prodat a jeho osud byl zpečetěn. Než se rodina odstěhovala a dům převzali developeři, rozhodla se dům otevřít veřejnosti jako charitativní benefici. Návštěvníci zaplatili za prohlídku amerického paláce 50 centů.
„Návštěvníci se zdáli být ztraceni v úžasu nad leskem interiéru a ze všeho nejvíc je udivovala obrovitost místností,“ napsal deník The New York Times 10. ledna 1926. „Skříně jsou velké jako moderní ložnice v hale a ložnice zabírají tolik místa jako taneční sál v mezonetovém bytě na Park Avenue. V koupelnách by se mohl otočit taxík.“
Touto poslední hurá akcí se Vanderbiltovi vzdali svého korunovačního klenotu a ten byl roztrhán na kusy. Na jeho místě nakonec vyrostl Bergdorf Goodman, proslulý obchod s vysokou módou, který se dodnes těší honosné adrese na náměstí, jež sdílí s hotelem Plaza.
Ale ne vše bylo ztraceno. Několik kusů z interiéru zůstalo vystaveno v Metropolitním muzeu umění, včetně lunety z barevného skla a nádherného krbu z červeného dubu zakončeného mozaikou vytvořenou sochařem Augustem Saint-Guadensem.
A dnes návštěvníci nejdemokratičtějšího prostoru na Manhattanu – Central Parku – kteří vstupují na 105. ulici a Páté avenue, procházejí ohromujícím zázrakem dekorativního designu, který byl kdysi znakem nedosažitelného privilegia: dvojicí kovaných železných bran, které kdysi vítaly návštěvy hodnostářů a společenských osobností v největším soukromém domě v Americe.